Krajinou mladosti
[7]
Můj rod
Kdys v zmatcích války třicetileté
můj rod se přestěhoval ze vsi Lešetic,
až z hornického koutu příbramského,
do jižních Čech, kde pak se usadil.
Tam věnoval se rolnickému stavu
a sžil se s luhy, s lesy, s rybníky
i s drsnou pošumavskou končinou,
jež stala se mu štědrým domovem.
Tak zakořenil rod můj v Netolicích
a jedno pokolení za druhým
zde na jevišti polí robotilo,
by sklízelo s nich žně své námahy
a množilo se, kvetlo, prospívalo
ve volné přírodě a v styku se zemí,
s níž trpělo a s níž se radovalo.
Nuž z toho kmene vyrostl můj otec.
I když se musil přizpůsobit městu,
v něm skrytě vřela volnost venkova
a svéráz kraje, kde se narodil;
9
byl odvážný jak horská bystřina,
však srdce vroucného a citlivého
pro český lid a jeho budoucnost.
Já po otci jsem zdědil onen kraj,
mne přivolává mocí nábožnou,
neb v jeho polích, v lesích, v rybnících
se zrcadlí jak v říční hladině
má jará léta, moje rané sny,
a z cizích tváří, jež tam potkávám,
snad na mne hledí mojímoji příbuzní,
ba cítím, že i v chleba krajíci,
jenž uhněten byl z žita jižních Čech,
je posvátný vzkaz dávných předků mých.
10
Pozdrav
Jak chrpy modrá nebesa
a chlumy zádumčivé.
Je svátek jahod. Od lesa
vstříc tančí vůně snivé.
Kraj úsměvy dnů blahých má
v luk stuhách, v hávu polí,
z nichž do kopce ves vyběhla
a shlíží do údolí.
V tom skromném světlém zátiší
se velebný mír tají,
jak křišťálová studánka,
již ptáčci opěvají.
11
Horký polibek
Hvozd, paseka, stráň, trochu níž
se chalupy v lip hloučku tají.
Mez jiskří. V dumách uslyšíš,
jak cvrčci sborem cvrkotají.
Vzduch nassál vůně. Na nivě
je seno. V ovsu máky plají.
Ret slunce líbá vášnivě,
až srdce láskou rozkvítají.
Je září ověnčený den.
Žhou oči kvítím okouzleny.
Krev zpívá v žilách, omámen
sníš na trávě jak v loktech ženy.
12
Svědku mého mládí
Mne kraj ten jako matka vychoval
a naučil mne mužné písně pět,
mne krásu české země poznat dal,
bych dovedl jí správně rozumět.
Já rád mám jeho zdravý, čacký lid,
jenž po vše časy věrně zůstal svůj,
jenž uměl v strastech srdce potěšit
a jehož částí jest i život můj.
Tam na jaře mi orsej lásky kvet
a v svůdných plodech zahrad úsměv zrál;
buď požehnaný, druhu mladých let,
jenž jsi mi křídla k vzletu rozpínal.
13
Důvěrník
Mne touha podivná vede
v stín vlídný vonného smrčí,
kde bují pomněnky bledé
a mechy zeleně šedé
a pramen se skalky crčí.
Ten háj hrst vzpomínek skrývá,
jej mají milenci rádi...
Je večer, nálada nyvá,
že člověk zatouží kradí
a píseň o lásce zpívá.
14
Setba
Jak selskou silou dýší naše role,
jež zorával pluh víry staleté.
Toť ornice je poctivá a žírná,
z níž jistě dobrá setba vykvete.
Ta setba, která smíří křivdy, viny,
jež musí všechny rány vyhojit
svou drahou vůní, kouzlem domoviny,
jež poutem srdcí pojí český lid.
Až na lánech, jež předci vzdělávali,
se moře klasů k žatvě rozvlní,
den vzejde hojné, vytoužené sklizně,
jež srdce mírem, láskou naplní.
