Řeka
Z lůna země,
z podsvětí Krakonošovy říše,
vybíhá čilý pramen
jak dítě dovádějící
ve věnci květin nebo oblásků hravých,
uniká matčině dozoru do světa smavě,
prolézá smrčím, laškuje s úsměvy lučin,
plní studánky pro dívky nebo se honí s vánky,
žvatlá a prozpěvuje si
pod hvězdnou vlajkou.
Pak sílí dešťovým křtem
i stružkami, které loká,
touží po kamarádu,
najde jej dumat u vrb,
připojuje se k němu,
je to již vážný jinoch,
spěje nejen již poli a háji,
kol vrchů s fantomy hradů,
zvědavě zajde i do dědin k lidem,
očišťuje jim těla,
47
dodává svěžest i ryby do domácností,
roztáčí křídla mlýnů,
počíná si jak chasník, jenž učí se řádné práci.
Pak dozrává věkem,
poznává, že je v spojení síla,
cestou se s mnohými potoky sdruží,
roste v mohutnou řeku,
jež se žene v dál výbojně, prudce,
hledá překážky, aby je překonávala,
chce vybouřit vnitřní svou sílu,
pohání tovární stroje, na plecích hostí lodi,
proudí a šumí velkými městy,
jež zrcadlí na svých vlnách,
v objetí jímá plavce a hemží se živočichy,
je dobroditelkou lidí i jejich metlou,
řítí se kupředu, vábena cirkusem světa,
strhuje dravě s sebou pobočné řeky,
vzpíná se jako kůň a hučí jak vichr,
dychtí být stále větším, smělejším živlem.
Posléze před sebou vidí vodního obra,
který na ni již čeká jak na svou nevěstu z dálky,
chtivě se v náruč mu vrhá
jako ženichu svému,
jemu se oddává vroucně, v lásce s ním splývá,
48
tvoří s ním jedinou bytost:
volné, nesmírné moře.
A všechny řeky a moře širého světa
kouzlí mlhy a mraky,
jež po nebi bloudí jak nádrže vláhy,
z oblak se v zemi zas vrací,
aby zplodily zdroje, jež změní se v potůčky, řeky
a tyto v pravěké moře.
Ó božská kráso
divů metamorfosy hmoty!
49