HOŘÍCÍ ZPĚV
Slnivé, jásavé barvy
rozstříknout chtěl bych v své zpěvy,
vlajkami třepotavými
ověnčit lodi svých vodstev,
z paprsků svátostných zornic
rozklenout svítivý blankyt
nad vroucím povrchem zemským,
aby má blouznivá radost
dozrála v náručí slunce.
Nebe mi milenku dalo,
milenku luznější růží,
hřející polibkem smavým
jižního žírného slunce,
vonící pozdravem hájů
myrtových, pomorančových,
svěžím a ozdravujícím
úsměvem mořského vánku.
V očí hře, milenko sladká,
vesmír se zrcadlit vidím,
slunce v nich krouží a hvězdy,
vzdálené bratrské světy,
záhadné, překvapující,
které mé poutají oko,
24
hvězdáře nenasytného
hloubkami tvými a divy.
V rukou tvých, milenko sladká,
vznešenost ledovců mluví,
netknuté sněhy tvé pleti
jiskří jak souhvězdí vloček
navátých v pravěku země
na hroty výsostných vrchů,
ke kterým zvědavě stoupám,
pocestný nezměrně lačný
rozhledu nadoblačného.
V kštici tvé, milenko sladká,
rašící zahrady cítím,
kořenný dech jejich lokám,
smysly jež zpíjí a mámí,
prochazeč očarovaný
poklady přírody, nebes.
V ústech tvých, milenko sladká,
milostných rozkoší urně,
nacházím živoucí zřídlo,
z kterého polibků víno
prýští jak pramének svěží,
z něhož vždy tiším svou žízeň,
hledáním znavený poutník.
25
Tělo tvé, opojné tělo,
milenko blouznivě sladká,
neporovnatelné tělo,
které je souhrnem krásy,
lidský zrak objat již může,
jarými pažemi chtěl bych
k hvězdnému blankytu vznésti,
podoben bájnému obru,
nésti je, zářivě klidné,
v Olympu hodovní síně,
kajícný Prometheovec,
přísného božstva bych smířil
hněv, který pojalo k lidstvu,
plamennou obětí bílou,
jíž hořím!
26