ŠÍP LETÍ
[6]
PO NÁVRATU
Hodiny švitoří.
Slunce jarně dýchá do nitra pokoje.
Obrazy na zdích ožívají.
Jsem zase doma.
Kde, kde jsem byl tak dlouhou dobu?
Skoro věčnost.
Dobře se již nepamatuji.
Vím pouze:
že byly to vzlety
a bouře a krásy,
že stárnul jsem i mládl,
umřel a znova ožil,
roztříštil o tesy věčna
bytost svou v bitvě s přeludy světa,
abych moh’ pochopit posléz
nádhernost všeho.
To pro tebe, člověče,
jsem zapomněl na svůj soukromý život,
život ptáčete v hnízdě
a žil jsem zmnožený, vesmírný život.
To pro tebe, člověče,
jsem zapomněl na domov,
na vlast, na rodinu,
prožíval ve víru Kosmu sterá nebezpečenství,
zkázu Titaniku.
7
To pro tebe, člověče,
kráčel jsem po trní k božství,
abych ti přinesl darem paprsek lásky.
Ale teď jsem se vrátil již,
opět jsem doma,
mezi svými.
Je to krásné a milé
jak věneček z pomněnek.
Hodiny tikají.
Slunce jarně hřeje do nitra pokoje.
Obrazy na zdích usmívají se
8
PŘED SPÁNKEM
Když se chystáš usnout,
polozavřenýma očima
vidíš jak přivřenými dvířky
neznámou končinu,
jakoby zrcadlenou křišťálem vody.
Duchovní slunce
jako zářivě zrající plod
na neviditelné větvi vesmírného stromu
kane světelnou vůni.
Podivné rostliny vzněcují barvy v svítilnách svých květů,
kolébají se neurčitelným vánkem,
zvučí jak hudební nástroje.
Tušíš tajemnou bytost blížit se k tvému lůžku.
Ty již spíš.
Jenom tvůj duch se vzdálil
do neznámé končiny
9
PŘI PROCÍTÁNÍ
Když mne probudí budíček svědomí,
ještě v stínu polospánku,
slyším v sadě ples cikád,
zář’ zory prší mi do očí,
uvědomuji si známý svět,
proti oknu na stráni hopkají divocí králíci,
cítím radost, že jsem živ,
že mohu znova kvést, doufat a tvořit,
matčin portret mne vítá,
v koupelně žvatlá voda,
ssaji vonný pozdrav kávy,
sjíždím s lože,
oblékám župan všednosti,
otvírám okno nového dne,
zřím usměvavou tvář:
Dobré jitro, básníku
10
KAVÁRNA
Přede mnou sklenice s vodou,
mění se v oceán.
Sloupy z vln rostou jak přístavní kůly.
Číšníci, hosté blíží se, vzdalují jako šik lodí.
Cítím příliv a odliv,
jsem na Rudém moři,
čním z něho jak náhlé skalisko,
mám strach, aby křižník nenajel na ně,
je vůkol již noc,
paže mé dlouží se k nebi,
chápou se souhvězdí žhoucího na něm,
nyní jsem světlárnou,
mohu pomáhat lodím,
aby pluly bezpečně k zemi,
je opět den,
šumivé peruti moře
mění se v gigantský koš,
v kterém je ovoce z celého světa,
nesčetně paží se vztahuje odevšad,
chtivy jsou zrale šťavnatých plodů,
v dohledu molo rybinou čpící,
s kůly, u kterých dřímou lodi,
moře se scvrká v sklenici vody,
připíjím z ní na zdraví světu.
