Dědictví

Emanuel Lešehrad

Dědictví
Jsem z krásné vlasti, jež jest Evropy srdcem, z matky, jež rozkvetla před zrakem památných budov, která milovala stověžatou Prahu, jež má tolik svatyň, že v životním shonu neměla kdy se pomodlit ve všech, jsem z otce, jenž rostl na jihu Čech jak statná lípa, která je hrdá, že bzukot včel hostí a v parnu milencům vlídný stín skýtá, z otce vojáka, který šel do světa jako k bitvě, vybojoval si jméno a lásku lidí. Proto jsem tak mnohotvárný a prostý, neboť v sobě snoubím velkoměsto a venkov, mohu rozumět ulicím i polím, jsem přítel všemožných strojů i květin, chápu samotu stejně jak vřavu, zpěv cikádin jak Stravinského koncert, bystřinu jako nesmírné moře, údolí srovnávám s pohořím, blaženství s bolem, kořím se duchu a velebím hmotu, jsem sám a přece v nesčetných jsoucnech. 33 Jak jest úžasný život! Stojím na žírné hroudě a hlavou čním do blankytu. Svou osobnost vytěžil jsem si jak ryzí kov z rudy. Země se mnou kolotá prostorem hvězdným, ode mne na všecky strany rozbíhají se kraje a státy, v nich doba tvoří umění, práci, pokolení za pokolením řeší svůj úkol, pokračuje a postupuje výbojně do budoucnosti. Města! Národy! Nový světe, který se rodíš! Nový člověče, jehož tuším! Jak je to báječné prožívat všechno. Být střediskem, v kterém se zrcadlí vesmír. Chápat život jako neskončitelnou báseň, jež unáší člověka na svých vlnách jako oceán parník, cítit houpání lodi, dýchat volnosti vichr, zápolit s bouřemi, kochat se v pohodě slunné, být cestovatelem do všech přístavů světa, stále dychtivý jarých vzrušení, činů, stále lačný jiných krajin a postav, které čekají na nás jako my čekáme na ně. 34

Básně v knize Mys dobré naděje: