VĚČNÝ MILENEC
[5]
– JAKO TEN, JENŽ OD VĚKŮ MILUJE –
Život bez ustání
je ducha a hmoty
zasnubování
[6]
VZKŘÍŠENÍ
V zahradách vzňaly se květy
podobny slavnostním světlům,
rozžatým v nadšení zbožném k uctění božského těla..těla...
Očistná vzkříšení vlno, nitry se rozlévající,
v živelném bohatství, v síle, v přílivu jarého žití,
vítám tě, dveřnice jara, vroucná a sladká a světlá,
vítězi laskavé země, v člověku promlouvající
ve chvíli svaté, kdy v srdci vytryskne pramének lásky.
Omládlý, statný a mužný vyrůstám v rašení touhy,
do dálky světové výhled před zrakem rozprostírá se,
otevřen dotekem mocným slunného vzkříšení žezla.
Vírný svět, veškeré lidstvo slavnostně vlní se duchem,
oči mé rozplameňuje, vzněcuje kolozpěv krve,
rozpětí dává mým pažím, aby svět obejmout mohly,
úrodní lačnící nitro o žatvě rozjímající.
Cítím se života stromem hořícím plaménky květů,
větve své rozkládajícím nad pestrým vlněním lidstva,
cítím se biblickým stromem, v Ráji, jenž v blaženém věku
nabízel jablko svůdné, rozkoší překypující,
prvotní dvojici lidí, která v něm chutnala život,
zhrdajíc výstrahou boží za cenu poznání lásky,
která jak bezmezné moře vlní se lidskými nitry,
7
radostně bájnému stromu skýtajíc výživné mízy,
aby se korunou zpěvnou
nad zemským stvořením sklenul,
těžkými zralými plody znova vždy sváděje ženu,
klíčnici ráje!
8
ŽENĚ
Po lásce toužím jak poutník, mučený smrtelnou žízní.
Milovat chtěl bych svět celý jako své nejdražší dítě,
přál bych si rozdat své srdce jako se dává chléb lačným,
aby se nasytil každý s širého stolu mých prsou.
Nezkrotná žízeň mne pálí, abych byl svatyní jiným,
sám, vřídlo všelidské lásky,
poznat chci chléb můj jak chutná,
který všem rozdávám štědře, sousta si nenechávaje.
Přijdeš-li ke mně, ó, ženo, k níž jsem se uchýlil v strasti,
prchal zas v pochybách klamných,
proklínal svaté tvé jméno,
posléz se navracel zase, podoben tuláku mdlému,
který si na domov vzpomněl po letech, zkrušený bídou?
Zářivý výraze lásky, který svět vykouzlil lidstvu,
v kterém se soustředí všechna vesmíru vševládná síla,
plodnost a krása a volnost, vznešená trojice světská,
po tobě bezměrně žízním, po tobě stůně má hlava,
jako květ stolisté růže po vroucném polibku slunce.
Vzývám tě s úsměvem na rtech, vzývám tě, želaná ženo,
navrať mi za žhavou lásku, kterou jsem zahořel k lidstvu,
málo jen nazpět, jen tolik, by kdys, až rozdám se zcela,
až zbyde z božského ohně skrovný jen plamének ještě
9
ve štědrých, soucitných prsou, ode všech opuštěn možná,
mohl tvá útěšná ústa zulíbat v předsmrtné chvíli,
ještě jen vteřinu vzhořet bývalou závratnou láskou,
s paprskem vděčnosti v očích, které tě zrcadlit budou,
aby tvůj laskavý obraz přenesly v budoucí život!
10
POD STROMEM LÁSKY
Do zahrady mého žití
vlétlo něžné modré ptáče,
na snět slétlo lemovanou květů hrozny duhovými,
rozpělo se písní čárnou
o studánce živé vody, z které, kdo se napil, omlád’,
o přírody vlídných rukou, které hojí jízvy srdce,
o vesmíru žhavé lásce k nejmenšímu tvoru světa,
o posvátném ohni slunce,
o úrodném proudu mízy,
kterou jaro šumně vlévá do nádherných číší hmoty.
*
Vhroužen v snění odpočívám
pod vějířem stinné palmy,
duchem zbožně naslouchaje rozkošného pěvce chvále,
kapky jeho zpěvu prší
v srdce mé jak v rudý pohár,
který slastí překypuje,
slzami mé oči rosí,
růže vzbouzí na mé tváři,
z rtů mých loudí skvoucí zpěvy
díkůvzdání všemu světu.
*
11
Rudý pohár v nebi hoří;
Všemohoucí pozvedá jej nad pohoří, moře, města,
slavnostně jím v modru mává
v rozkochání božské touhy,
by jej posléz v propast zvrátil,
kde se rojí drobné světy.
*
Před branami mého sadu,
v provoněném lůžku trávy
dřímá žena obnažená..obnažená...
Užasle se ze sna vzbouzí..vzbouzí...
ku blankytné báni zírá,
slyší jakés zvláštní zvuky, neurčité, vábně sladké
jako prazpěv všehomíra..všehomíra...
Život jako ručej dravá
jejím nitrem svěže teče,
zalévá jí hrdlo, mozek,
opájí ji slastnou vlnou,
vlnou světlou, všemohoucí,
jež ji nutí povstat, jíti do zahrady otevřené,
která zvoní zvonky květů,
která mluví světy vznětů.
*
12
Pod milostným stromem lásky,
korunu jenž rozprostírá
nad bludištěm širým světa,
zbožně stojí muž a žena,
naslouchají slastné písni,
kterou zpívá modré ptáče
v lůně větví, obtížených květů hrozny duhovými,
cítí v nitrech živý pramen,
přírody dech mocný váti,
vesmír v očích zrcadlit zří,
v žilách tuší oheň slunce,
v nahých tělech mízu proudit
jako v pyšných kmenech stromů
(slibujících sladké plody),
které v bezdný prostor tyčí
koruny své rozšuměné
ku blankytu, jenž se vlní jako láska nekonečně
od stvoření naší země nad veškerým jejím tvorstvem
věčně, věčně..věčně...
13
DCEŘI GHETTA
Sionu zbloudilé ptáče, zajatče severních krajů,
s nezkrotnou touhou
po slunné otčině dálné, kterou si ve snění kreslíš
nádherou skvoucí,
na snivou hlavu, ó, Esther, polož mi rozkošnou ruku,
ruku svou vroucnou,
ve které koluje krev tvých bludných a zkrušených předků
odešlých věků,
toužím ti darovat píseň, bratrsky laskavou píseň,
východní píseň,
která nechť skane ti k nohám, podobna purpurné kytce
asijských růží. –
Ó, Esther! –
V slovech tvých pozdrav mi šumí pralesa libanonského,
Sionu dceři!
srdce tvé harfou mi úpí nad proudy babylonskými,
Sionu dceři!
Z očí tvých západ mi žhaví,
západ, jenž ladil kdys k žalmům
Davida krále,
posvátný plamen v nich hárá, zdušený popelem věků,
Betsabe pozdní!
14
Vzpomínáš ve snách dob zašlých,
s Jahvem kdy hovořil Mojžíš
na hoře zářné,
vzpomínáš přechodu mořem z otroctví faraonského,
zázraků v poušti?
Vzpomínáš poroby kmene, Bar Kochby zoufalých bojů
na troskách říše,
kdysi tak hrdé a mocné?
Ó, žale!
Uchyl své čelo v mé dlaně, zaplač, ó, Sionu dceři,
snědá má Esther,
tisíce předků tvých možná v chvíli té roní své slzy
z hnědých tvých očí..očí...
S tebou bych sníti chtěl u zdí rozpadlých Jerusalema,
naříkat s tebou
nad kmenem rozvátým světem osudem proradně krutým
z otčiny žírné..žírné...
Cosi jak královský šarlat bývalé moci a slávy
žíří ti v očích,
co s sebou přineslas z vlasti do cizích mrazivých krajin,
odkaz svých předků,
černá zář’ vrkočů zpíjí vůněmi saronských zahrad
za nocí jarních,
15
touha kdy dálné tvé sestry burcuje na sirých lůžkách
k slavnostem lásky.