Jak snadno lze vypíti oceán
11
TEPNA
Zlomek básně „Kolektivum“
Ulice běží od prstů mých nohou až k obzoru zřítelnic,
domy otáčejí se za sluncem,
dělníci krotí stroje,
lidé honí se jak v džungli,
na Náměstí republiky zrodil se smaragdový trávník,
tramvaje závodí jak kyvadla hodin,
cestující v nich vykládají si osud z karet,
trolleybusy projíždějí mýma očima,
automobilista prchá a neví, kde najde vchod do Hadu,
motocyklista právě přejel a netuší, že sedím za ním,
ocelový dravec klofnul kamelota,
když vyvolával, že válka Italie s Habeší skončila,
jde na pátou hodinu,
ulice mění se v módní žurnál,
na obzoru rudě zazářil hasičský meteor,
sviští svůj úzkostný signál,
žene se k sopce stravující životy,
světelné rakety bulvárů srší do křiku motorů,
visící slunce se rozněcují,
auta střílejí po sobě jasnými náboji,
lidé nalévají si světlo do sklenic,
chtějí se koupat v basénu vášní a radostí,
je půl jedenácté,
mocný proud obličejů vylil se z divadel,
má po každé straně síť přítoků,
12
je již po půlnoci,
proud odtéká,
ještě k ránu ojedinělé kaluže
mizejí v skulinách,
mlékařský vůz
přiváží jitro,
které našel v polích za městem
13
TĚLO ŽENY
Úrodné pole, jež slibuje rozkoše sklizeň,
řeka, jež unáší oblaka do nekonečna,
luh, jenž svádí milence v svou náruč,
obzor dráždící tajuplností,
nejkrásnější jaro lidského zraku,
to je tělo ženy,
zastřené rouškou, jež se rozhrnuje
jako opona jeviště opiového kina,
stolistá růže,
oltář kvetoucího boha,
kolébka radosti i strastí,
přístav lodí, jež hledají domov,
zlatonosná země citů,
jež číhá na své objevitele od pravěku světa,
tajná sochařská dílna věčna,
to je tělo ženy,
tisíciletí pěstila je,
nalíčila je polibky slunce neb ledu,
je jak větrná citera na věži lásky,
jeho vlasy objímají globus,
vlají do vesmíru
jako prapor naší rodné hvězdy
14
BÍDA
Pestrou zahradou světa
spěje tmavý potok,
nezrcadlí slunce ani luny,
je slepý a hluchý,
ó lidstvo, jak daleko jsi společného zdroje!
nejraději plyne pod zemí,
tam je mu blaze,
prolézá záhadné sluje,
kde ve tmě rostou podivuhodné krápníky,
básně umělce bezejmenného,
soudruzi jeho vyhoštění a samoty,
rozumí si s nimi,
ale venku v slunečnu je mu smutno,
neboť jásot a smích jej bolí,
přál by si mít sluch a oči,
jako zvučný a jasný tok,
pro radosti života,
jež na jeho březích křepčí,
z hladu prokusuje se zemí,
polyká kameny a mazlavý jíl,
tryská na povrch jako nesmírný pláč,
čeká na rybáře,
jenž by hodil vnadidlo do kalné tůně,
vylovil lidské srdce,
prahnoucí, aby byl pochopen
jeho temný úděl:
15
plynouti v jasu slunce
odříkavě a trpně
v důvěře k vyšší spravedlnosti,
jež mění křemen na prašné cestě
v zrcadlo, v kterém se zhlédne člověk
16
ZÁVRAŤ
Rytmus je pákou všeho,
v každé buňce skryt je anděl nebo číhá jícen pekla,
láska rozvíjí svou zlatou spirálu,
kterou křižuje modrá trať snění,
často černý had záští,
útvary zemské prorůstají útvary vodstva,
každý tvar je polnicí boží,
neboť světelné struny kosmické lyry
hrají svatební pochod světů,
které se snoubí v sluneční sféře
k jednotě všeho míra,
budoucí krystaly éterem plují,
pátrají po pevnině,
barvy čekají na svůj úsvit,
zvuky číhají na dirigenta,
jaká to hudba,
jako by ruce slepců se hledaly v neviditelnu,
ve vysokých polohách ducha,
ale uskutečnění vře ve vrstvách hmoty,
vytváří čas a prostor,
oči, jež mohou vidět,
ústa, jež mohou mluvit,
sluch, jenž může slyšet,
nervy, jež mohou cítit,
jaká to propastná pravda:
přitažlivost je zákonem země
17
POKORNÉ VÍTĚZSTVÍ
Jsem chudý jako polní kvítek,
nyní to vím,
když jsem poznal zázraky všeho míra,
když jsem si nemohl někdy odpověděti
na nejobyčejnější otázky.