15
Když se stmívá
Tiš smírná nad nivami vládne,
sní alej v hebkých mrákotách,
jen slunce chvílí zableskne se
svým pozdním svitem v siných mhách.
Nic neporuší klid ten vážný,
v němž bezpečně kraj ulehne,
vždyť ví, že z temna vzlétne jitro,
jež slunce znova rozžehne.
16
Pocit domova
Teď cítím nad hlavou haluze naší švestky,
má ruka hladí psa, jenž řadu let mne čekal.
Klid jasný vůkol mne... Drozd přilét na besedu.
Zář slunce tancuje na cestě ke stavení,
a včely na pastvu vzlétají z blízkých úlů.
Tak bylo v dětství mém a zůstalo tak dodnes.
Jdu k známé studnici, kde stojí plný okov,
jak unavený žneč se nad ním nachyluji
a piji pomalu a zbožně chladný nápoj.
Jak chutná vody lok, jež prýští z rodné země!
17
S rukou na srdci
[19]
30. IX. 1938
Rodná má země,
kroniko reků,
nad tebou bouří
oblaka věků.
Miluji tebe
pro krásy tvoje,
pro světlou víru,
odolnost, boje,
přece však nejvíc
pro utrpení,
kterému v světě
rovného není.
Zradili tebe,
nebohá vlasti,
obětovaná
oltáři strasti,
21
abys, žel, byla
rozkouskována,
aby tě sklála
potupná rána.
Přes to vše lid tvůj
věří své síle,
nikdy se nevzdá
svobody cíle,
cizáků hesly
nechce být mámen,
spásu chce najít
v sobě jen! Amen.
22
Golgota
Když uviděl jsem tebe, vlasti má,
se schromenýma rukama,
když spatřil jsem, jak do krvava
je zmučena tvá hrdá hlava,
když se skrání ti strhli věnec hor,
jenž byl tvá síla, ochrana i vzdor,
když slyšel jsem, jak mnohá obec smavá
tě jako svoji matku oplakává,
mé srdce touží, bych tě odprosil,
že nevděčným jsem synem byl,
jenž poznal teprv, když tě odsoudili,
jak jsme si vnitřně blízcí byli.
Neb cítím teď, že tebou rost jsem, kvet
a klíčem tvým se otevřel mi svět,
a zahyneš-li, zhynu i já sám.
Před křížem tvým, má vlasti, poklekám.
23
Nejsme slabí
Z běd, pohrom vyjdeme zas pevní, silní.
V to věřím! Nutno kruté rány snést
a sjednotit se. Dokážeme prací,
že národ může novým vzmachem vzkvést.
Jen odvahu mít, chrabrost bohatýrů
a budem zemí netušených sil.
Když národ najde mužnou v sebe víru,
pak nezahyne, byť i zdeptán byl.
24
Svatý Václav
Je půlnoc. V dómě hradčanském
klid sídlí hřbitovní.
V tmě hrobek čeští králové
o mrtvé slávě sní.
Však v kapli svatováclavské
mží tajuplná zář.
To kníže Václav ve zbroji
si kleká před oltář
a za svůj národ modlí se,
až jeho jasný duch
se v jitřním světle rozplývá.
Kéž vyslyší jej Bůh!
25
Národní hymna
(15. III. 1939)
Jak pyšně rozkvétala naše zem,
jež od věků je Čechů domovem,
když nadějemi hlaholila v ní
jak skřivánčí zpěv hymna národní.
Dnes od Šumavy k Tatrám ozývá
se teskně naše hymna touživá:
„Kde domov můj? kde vlast je má?“
Ta věrná sloka k slzám dojímá.
26
České ženě
Okolo tvé hrdé šíje
jako kapky krve plane
granátový náhrdelník,
dar tvé země opěvané,
která vkládá naději svou
do poslání české ženy,
pevně věříc, že v tvých dětech
vzroste národ obrozený.