Ó, Esther!
Zapomeň v důvěry chvíli bolestných, zapadlých věků,
Sionu ptáče!
Šalomoun čekající jsem zjevení Sulamit sličné
v paláce dveřích,
růžemi zkropil jsem mramor, který tvé posvětí nohy
v opankách z cedru,
komnaty vonné jsem zkrášlil bohatstvím čalounů, skvostů
k přijetí tvému,
večer, kdy zvěnčenou skráň pak uhostím do tvého klínu,
poraněn láskou,
uslyšíš tryskati z rtů mých za vzdechů sloňové harfy
Velezpěv písní!
16
ČERNÁ RŮŽE
Černé stolisté růže, černou jež zpívají vůni,
jsou rámcem tvé bolestné hlavy. –
Obraz tvůj vyryt v mé duši,
podoben kameji vzácné,
řezané mistrovskou rukou.
Měnlivá tvář tvá jak moře..moře...
Pod slupkou podoby všední
tají se šatnice tváří,
patřících bytostem dávným,
jimiž jsi v dřívějších žitích
osudně prošla.
Zrak tvůj žhne zelenou nocí..nocí...
Něha v něm hraje si děcka,
po vlídných slovech jež lační,
chvílí v něm šílenství blýskne
přízraku Dantova pekla,
opálem zahoří v šeru,
opálem, který byl vyrván
z očního důlku
pozvolna umučeného
Inda.
17
Ústa tvá škeblí jsou lásky..lásky...
Vyznání zurčící potok,
střežený věncovím květin,
vyčkává Narcise příchod,
který by, skloniv se k doušku,
zahlédl v zrcadle vodním
vnitřní svůj obraz.
Kštice tvá prales je hnědý..hnědý...
Vlídný chlad z něho mi vane,
lákaje k odpočinutí
na kyprém koberci mechu;
v tichu však záludné rokle
skrývá se v podsvětné sluji
záhady temno.
Ruce tvé královně patří..patří...
Zdá se, že byly to ruce
Marie Antoinetty,
které se dotknouti bály
muže ji zbožňujícího,
ruce, jež vzkříšeny z hrobu
potají v klávesách srdcí
milenců bloudí.
Tělo tvé zpíjí jak víno..víno...
Blažený člověk, jenž připil
Venuši z kalichu tvého
18
opojně perlivým vínem
žhavé tvé vášně.
Bloudící korábe lásky,
bouřemi zmítaná duše,
plující po drahnou dobu
vlnami života zlého,
která jsi v propastné tmáni
zahlédla maják mých očí,
zažehlý v ústrety tobě,
aby ti záchranu věstil –
u mé jen zakotvi hrudi,
ostrovu korálů rudých,
po rmutné pouti,
čekal jsem tebe, má lodi,
čekal jsem rozlačněn touhou,
necítě, jak jsi mi blízko,
tuše však, někdy že přijdeš,
radostné zjevení lásky,
silnější nežli je život,
abysi v blaženém míru
v zálivu rozkvetlých zahrad
žhavých mých smyslů
stanula u mého srdce,
ostrůvku roztouženého
polibky moře.
19
MILENCE
Nyní, kdy v zenitu zářím, laskaný úsměvy slunce,
schopný, bych procítil všechno,
promítl vším svého ducha,
Héliův poslušný syn,
chci se zas navrátit k tobě, přerozen života výhní,
milenko dávných mých dní!
*
Vidím tě statnou a sličnou, kvetoucí vidinu z kdysi,
v bytosti jaré tvé dcery, které spí vášeň tvá v očích,
která má pružnost tvých ňader,
která má úsměv tvůj, postoj,
milenko dávných mých dní.
Neželím odluky srdce, nevěřím setkání smutku,
vděčen jsem muži, jejž neznám,
s kterým jsi zplodila dceru,
ztepilou, svěží a zdravou, ruměnnou života růži,
milenko dávných mých dní.
Mysli si, já že byl chotěm, po jehož boku dnes kráčíš
(neboť on bratrem mým krevním,
jako jsme bratry si všichni,)
se mnou že po léta žila’s v manželství ryzím a volném,
milenko dávných mých dní.