Viděl jsem oči
a neuhádnu ani, proč se musí dívat,
viděl jsem rty
a neuhádnu ani, proč musí líbat,
viděl jsem srdce
a neuhádnu ani, proč musí trpět.
Takové prosté věci
a přece tak bezedně záhadné.
Jsem jen stvol ve větru,
jenž touží shořeti,
aby moh’ zasvítit do tmy,
pokynout hledajícím,
můj klas dejž zrní na chléb
pro hladovějící,
toho si přeji.
Slunce, omyj mé oči světlem,
aby sálaly dobrem a láskou,
nechť stanou se teplým vánkem
18
a deštěm na pole,
aby úroda potěšila mé bližní.
Ó, být prostý a jasný
jako pramének zurčící lukám!
Chodci se napijí z něho,
jsou veselejší a spokojenější
a nesou svou radost i jiným,
kteří na ni čekají
jako na uzdravení.
Nemějte z ničeho strachu,
příroda nad vámi bdí,
všecko tajemně souvisí,
a hrouda a vlna a záře
jsou vaši přátelé, kteří vám pomáhají žíti,
nejste opuštěni,
nejvzdálenější hvězdy pečují o vás,
neviditelné oči vás řídí,
neslyšitelná ústa vám radí,
zmatky a nesnáze jsou jen zkouškami vaší odvahy,
vždyť přírodní síly vám slouží,
vesmír čeká na pochopení,
ó, jaké je to dobrodiní
ožívat stále v božské rozptýlenosti
19
PERON VE VESMÍRU
Barevný vulkán
nechrlí již obrazů,
lidé mohou bez obav u něho bydlit,
klidně obdělávat pole,
pěstovat děti,
zpívat.
Nyní vinná réva
opřádá lávové boky,
na svěží trávě
pasou se stáda bravu,
milenci navečer naslouchají
slavičí flétně.
Odtud odjížděl jsem do světa,
abych objevil novou pevninu a lidi,
sem jsem se vracel
s kořistí dojmů a zkušeností,
jež jsem rád rozdával bližním,
snil jsem, jak učiniti lidi šťastnější,
slunce přiblížit zemi,
aby zářilo z každého oka.
20
A stále výš a výše vlak můj jel,
od světa našeho chtěl k jiným světům spěti,
sluneční soustavu vítězně projet chtěl,
abych moh’ božskému stvoření rozuměti.
*
Lokomotiva fantasie se zastavuje,
nemám co přiložit,
spálil jsem v ní již zemi,
nejbližší hvězdy,
není topivo,
lokomotiva stojí
na rozhraní stratosféry,
mezi Zemí a ostatními světy
21
ZÁŘIVÝ VODOPÁD
Neviditelný vodopád
valí se vesmírem na Zemi,
protéká světem, kde boří a buduje,
nedá se zadržet rukama, hrázemi.
Zpívá jak varhany v srdcích a mozků snech,
jako meč živelný protíná staletí,
unáší národy, božstva i pevniny
na vlnách času a osudu v zásvětí,
řítí se v neznámo, od hvězdy ke hvězdě
životodárný vodopád,
zestárlé světy mrou v jeho proudění,
aby zas nové mohly pro smrt vzplát
22
ROZHŘEŠENÍ
Přišly se se mnou rozloučit
vysoké, vysoké hory,
jež viděly mé zápasy,
mou odvahu a vzdory.
Přišla se se mnou rozloučit
hluboká, hluboká moře,
v nich šuměly mé naděje
i bolesti i hoře.
Přišly se se mnou rozloučit
louky a sady a lesy,
zavoněly mně touhami,
jitřními písněmi, plesy.