27
My
My byli, jsme a budeme.
Toť zděděná je víra,
jež v utrpení sílila
vlast, která neumírá.
Jsme vroucím srdcem Evropy,
jež touží v míru žíti;
svou národnost a práva svá
však nedáme si vzíti.
Svět nejednou se přesvědčil,
že nejsme národ malý.
Lid český vždycky z mrtvých vstal,
když jej již pohřbívali!
28
Vlajka
S královského hradu cizí vlajky vlají,
na nichž zpupně kříže hákové se křiví,
každý podobá se příští šibenici
na oběti české lačně číhající...
Sraz je bleskem, znič je, Bože spravedlivý!!
29
Ozvěna bez hor
[31]
Dědictví
Jsem z krásné vlasti, jež jest Evropy srdcem,
z matky, jež rozkvetla před zrakem památných budov,
která milovala stověžatou Prahu,
jež má tolik svatyň, že v životním shonu
neměla kdy se pomodlit ve všech,
jsem z otce, jenž rostl na jihu Čech jak statná lípa,
která je hrdá, že bzukot včel hostí
a v parnu milencům vlídný stín skýtá,
z otce vojáka, který šel do světa jako k bitvě,
vybojoval si jméno a lásku lidí.
Proto jsem tak mnohotvárný a prostý,
neboť v sobě snoubím velkoměsto a venkov,
mohu rozumět ulicím i polím,
jsem přítel všemožných strojů i květin,
chápu samotu stejně jak vřavu,
zpěv cikádin jak Stravinského koncert,
bystřinu jako nesmírné moře,
údolí srovnávám s pohořím, blaženství s bolem,
kořím se duchu a velebím hmotu,
jsem sám a přece v nesčetných jsoucnech.
33
Jak jest úžasný život!
Stojím na žírné hroudě a hlavou čním do blankytu.
Svou osobnost vytěžil jsem si jak ryzí kov z rudy.
Země se mnou kolotá prostorem hvězdným,
ode mne na všecky strany rozbíhají se kraje a státy,
v nich doba tvoří umění, práci,
pokolení za pokolením řeší svůj úkol,
pokračuje a postupuje výbojně do budoucnosti.
Města! Národy!
Nový světe, který se rodíš!
Nový člověče, jehož tuším!
Jak je to báječné prožívat všechno.
Být střediskem, v kterém se zrcadlí vesmír.
Chápat život jako neskončitelnou báseň,
jež unáší člověka na svých vlnách jako oceán parník,
cítit houpání lodi, dýchat volnosti vichr,
zápolit s bouřemi, kochat se v pohodě slunné,
být cestovatelem do všech přístavů světa,
stále dychtivý jarých vzrušení, činů,
stále lačný jiných krajin a postav,
které čekají na nás jako my čekáme na ně.
34
Jan Neruda
Z dob dětství jasně pamatuji se,
jak jednou s matkou šli jsme na Hradčany,
a jak mne šeptem upozornila,
že naproti nám Neruda jde právě.
Šel malostranskou šerou ulicí
a vážně hleděl kamsi do daleka,
a mně v té vzácné chvíli zdálo se,
že prorocký zjev vidím kol nás míjet.
Po dlouhých letech školy života
v kraj u Turnova zavedl mne osud,
tam upoutal mě jedné skály tvar,
jež podobu má Nerudovy hlavy.
A v mysli se mi tvrdě ozvala
jak ozvěna skal básníkova věštba:
jen bude-li z nás každý z křemene,
pak bude celý český národ z kvádru.
35
Protějšek
Proti mému oknu
stráň je, na ní ovocný sad zbujel.
Nahlíží v taj pracovny, v níž tvořím,
bývá svědkem mého života i snění,
baví mne svou zelení a šumotem a květy,
je mou roztomilou přítelkyní.