20
V polibcích jeho jsem žhavěl,
v zpovědích jeho jsem blouznil,
paží jsem jeho tě schvátil, jím jsem tě obdařil děckem,
s ním jsem ti prožíti dával pocity ráje i pekla,
milenko dávných mých dní!
21
BOHYNI ZEMI
Pantheo – země,
zelenooké chaosu dítě,
v ochranu vlídných paží svých přijmi
milenku vnadnou, v které jsem našel
svatyni smyslů,
zasvěť ji ve svá tajemství lásky,
dej, ať je šťastna
štěstím tvé hroudy.
*
Hedvábné vlasy,
buďte jí pláštěm, který ji skryje
před chladem žití;
zvědavé oči,
buďte jí světly, které jí budou
v temnotě svítit;
lahodná řeči,
podobná hudbě, klesti jí cestu
ku srdci lidí, aby jí všechna
splnili přáni;
pohlaví slastné,
budiž jí růží, vábící stále
milence v sad vnad bytosti její;
22
milostné ruce,
buďte jí křídly, které ji vznesou
nad rmuty denní;
dychtivé nohy,
veďte ji moudře bludištěm světa
k údolí míru.
*
Pantheo – země,
zelenooké chaosu dítě,
vyslyš mou prosbu vyslanou větrem
ku tvému sluchu,
dotkni se srdce milenky snící
na důkaz přízně, splnění prosby,
zářným svým žezlem.
23
HOŘÍCÍ ZPĚV
Slnivé, jásavé barvy
rozstříknout chtěl bych v své zpěvy,
vlajkami třepotavými
ověnčit lodi svých vodstev,
z paprsků svátostných zornic
rozklenout svítivý blankyt
nad vroucím povrchem zemským,
aby má blouznivá radost
dozrála v náručí slunce.
Nebe mi milenku dalo,
milenku luznější růží,
hřející polibkem smavým
jižního žírného slunce,
vonící pozdravem hájů
myrtových, pomorančových,
svěžím a ozdravujícím
úsměvem mořského vánku.
V očí hře, milenko sladká,
vesmír se zrcadlit vidím,
slunce v nich krouží a hvězdy,
vzdálené bratrské světy,
záhadné, překvapující,
které mé poutají oko,
24
hvězdáře nenasytného
hloubkami tvými a divy.
V rukou tvých, milenko sladká,
vznešenost ledovců mluví,
netknuté sněhy tvé pleti
jiskří jak souhvězdí vloček
navátých v pravěku země
na hroty výsostných vrchů,
ke kterým zvědavě stoupám,
pocestný nezměrně lačný
rozhledu nadoblačného.
V kštici tvé, milenko sladká,
rašící zahrady cítím,
kořenný dech jejich lokám,
smysly jež zpíjí a mámí,
prochazeč očarovaný
poklady přírody, nebes.
V ústech tvých, milenko sladká,
milostných rozkoší urně,
nacházím živoucí zřídlo,
z kterého polibků víno
prýští jak pramének svěží,
z něhož vždy tiším svou žízeň,
hledáním znavený poutník.
25
Tělo tvé, opojné tělo,
milenko blouznivě sladká,
neporovnatelné tělo,
které je souhrnem krásy,
lidský zrak objat již může,
jarými pažemi chtěl bych
k hvězdnému blankytu vznésti,
podoben bájnému obru,
nésti je, zářivě klidné,
v Olympu hodovní síně,
kajícný Prometheovec,
přísného božstva bych smířil
hněv, který pojalo k lidstvu,
plamennou obětí bílou,
jíž hořím!
26
USMĚVAVÝ SMUTEK
K žalu dnes ladím svou lyru, k žalu dnes ladím své srdce,
milence zemřelo dítě, v neznámo odešla dcera,
nadějná, ruměnná růže.
Zesnula v rozpuku jarém, uvadla na trsu žití,
podťata choroby mrazem, milostný, cudný květ jarní,
laskaný polibky slunce.
Milenko, skloň smutnou hlavu na rámě bratrsky sdílné,
vyplač se, bytosti drahá, vyroň svou mateřskou bolest.