Přišlo se slunce rozloučit,
měsíc a hvězdné roje,
světelnou rouškou pokryly
úmrtní lože moje
23
DUCH SVĚTA
Duch světa mne vedl,
cítil jsem jeho neviditelnou bytost,
otvírala mi brány dob a dějů,
chránila mne před zánikem
v duchovním Malstromu,
kterým jsem musil proplout,
dovedla mne až k pravěku země,
kdy prvý živočich zrodil se na ní,
zasvětila mne do dávných kultur
Indů, Egypťanů, Mayů a Řeků,
ó Hérakleite!
kde jsem poznal dějiny bohů,
shlédl divy umění a vědy,
jež prorůstaly věky
a zelenaly se jak úponky břečtanu
na zdivu nového světa.
Duch světa mne vedl,
cítím jeho ruku spočívat na všem,
co v přítomnosti se děje,
nechal mne prožít obrodnou dobu,
jež podobna strašnému zemětřesení
měnila tvářnost starého světa,
dovolil mi, abych spolupracoval
o díle sbratření lidstva,
pro příští dobu jasnější, lepší.
24
Duch světa mne vedl,
cítil jsem jeho ruku v rukou všech lidí,
kteří jak slepci snaží se dorozuměti
přes všechny překážky temna, démonů léčky,
aby se vykoupit mohli z otroctví hmoty
touhou po pravdě, lásce a světle,
po poznání neviditelného světa,
jenž dává zákony Zemi,
vytváří její osud
ve věčném Dění
25
ZIMNÍ SPÁNEK
Za zimní doby mrazivé
je mrtvým neblaze v hrobě,
nemají ohníčku, u něhož
hřáli by údy sobě.
Též stromů, rostlin zárodky,
jež usnuly v lednici-zemi,
jsou jako mrtví ve hrobech
dočasně skryty, němy.
Však mrtví v rakvích i semena
naději stejnou mají:
až přijde čas, se probudí,
v nových útvarech vzplají
26
SLAVÍK
Plamenný serafín
se na východě zjevil v letu,
zřel jsem růsti před oknem
věž tureckého minaretu.
Cítím, jak života tok
se přes mne valí do daleka,
já pluji v něm, tonu
a myslím na člověka.
Člověk je divná rostlina,
a svět je nepřehledným sadem,
někdy si slavík zazpívá
pod kosmu vodopádem
27
DUHOVÁ TŘÍŠŤ
[29]
– V ZRCADLOVÉ SÍNI SVĚTA –
[30]
NOSTALGIE
Oknem v síň vkrad’ se úsměv zeleně,
z háje zní flétna pěnic vzdáleně,
a básníkovo srdce
je za milenkou v Ravenně
KŘEMEN
Plamennou magií skláři promění
Davidův oblásek ve květ umění:
v zrcadle pluje svět tváří,
v skle okenním pohledy pramení,
v špercích duha snů září
TRATI
Všechny autobusy a tramvaje
vyjíždějí ráno z mého domova,
křižují městem
a v noci vracejí se do mého hnízda,
kde mají připravena lože k spánku
31
BÁSNÍK
Jeho očima prochází svět.
Je ohniskem všeho.
Jednou rukou dotýká se Cheopsovy pyramidy
a druhou hlavy pěvce,
jenž se narodí za sto let.
Je mostem,
po němž jdou věky
MALBY
Na omítce výstavní síně
oběšeno dvě stě obrazů
jako ve sbírce na špendlíkách
napíchaní exotičtí motýli,
kdys živé poletující barvy,
teď ztrnulé, osiřelé
PROVERB
Mé srdce je plod,
po němž sahá smrt,
já ji prosím,
aby je nechala žít
32
SCHOVÁVANÁ
Krajina se skryla v očích.
Kdy vykoukne
z básně, symfonie či kresby?
HLAVA
Má hlava je jako obydlí,
z jeho oken hledí myšlenky,
a z dveří úst vybíhají
slova jako děti
do světa
DVĚ PROCHÁZKY
Člověk se potuluje krátký čas na povrchu země,
pak nekonečnou dobu pod povrchem země
KVĚTINY
Buďte blahoslaveny, kvetoucí sestry,
jež nás očekáváte
na prahu každého nového jara
33
BÁSEŇ
Lyriku, pomni,
jak dlouhou dobu potřebuje příroda,
než vytvoří zářivě barevný krystal
KRÁSA
Krása je svaté zřídlo,
jež vyvěrá z prsou země
a tryská k blankytu.