Mám k ní pouze bujarý skok s oknaokna,
chodím tam, když modrásky chci plašit,
hrát si s divokými králíky, jež hostí,
naslouchat, co štěbetají vrabci v koších hrušní.
Je to úsek ztraceného ráje,
jenž je vzdálen bláznivého shonu města
i všech událostí, které proudí ulicemi,
nestará se o lidi a raší vlastním žitím,
i když mapa staré Evropy se mění,
i když o osudech národů se jedná,
vždycky z jara zmládle rozkvétává,
v láskyplné lázni sluneční se koupá,
36
zasnívá se v svitu čarodějné luny,
deklamuje pravěkou báj o nádheře Země,
která s mnohotvárným vřením lidstva,
s jeho sváry, přerody a radostmi i žaly
netečně se valí v hvězdném věnci
nekonečnou hloubkou věčnosti.
37
Zastřený obraz
Mám rád svou rodnou zemi,
z níž jako strom jsem vyrost
a jíž jsem vděčen za milost ducha
i za svůj plodný život,
jenž chce být sdílnou písní
a květem v sluneční záři.
Proč jako stesk šplounají tvé vlny, přátelská řeko,
kdo zarmoutil tě, háji na svahu k cestě,
kam odlétl tvůj rozmar, spanilá vísko?
Má mysl slyší,
jak volají pole a lesiny, hory
po rozptýlených svých dětech,
jak povídají o tom, co je domov,
kde rodné místo kvete vzpomínkami
a známé písně podřimují v skalách.
38
Vím, že se jaře zas vzchopíš, můj kraji,
že budeš bodrým junákem s perem za hor čapkou,
že opět budeme spolu hovořit spokojeně
o žírných lánech, které kypřili naši předci,
o dávných hradech, které pamatují Žižku,
o širém rozhledu s vrcholu Řípu,
s nějž zrak se hrouzí do minulosti,
z níž tryskala naše síla, leč i výstraha před nesvorností.
Jsem věrným tvým synem, má vlasti,
byť léta jsem prodléval v dáli,
to proto, bych získal zkušenost v světě
a lépe ti mohl sloužit a prospět.
Dnes vím, že se opásat musím
jen trpělivostí a prací,
bych oddaně pomáhal tobě
v tvých starostech, kolísavosti,
že musím raditi, léčit
a křisiti naději, víru
v tak mnohých srdcích a duších,
jež potkám obtížnou cestou
k lepšímu zítřku.
39
Hrdinové
Jdou na pozadí dějepravy věků
jak velkorysé zjevy za svým cílem
a jejich stopy časem vyzařují,
by budoucnost v nich čtla jak v staré bibli,
kde písmem nezničitelným je vryta
zvěst o vítězství, utrpení lidském.
Zřím vnitřním zrakem bájeslovné reky,
již z boží vůle divy vykonali,
zřím reky ducha, kteří z lásky k pravdě
šli hrdě zhasnout v ohni na hranici,
zřím zasvěcence vědy, kteří rádi
svůj život pro záchranu lidstva dali,
zřím umělce, v nichž božská jiskra vzplála,
již v tvůrčích mukách dali světu krásu,
zřím prosté muže práce, kteří čestně
vždy stáli na svých místech, splňujíce
svůj úkol v dolech, na povrchu země
a sloužili tak věrně spolubližním,
zřím nesobecké reky-průkopníky,
40
již pro myšlenku spásnou časně klesli,
dřív nežli směli uskutečniti ji,
však zřím též hrdiny, již obětavě
pro strádající vlast svou pracovali,
byť v potomcích až došli pochopení,
zřím všechny ty, kdož v nesnázích a v nouzi
se sílí vírou v boží spravedlnost
a kteří mlčky trpně vyčkávají
– jak Prometheus přikovaný k skále –
až orlice, jež užírá jim játra,
včas bude sklána šípem Heraklovým.
