Básníku zítřka

Emanuel Lešehrad

Básníku zítřka
Podej mi ruku, básníku příští, chci ti ji stisknout a přát ti šťastnou cestu, neb je to těžká cesta, pout od srdce k srdcím. Já napsal jsem pouze několik tónů z velké Písně, již jsem vytušil ve snu, toulal jsem se jen chvilku, abych opět vrátil se domů a pověsil lyru na zeď. Až budu odpočívati v zahradě u své vily na konci Prahy (nebo v chatě u staňkovského moře) budu pozorně naslouchat, zda mezi hovorem stromů a štěbetem ptačím rozeznám v dálce tvůj zpěv, jímž dojímáš skály, tišíš bouřlivé vodstvo, otvíráš pokladnu země, sdružuješ lidská srdce v bratrské lásce, opěváš krásy své vlasti. 63 Budu tě provázet v duchu, Orfee příští, nitro mé bude radostí plesat, když uslyším zpěv smělejší nežli byl můj, světlejší, pronikavější, jenž přiletí ke mně přes české vrchy, pole a háje okolo zemězemě. 64