V něm se koupá člověk,
očišťuje tělo i ducha.
Rostou mu křídla
KVĚTOMLUVA
Růže našla klíč
k tajemství srdce
ROZDÍLY
Mezi Někdo a Nikdo
je propast jednoho písmene
34
JAPAN
Namaloval jsem podobu milenčinu
na pavučinu
napiatou v koutě mé pracovny
DETEKTIV
Měsíc vlezl do komína mé vily,
aby vyslídil
její tajemství
DALEKOHLED
Básník vystoupil
na rozhlednu času,
aby otevřel obzor
Budoucnosti
JAKO PTÁK
Slunce zalétlo
do očí dítěte
a švitoří
v jeho srdci
35
SEDMIMÍLOVÉ BOTY
Šel
jen ke knihkupci
na rohu ulice
a s koupenou knihou
došel
na konec světa
LIDSTVO
Lidstvo,
roztříštěné zrcadlo:
v střepech zrcadlí
svět,
nekonečnost,
sluneční prach
ZROZENÍ PTÁČETE
Stal se zázrak...
Z čížkova vejce
vyklubal se
budoucí zpěv
36
JEPICE
Jak krátce žije jepice
na naší zemi.
Jak dlouho bys žil ty, člověče,
na Neptunu?
ARCHA
Pluji v skleněném domě
po širém světě.
Vidím vše, aniž bych vyšel
KVETOUCÍ ZEĎ
Ó dive vědy!
V tmě na stěně
na mosazném stonku
rozkvetla
růžová žárovka
SOCIALISM
Zničit stroje na štvaní lidstva,
a zřítí se Babylonská věž
37
TOVAR
Neviditelné stavy
tkají
květnaté koberce luk
SNÍLEK
Stoupá ve zdviži snu
palácem beze střechy
k hvězdám
38
MILOST
[39]
Před mou dílnou bdí dva topoly,
Adam a Eva,
střeží mé pozemské jsoucno jako dva obři
od nepamětna,
hlídají průplav ke mně,
ochraňují mne před démony,
kteří chtěli by hatit mou práci.
Má dílna:
vlaštovčí hnízdo je větší než ona,
je to okénko do všeho míra,
možná jen bdělé oko,
jež je uchváceno zázraky kosmu,
jsou to jen ústa
oslavující boží moudrost,
jež uzrává ve všem stvoření,
je to jen srdce
buzené rytmem věčného žití.
Ó moji bratří a sestry,
kteří vůkol mne kroužíte jako hvězdy,
jako já kroužím kolem vás,
to nehledím já,
to necítím já,
to nezpívám já,
jste to vy, již díváte se, cítíte, pějete,
tak je všechno na zemi společné,
doplňující se a vzájemné,
41
že kdybyste nebyli,
nehovořila by ani má lyra,
neboť vy jste struny, jež rozehrávám,
vámi se obrozuji,
vámi se promítám
v horoucí zpěv.
*
Planu.
Ve světle neviditelného slunce.
Větry z neznáma laskají mi čelo.
Kvetoucí tvary zrcadlí se v mých očích.
Cítím se blízko tak zemi,
rodově spřízněn se všemi lidmi,
přátelský se všemi tvory,
jak bych byl milencem světa,
tančící hvězdy,
která mi učarovala
skrytou svou krásou.
*
Jaké nádhery mluví ke mně?
Myšlenka tvůrčí plove na temném moři,
pevnina roste z hlubin:
Svět.
Atom věčného mytu.
Jeden tón vesmírné harfy,
jenž rozezvučel se na čas,
42
jako v nejmenší ulitě
valný oceán hřímá.
Světe!
Na tvých vlnách jsem procitl,
u tvého břehu jsem přistál.
Nalezl jsem tvůj nápěv.
Pil jsem tvé víno,
jedl tvůj chléb
a dýchal tvůj vzduch,
ó, jaká to pro mne milost,
učinil jsi mne účastníkem svých dějin,
dal jsi mi bratry a sestry,
oči a ústa a srdce,
za to jsem nejvíce vděčen,
neboť pouhým jen mozkem
snad nikdy nepochopil bych
tvé síly, moudrosti, pravdy.