41
Důvěra
Po každé bouři obzor zjasní se,
po každém boji duha míru vzplá,
strast mnohou radosti lék vyhojí
i každá nepohoda pomine.
Je lidský život stálá proměna,
z nich každá lodíz lodí, která nese nás
po moři klidném nebo bouřlivém
v klín pestrý hostinného přístavu
či ke skalisku, na němž ztroskotá.
Leč nejen v chvílích slunné pohody
i v pohromě, jez stihne člověka,
je vždycky boží moudrost ztajena,
jak v balvanu, jenž s hory řítí se,
skryt může býti třpytný drahokam.
Jak záhadné jsou ruce osudu,
jež vedou lidskou bytost zmatkem dní,
jež zasahují v jsoucno národů
a rodí jitra nebo setmění.
42
Však i když rozběsní se potopa
neb jícen sopky chrlí plameny,
z vod vynoří se posléz pevnina
a z trosek život nově vybují.
Má každý národ kotvu naděje
a silou ducha pluje v budoucnost,
bdí v každém tvoru skrytý stavitel,
jenž neúnavně dům si buduje,
je život boj, v němž výhra náleží
jen těm, kdo vytrvají v odvaze
a neztrácejí sebedůvěry,
kdo nikdy necouvají zbaběle
před nesnázemi nebo obětmi
a přesvědčení mají v nitru svém,
když o věc spravedlivou zápasí,
že jejich snaha musí zvítězit.
43
Náš svět
Náš svět je krůpěj v moři všehomíra,
jak zářná tanečnice krouží v něm.
Vše, co se děje, řídí vyšší vůle,
jsme podvědomým jejím nástrojem.
K nám země mluví tajnou řečí proměn,
kdo pochopil ji, vírou ozdraví.
Jdou lidská pokolení cestou věky,
co jedno zboří, druhé vystaví.
44
Jen víra
[45]
Řeka
Z lůna země,
z podsvětí Krakonošovy říše,
vybíhá čilý pramen
jak dítě dovádějící
ve věnci květin nebo oblásků hravých,
uniká matčině dozoru do světa smavě,
prolézá smrčím, laškuje s úsměvy lučin,
plní studánky pro dívky nebo se honí s vánky,
žvatlá a prozpěvuje si
pod hvězdnou vlajkou.
Pak sílí dešťovým křtem
i stružkami, které loká,
touží po kamarádu,
najde jej dumat u vrb,
připojuje se k němu,
je to již vážný jinoch,
spěje nejen již poli a háji,
kol vrchů s fantomy hradů,
zvědavě zajde i do dědin k lidem,
očišťuje jim těla,
47
dodává svěžest i ryby do domácností,
roztáčí křídla mlýnů,
počíná si jak chasník, jenž učí se řádné práci.
Pak dozrává věkem,
poznává, že je v spojení síla,
cestou se s mnohými potoky sdruží,
roste v mohutnou řeku,
jež se žene v dál výbojně, prudce,
hledá překážky, aby je překonávala,
chce vybouřit vnitřní svou sílu,
pohání tovární stroje, na plecích hostí lodi,
proudí a šumí velkými městy,
jež zrcadlí na svých vlnách,
v objetí jímá plavce a hemží se živočichy,
je dobroditelkou lidí i jejich metlou,
řítí se kupředu, vábena cirkusem světa,
strhuje dravě s sebou pobočné řeky,
vzpíná se jako kůň a hučí jak vichr,
dychtí být stále větším, smělejším živlem.
Posléze před sebou vidí vodního obra,
který na ni již čeká jak na svou nevěstu z dálky,
chtivě se v náruč mu vrhá
jako ženichu svému,
jemu se oddává vroucně, v lásce s ním splývá,
48
tvoří s ním jedinou bytost:
volné, nesmírné moře.
