Srdce Čech
Kamenná básni,
kterou jsem slýchával hráti v dětských svých letech
na velkou harfu, jež pěje o minulosti,
o níž jsem sníval jak jinoch, poznat jenž toužil
všechnu tvou mohutnost, krásu,
který kdys na slunném břehu Vltavy skládal
první svou ódu k tvé poctě,
Praho, ó rodná má Praho,
kterak mám vyjádřit díky
za vše, co dalas mi štědře,
za vše, čím tebou jsem rostl,
za vše, co navždy ti dlužím?
K tobě jsem stále se vracel,
k věžím tvým, k mostům a sadům,
znajícím touhy mé, strasti,
snění má, zápasy, lásky
stejně jak památník, v který po dlouhá leta
život můj zapisovalas.
53
Tak vždy v svých vzpomínkách chodím
spletí tvých ulic, mé město...
Sluneční jitro je, září
krášlí jak vlajkami věže,
rozkvítá vůní v tvých sadech,
všude ruch uliční kypí, lidé se hemží
jako roj včelí kol úlu,
v kterém se výsledky tají píle a práce
po věky shromažďované...
Praho!
Chtěl bych tě viděti vždy jen v paprscích slunce!
Chtěl bych, bys blažená byla,
jako je matka, jež vidí děti své šťastné,
chtěl bych, bys kvetla v své kráse v mohutném vzmachu,
tak jak ti Libuše kdysi věštila směle,
duchem tě v budoucnu vidouc
vyrůstat v slávě!
Kamenná básni!
srdce tvé naslouchá bděle hovoru dějin,
doufá a věří své hvězdě,
více než tisíc let prchlo od tvého zrodu,
přec jak jsi sličná a statná, stále se omlazující,
královsky vznešená ženo,
zastřená závojem bájí,
54
skloněná nad skvoucí harfou dějin své vlasti,
z které dvě písně se řinou:
jedna je Vyšehrad, čnící na vrchu skály,
epopej velká a šerá minulých věků,
ze které vyšla jsi kdysi na cestu k slávě,
druhá je Vltava šumná, proudící hrdě a mocně
pod tvými mosty a kolem památných budov,
nesoucí naděje jako lodi neb oblaka, jež se
zrcadlí na její hladi,
v důvěře k budoucnu spěje,
druží se s bratrem svým Labem na cestu dobyvatelskou,
vypráví o naší zemi, o jejích vnadách a síle
dálnému, širému světu.
55