Srdce Čech

Srdce Čech
Kamenná básni, kterou jsem slýchával hráti v dětských svých letech na velkou harfu, jež pěje o minulosti, o níž jsem sníval jak jinoch, poznat jenž toužil všechnu tvou mohutnost, krásu, který kdys na slunném břehu Vltavy skládal první svou ódu k tvé poctě, Praho, ó rodná má Praho, kterak mám vyjádřit díky za vše, co dalas mi štědře, za vše, čím tebou jsem rostl, za vše, co navždy ti dlužím? K tobě jsem stále se vracel, k věžím tvým, k mostům a sadům, znajícím touhy mé, strasti, snění má, zápasy, lásky stejně jak památník, v který po dlouhá leta život můj zapisovalas. 53 Tak vždy v svých vzpomínkách chodím spletí tvých ulic, mé město... Sluneční jitro je, září krášlí jak vlajkami věže, rozkvítá vůní v tvých sadech, všude ruch uliční kypí, lidé se hemží jako roj včelí kol úlu, v kterém se výsledky tají píle a práce po věky shromažďované... Praho! Chtěl bych tě viděti vždy jen v paprscích slunce! Chtěl bych, bys blažená byla, jako je matka, jež vidí děti své šťastné, chtěl bych, bys kvetla v své kráse v mohutném vzmachu, tak jak ti Libuše kdysi věštila směle, duchem tě v budoucnu vidouc vyrůstat v slávě! Kamenná básni! srdce tvé naslouchá bděle hovoru dějin, doufá a věří své hvězdě, více než tisíc let prchlo od tvého zrodu, přec jak jsi sličná a statná, stále se omlazující, královsky vznešená ženo, zastřená závojem bájí, 54 skloněná nad skvoucí harfou dějin své vlasti, z které dvě písně se řinou: jedna je Vyšehrad, čnící na vrchu skály, epopej velká a šerá minulých věků, ze které vyšla jsi kdysi na cestu k slávě, druhá je Vltava šumná, proudící hrdě a mocně pod tvými mosty a kolem památných budov, nesoucí naděje jako lodi neb oblaka, jež se zrcadlí na její hladi, v důvěře k budoucnu spěje, druží se s bratrem svým Labem na cestu dobyvatelskou, vypráví o naší zemi, o jejích vnadách a síle dálnému, širému světu. 55