A všechny řeky a moře širého světa
kouzlí mlhy a mraky,
jež po nebi bloudí jak nádrže vláhy,
z oblak se v zemi zas vrací,
aby zplodily zdroje, jež změní se v potůčky, řeky
a tyto v pravěké moře.
Ó božská kráso
divů metamorfosy hmoty!
49
Svatovítský dóm v noci
Na šerém nádvoří zamyšlen stanu,
přede mnou tyčí se chrámová stavba.
Temnota prší na chmurný pomník,
vůkol se rozlévá jako proud řeky,
připadám si jak mravenec ve tmě
po boku nějaké postavy obří,
která má osobitý svůj život,
tajemný jako prastará pověst.
Bojím se pohlédnout vzhůru,
myslím, že pojme mne závrať,
skácím se v bezednou propast,
neviditelnou a blízkou,
neb že se zřítí obří ta stavba,
pohřbí mne v necitných troskách,
rozdrtí mne jak dřevěnou hračku.
Cítím, že věže rostou až k nebi,
hvězdy se dívají do slepých oken,
za nimiž oltáře čekají na bohoslužbu,
50
zvony spí a spřádají snění
o velkém svátku, kdy hlaholy jejich
rozlétnou se jak zpěvaví ptáci po širé Praze...
Přece však v noci vše nespí,
přece vsak kdosi bdí ještě.
Skryty tam hroby knížat a králů,
kteří prý procitnou za noční doby,
aby se slavnostně účastnit mohli
půlnoční mše, již vždy slouží národní světec.
Cítím teď jakby vodopád noci
valil se přes dóm jak přes skalní balvan,
měsíční třpyty se lesknou
na vížkách, fiálách, římsách,
které se ztratily v přílivu černém,
jenž se neslyšně řine, rozplývá, ztrácí,
aby proud nový za ním se řítil
z vesmírné tůně.
Orloj, slyš, na věži odbíjí dvanáct.
Jako by kdosi s věže shazoval koule
na pusté nádvoří chrámu.
Je to jak střelba ukrytých příšer,
zní to jak hrana zapadlých dějů,
je to jak kroky osudu, času...
51
Ticho zas jako před rozedněním
nebo jak před jakýms kouzelným zjevem.
V kterém století žiji?
Jaké to tajemství prožívám právě?
Pojednou cítím to v nitru:
Ohromný dóm je živoucí bytost,
Národní mytus.
Vyvrcholení nábožné duše českého lidu,
duchovní velikosti a krásy,
kterou čas vroucně sem snášel
po drahné věky.
V posvátném úděsu vidím
titána zkamenělého
na vrchu nad spící Prahou,
střeží zde báječný poklad ukrytý v zemi,
v prsou má víry zářící oltář,
v hrdle má zvony vznešených písní,
paže má vztyčené bděle
v samotě nesmírné noci.
52
Srdce Čech
Kamenná básni,
kterou jsem slýchával hráti v dětských svých letech
na velkou harfu, jež pěje o minulosti,
o níž jsem sníval jak jinoch, poznat jenž toužil
všechnu tvou mohutnost, krásu,
který kdys na slunném břehu Vltavy skládal
první svou ódu k tvé poctě,
Praho, ó rodná má Praho,
kterak mám vyjádřit díky
za vše, co dalas mi štědře,
za vše, čím tebou jsem rostl,
za vše, co navždy ti dlužím?
K tobě jsem stále se vracel,
k věžím tvým, k mostům a sadům,
znajícím touhy mé, strasti,
snění má, zápasy, lásky
stejně jak památník, v který po dlouhá leta
život můj zapisovalas.
53
Tak vždy v svých vzpomínkách chodím
spletí tvých ulic, mé město...
Sluneční jitro je, září
krášlí jak vlajkami věže,
rozkvítá vůní v tvých sadech,
všude ruch uliční kypí, lidé se hemží
jako roj včelí kol úlu,
v kterém se výsledky tají píle a práce
po věky shromažďované...
Praho!
Chtěl bych tě viděti vždy jen v paprscích slunce!
Chtěl bych, bys blažená byla,
jako je matka, jež vidí děti své šťastné,
chtěl bych, bys kvetla v své kráse v mohutném vzmachu,
tak jak ti Libuše kdysi věštila směle,
duchem tě v budoucnu vidouc
vyrůstat v slávě!
Kamenná básni!
srdce tvé naslouchá bděle hovoru dějin,
doufá a věří své hvězdě,
více než tisíc let prchlo od tvého zrodu,
přec jak jsi sličná a statná, stále se omlazující,
královsky vznešená ženo,
zastřená závojem bájí,
54
skloněná nad skvoucí harfou dějin své vlasti,
z které dvě písně se řinou:
jedna je Vyšehrad, čnící na vrchu skály,
epopej velká a šerá minulých věků,
ze které vyšla jsi kdysi na cestu k slávě,
druhá je Vltava šumná, proudící hrdě a mocně
pod tvými mosty a kolem památných budov,
nesoucí naděje jako lodi neb oblaka, jež se
zrcadlí na její hladi,
v důvěře k budoucnu spěje,
druží se s bratrem svým Labem na cestu dobyvatelskou,
vypráví o naší zemi, o jejích vnadách a síle
dálnému, širému světu.
55
Jeníku z Bratřic
Byls naší drahé vlasti věrným synem,
ji miloval jsi, ji jsi v srdci měl,
jí pomáhal jsi myšlenkou i činem,
když národ náš se z mrákot probouzel
a potřeboval duší obětavých
vlastenců pravých.
Jak voják vždy jsi plnil povinnosti
k své rodné zemi, pro kterou jsi žil
a k jejíž velké, slavné minulosti
jsi vroucně přilnul, v ni se pohřížil
se svatou láskou, která neutuchá,
šlechtici ducha.
Tvé jméno zlatým písmem napsáno je
na skromný pomník, jenž ti postaven,
ty dobře vykonal jsi dílo svoje,
buď za ně upřímný dík vysloven.
Nechť uznání té věnčí, tobě patříc:
Jeníku z Bratřic!
56
Mé vlasti
Jak jsem ti vděčen, má vlasti!
Dalas mi hrdost svých krajů, bohatých na lesy, řeky,
dalas mi prameny vůní pasek a úrodných polí,
dalas mi písně svých dětí, které mne okouzlovaly,
dalas mi touhu a sílu kráčeti ve stopách předků.
Jak jsem ti vděčen, má vlasti!
S věnem tvých mateřských darů do světa v zápas jsem vyšel,
poznal jsem ohromná města, viděl jsem moře a hory,
ledovci pokryty byly, oblohy dotýkaly se,
prošel jsem zkouškami vášní, přežil jsem otřesy mocné,
které mne překvapovaly na pouti světem,
nikde jsem nenašel klidu, nikde jsem domova neměl,
po tobě toužil jsem vždycky.
Jak jsem ti vděčen, má vlasti!
57
Protože věrná tvá láska nade mnou, synem tvým, bděla,
protože žilas v mém nitru plamenem nezhasitelným,
protože v slokách mých pěla ozvěna luhů tvých, lesů,
které mne vychovaly kdys, které mi peruti daly...
Jak jsem ti vděčen, má vlasti!
Šťasten jsem, že jsem tě našel, drahá má matko,
kterás mi vypravovala pověsti o slavných předcích,
kterás mi dopisy psala, dojemné, potěšující,
když jsem dlel za mořem, někdy na tebe vzpomínal jenom,
psaní, jež na srdci nosím: Vrať se již brzo, můj hochu,
na stráni mateřídouška, pomněnky kvetou,
tolik přec u nás je ptáků, motýlů krásných,
takových, jaké jsi rád měl, které, věř, možná
nikde snad nenajdeš v světě...
Jak jsem ti vděčen, má vlasti!
Na mezi polí tvých ležím, prohříván milostí slunce,
v zrcadle řek tvých se shlížím, s hor tvých se dívám,
v městech a vesnicích všude četné zřím pomníky tvoje,
ve všem tě vidím a slyším, ve všem se shledávám s tebou,
laskavou ruku tvou cítím, okřívám polibky tvými,
oddaně schyluji hlavu do tvého klína,
milená rodičko moje!
Jak jsem ti vděčen, má vlasti!
58
Dětem
Ze všech lidí nejvíce miluji vás,
jste nadějí země, máte vznešený úkol
vystřídat svoje otce a matky,
alespoň o krok postoupit dále než oni.
Jsem duchovní otec vás všech,
jenž nikdy neodsuzuje, omlouvá vždycky,
jsem rád, když mohu dlít s vámi,
jsem ochránce váš, víc než učitel, přítel,
vše odpustím vám, jen ne zradu vašeho mládí,
chci, abyste byly odvážné, zdatné,
schopné zdolávat zlo a bojovat pro dobro lidstva.
Svět čeká na světlé činy,
je spousta práce v něm, která celého člověka žádá,
nezapomeňte, že silní mají povinnost k slabým,
že lidské srdce se léčí balsámem lásky,
59
že musíte zápolit se vším, co život vám nakupí v cestu,
že můžete promíjet jiným, nikdy však sobě,
že vlast je matkou, jíž musíte působit radost,
že práce je vrcholný smysl lidského jsoucna,
že za to, co vykonáte nebo nevykonáte,
zodpovídáte těm, kdož přijdou po vás
a jimž jste měly vydláždit cestu
k lepšímu žití.
60
Jako voják
Jsem rád, že jsem zařazen v dobu,
v níž úžasné změny se rodí
a tolik cest vede do budoucnosti,
že stal jsem se divákem obrodných dějů,
jenž vidí jak klade se základní kámen
k paláci nového věku,
nového řádu a světa,
že mohu se účastnit plodného boje
o nové myšlenky, o nové lidství,
býti v předních pracovních řadách
těch, kteří budují pilíře mostu od dneška k zítřku.
Jsem rád, že stojím na pravém místě,
poslušen příkazů Času,
jak voják, jenž chápe povinnost svoji,
vždy ochoten nasadit život
pro dobro bližních, pro blaho vlasti,
vždy připraven k postupu, bdělý,
nedbaje nebezpečenství,
61
že bude snad raněn nebo že padne,
poslušně čekaje na hlahol polnic,
jenž oznámí, že již nadešla chvíle
(ó svatá chvíle, všemi očekávaná!),
kdy lidé zas v míru si podají ruce
k společné radostné práci všech národů světa.
62
Básníku zítřka
Podej mi ruku, básníku příští,
chci ti ji stisknout a přát ti šťastnou cestu,
neb je to těžká cesta, pout od srdce k srdcím.
Já napsal jsem pouze několik tónů
z velké Písně, již jsem vytušil ve snu,
toulal jsem se jen chvilku, abych opět
vrátil se domů a pověsil lyru na zeď.
Až budu odpočívati
v zahradě u své vily na konci Prahy
(nebo v chatě u staňkovského moře)
budu pozorně naslouchat,
zda mezi hovorem stromů a štěbetem ptačím
rozeznám v dálce tvůj zpěv, jímž dojímáš skály,
tišíš bouřlivé vodstvo, otvíráš pokladnu země,
sdružuješ lidská srdce v bratrské lásce,
opěváš krásy své vlasti.
63
Budu tě provázet v duchu, Orfee příští,
nitro mé bude radostí plesat,
když uslyším zpěv smělejší nežli byl můj,
světlejší, pronikavější,
jenž přiletí ke mně
přes české vrchy, pole a háje
okolo zemězemě.
64