Jsem hranol chvíle,
ratolest hozená proudu,
jiskra, již vykřesal osud z oblásků cesty,
hlas, jenž vyvěrá z žírné hroudy,
však o tom co žiji
chci mluvit a zpívat,
žel, nemohu vyjádřit všechno,
tak je to ohromné,
strašlivě krásné.
43
Poznal jsem matky,
byly vznešené jako křesťanské chrámy,
viděl jsem dělníky,
byli vytrvalí a pevní jako přístavní hráze,
zkoumal jsem učence,
byli pilní a hrdinní jako světlárna ve tmě,
potkal jsem umělce,
byli mocní a štědří jako kouzelník jaro.
Je milovat učil jsem se,
učil se milovat všechno,
neb láskou jsem pochopil leccos,
co bez ní by zůstalo temné.
Tak zažil jsem, protrpěl mnohé,
pronik’ jsem tunelem pochyb,
našel jsem u lidí domov,
stal jsem se domovem lidí,
teď karmě své žehnám,
která mne na vlnách světa
přenesla přes hloubky, výšky,
až stal jsem se prostým pěvcem
jako pták na větvi keře
neb srdce ve zvonu věže.
Ó světe,
na tvých hlubinách kolébají se květy,
rybáři hrouží do nich slídivé sítě.
Orkány vzrušují tě,
44
vlny hlodají břehy,
pohlcují lodi a plavce,
zuříš jak leviatan,
a přec je v tvých propastech klid,
vždyť spí tam praděje země,
přítomné i příští
tajemství naší hvězdy.
Daedale, tvá letadla křižují blankyt,
Edisone, tvé žárovky svítí celému světu,
Stephensone, tvé lokomotivy snoubí státy,
Marconi, tvé jiskry řeční od pólu k pólu,
Buonarotti, z tvých skulptur zmnožený život dýchá,
Beethovene, tvá symfonie otvírá pohledy k hvězdám,
Březino, hymnus tvé lyry o duchu sbratření pěje.
A přece:
jak stejně krásný je motýl,
jenž vzlétá s koberce květin,
jak blahé jsou vlasy slunce, jež hladí tvé tělo,
jak hbité jsou vlny řeky, spějící k líbánkám s mořem,
jak zbožně zní rolníka řeč, když s polem mluví,
jak velebně klidné jsou skály, jež vytesal pravěk,
jak úchvatná je bouřka, když na oři větrném jede,
i jepice, žijící den, je vesmíru závratná báseň.
45
Prožívám zářivý čas.
Mně skvělý úděl byl určen.
Jsem svědkem života hvězdy:
Příchod a odchod.
Věčný kruh.
Co vidím, je stálý přerod,
rození nového dne,
vždy bližšího spásnému cíli.
Různé proudy dosud národy dělí,
každý chce plouti jiným směrem,
však jednou se musejí setkat,
přes kruté omyly válek,
neb až se naučí posléz abecedě lidství,
uvědomí si, jak jsou osamělí
bez křídel lásky.
Ó světe,
jak ještě mladě se zelenají tvé sady,
ó světe,
jak je ještě dětsky nezkušený tvůj zpěv
[46]
POZNÁMKA
Těm, jimž se zdálo, že v mých posledních symfoniích našli vliv snad Whitmanův či Březinův, připomínám, že kosmická poesie jest od nepamětna. Obdobně jako já i zmínění básníci čerpali z věd a filosofie svoje inspirace, jež promítali do přítomnosti. Ostatně slovem, formou i realisací vývojově jdu jinou cestou a k jinému cíli
[47]
BÁSNICKÉ DÍLO
EMANUELA Z LEŠEHRADU
SVAZEK X
Symfonie volnosti
PŘÍSTAV
vznikla v l. 1935–1936
a byla přiřaděna
k soubornému vydání
Vytiskla
knihtiskárna „Orbis“
v Praze
pro nakladatele
Aloise Srdce
v Praze
1936
E: jf; 2004
[49]