Dědictví
Jsem z krásné vlasti, jež jest Evropy srdcem,
z matky, jež rozkvetla před zrakem památných budov,
která milovala stověžatou Prahu,
jež má tolik svatyň, že v životním shonu
neměla kdy se pomodlit ve všech,
jsem z otce, jenž rostl na jihu Čech jak statná lípa,
která je hrdá, že bzukot včel hostí
a v parnu milencům vlídný stín skýtá,
z otce vojáka, který šel do světa jako k bitvě,
vybojoval si jméno a lásku lidí.
Proto jsem tak mnohotvárný a prostý,
neboť v sobě snoubím velkoměsto a venkov,
mohu rozumět ulicím i polím,
jsem přítel všemožných strojů i květin,
chápu samotu stejně jak vřavu,
zpěv cikádin jak Stravinského koncert,
bystřinu jako nesmírné moře,
údolí srovnávám s pohořím, blaženství s bolem,
kořím se duchu a velebím hmotu,
jsem sám a přece v nesčetných jsoucnech.
33
Jak jest úžasný život!
Stojím na žírné hroudě a hlavou čním do blankytu.
Svou osobnost vytěžil jsem si jak ryzí kov z rudy.
Země se mnou kolotá prostorem hvězdným,
ode mne na všecky strany rozbíhají se kraje a státy,
v nich doba tvoří umění, práci,
pokolení za pokolením řeší svůj úkol,
pokračuje a postupuje výbojně do budoucnosti.
Města! Národy!
Nový světe, který se rodíš!
Nový člověče, jehož tuším!
Jak je to báječné prožívat všechno.
Být střediskem, v kterém se zrcadlí vesmír.
Chápat život jako neskončitelnou báseň,
jež unáší člověka na svých vlnách jako oceán parník,
cítit houpání lodi, dýchat volnosti vichr,
zápolit s bouřemi, kochat se v pohodě slunné,
být cestovatelem do všech přístavů světa,
stále dychtivý jarých vzrušení, činů,
stále lačný jiných krajin a postav,
které čekají na nás jako my čekáme na ně.
34