PO NÁVRATU
Hodiny švitoří.
Slunce jarně dýchá do nitra pokoje.
Obrazy na zdích ožívají.
Jsem zase doma.
Kde, kde jsem byl tak dlouhou dobu?
Skoro věčnost.
Dobře se již nepamatuji.
Vím pouze:
že byly to vzlety
a bouře a krásy,
že stárnul jsem i mládl,
umřel a znova ožil,
roztříštil o tesy věčna
bytost svou v bitvě s přeludy světa,
abych moh’ pochopit posléz
nádhernost všeho.
To pro tebe, člověče,
jsem zapomněl na svůj soukromý život,
život ptáčete v hnízdě
a žil jsem zmnožený, vesmírný život.
To pro tebe, člověče,
jsem zapomněl na domov,
na vlast, na rodinu,
prožíval ve víru Kosmu sterá nebezpečenství,
zkázu Titaniku.
7
To pro tebe, člověče,
kráčel jsem po trní k božství,
abych ti přinesl darem paprsek lásky.
Ale teď jsem se vrátil již,
opět jsem doma,
mezi svými.
Je to krásné a milé
jak věneček z pomněnek.
Hodiny tikají.
Slunce jarně hřeje do nitra pokoje.
Obrazy na zdích usmívají se
8