Slzy tvé osuším vlasy.
Pohleď, jak krajina září, poslyš, jak ptáky sad pěje,
myslíš, že dcera tvá mrtva, zatím však dcera tvá žije,
před námi znova se zrodí.
Neplač, má milenko sladká! Nelkej, ó, lyro mé vášně!
V růžové lodyze najdeš, v ševelu listoví poznáš
odešlou, mrtvou svou dceru;
v zvědavých pohledech dětí, zrozených k životu právě,
v kouzelném jaru a létu, v jeseni, v zasněné zimě
spřízněně pozdraví tebe.
27
Neplač, má milenko sladká! Neplač již, duše mé duše!
mnohé, co v žití nás potká trudného, bezútěšného,
zkouškou je vnitřního světa.
Život je úžasně krásný, život je šlechetný, slavný,
dcera tvá z života vyšla, v život se promění znova,
v radostné podobě vstane.
Milenko, světlá má ženo, slunce mé mužnosti jasné,
netruchli nad mrtvým tělem, z kterého vylétla duše,
motýl jak vylétá z kukly,
s úsměvem pochovej dceru v oddanou, útulnou zemi,
vrátí se jedenkrát k tobě, vrátí, ó, milenko, jistě
v nesčetných zázracích země!
28
ZASLÍBENÁ ZEMĚ
K moři jsem zatoužil jeti, k modrému jižnímu moři,
rozlačněn po jeho něze, po jeho rozmarných vzruších,
zajel jsem v krajinu prostou, k laskavé milence věrné,
v pohledu jejím jsem uzřel
Adrijské moře.
K hvozdům jsem zatoužil jeti,
k hlubokým tatranským hvozdům,
roztoužen po jejich klidu, po jejich široké hudbě,
zajel jsem v krajinu prostou, k půvabné milence věrné,
ve vlasech jejích jsem zaslech’
varhany hvozdu.
K nivám jsem zatoužil jeti,
k úsměvným travnatým luhům,
rozteskněn po svěžích barvách,
po květech, po vůních, světlech,
zajel jsem v krajinu prostou, k rozkošné milence věrné,
ve slovech jejích jsem našel
prérii v květu.
29
ZASTŘENÁ HARFA
Probuď, ó, země, své dílny, otrocky poslušné stroje,
ječte, ó, poplašné zvony, kvilte své výkřiky k nebi,
promluvte, sopečné vrchy, vrhejte kameny, popel,
aby se přehlušil bol můj,
který mne kruší.
Květy, ó, nádherné květy, slzící líbeznou vůni,
osvěžte lijákem pestrým bolnou mou zmučenou hlavu,
která se do dlaní sklání,
ztajeně pláče.
Očím mým zmizela láska, vichr ji unesl v dálku,
stopy jsem dychtivě hledal, žárlivé deště je smyly,
lhostejné mlhy se valí místem, kde posledně stála
má láska,
má želaná láska.
Nebeských ptáků jsem ptal se, zdali jí nezřeli bloudit,
vrchů a stromů jsem ptal se, zdali ji zaslechly plakat,
marně jsem odpověď čekal,
odešla, láska má,
v dálku. –
Milenko, vidino něžná, počatá v paprscích mládí,
písničko zářivě blahá bouřného života mého,
navrať se ke mně:
30
rozžehni růže mých očí,
z úst mých dej vzlétnout slov ptákům,
kteří by slavili zemi nadšeně výsostnou hymnou
za štěstí pozemské lásky,
za štěstí splývání v slasti,
za štěstí žití!
31
MILENCOVA ÚTĚCHA
Milenka proklála srdce, v krvi si umyla ruce,
milenka lichotných vděků.
Pláčeš a kvílíš, mé srdce?
Pohleď jen na sad, v němž tančí laškovné paprsky slunce,
přibliž jen ústa svá květu, kalíšku vonného medu,
uzříš, že na tebe ve všem oddaná milenka čeká!
Milenka nemá již pro mne vášnivých polibků daru,
milenka radostných loktů.
Pláčeš a krvácíš, srdce?
Na měsíc pohleď a hvězdy, na východ, na západ slunce,
koupej se v přírodních divech, jimiž se odívá země,
znova se zchmuřená krev tvá očistí milostným žárem.
Všeho jsem zřekl se pro ni, všechno jsem opustil, ztratil
pro krutou milenku sličnou.
Pláčeš a umíráš, srdce?
Celý svět otvírá tobě náruč, jež, klenotů plna,
září a jiskří a svítí zrcadly oddanějšími
nad oči milenky zrádné.
32
CESTOU ŽIVOTA
Po smyslů bouři, zničivší zámeček štěstí
v mladistvém srdci, nyjícím k slunci a květům,
procitla duha, zrozená z démantů slzných,
vytrysklých z očí v záchvatu trudu a teskna.
*
Života cestou prašnou a unavující,
trpnou jak touha, bloudící dalekým světem,
v úpalu slunce, v mrazícím polibku zimy
ubírají se poutníci s berlami svými;
někteří pějí, jiní jdou smutně a zamlklí.
U cesty v stínu jabloně radostí vzkvetlé,
v náručí travin, posetých světélky květů,
na chvíli usedl člověk zesláblý poutí,
píseň si mručí šťastnou jak bystřina v lukách,
v očích mu kvetou kytičky pomněnek skromných..skromných...
Cestou se blíží bronzově osmahlá žena,
ústa má zprahlá, oči jí pohasly prachem
(patrně dlouho kráčela bez odpočinku),
u muže, který hoví si u cesty v trávě,
stane a zírá zvídavě do jeho tváře.
33
Naslouchá písni, která jak bystřina zurčí,
hledá v ní úsměv, ztracený dalekou cestou;
v oči zří, v kterých kytičky pomněnek teskní,
cítí z nich znova voněti siré své mládí –
Dlouho tak stojí, vzpomíná..vzpomíná... naslouchá..naslouchá... hledí:
jako by blízko slyšela hovořit háje,
jako by hebce cítila oblaka plouti
nad svými vlasy..vlasy...
Naklání rty mdlé k ústům, z nichž bujně se řine
bystřina, která šeptá si písničku výšin;
palčivou žízeň konejší nápojem svěžím,
z očí si trhá paprsek pomněnky modré
pro upomínku –
U cesty člověk nevidí ženina zjevu,
vidí jen krásu přírody hořeti vůkol,
hudbu hvězd slyší jásati v míze a v květech,
tuší jen ruku života, která ho jímá,
opouští jabloň hostinou, u které seděl,
podoben děcku, k matce jež důvěrně přišlo,
dále zas cestou putuje prašnou a dlouhou
po boku ženy úsměvné s pomněnky květem..květem...
*
34
Jabloní větve zpívají, vítají vůní
poutníky zmdlené..zmdlené...
Život jest úchvatná píseň!
35
SETKANÁ
Jako list rostliny bujné, toužící k slunci,
klaním se života záři.
*
Přede mnou, pode mnou slavně
valí se nezkrotný život
podoben prouděním mořským, hřejícím zemi,
spatřuji bludiště tváří, rušných vln rozmarné tvary,
slyším šum radosti, pláče příboje pestrého moře
volat v své bdění..bdění...
Jedna tvář, maska, z níž září macešky očí,
ubledlé pleti, v níž vepsán neblahý osud,
míjí mne zakřikle němě, s ústy, jež semknuty v křeči,
jako by bály se vyřknout předrahé jméno.
Nebohá dívenko v červnu zrající Evy,
s úsměvem trpkým, jenž střeží na dně svém pláče,
podobné tajemným zřídlům v podsvětí zemském,
která jen citlivý proutek hledačů zdroje
dovede zjistit,
ovlhlou ruku tvou cítím dřímat v své dlani,
život se roní to z těla zmalátnělého
pod tíží osudu zlého
na pouti za skvoucím cílem, o kterém sníváš
v sváteční dny své:
36
v umění najíti smysl vyššího žití,
výraz své duše!
V golfovém proudu, jenž tančí závratně po zeměkouli,
vidím, jak tvář na mne zírá
s žádostí o něžná slova,
o pochopení,
o vlídný pokyn mé ruky,
poutnice bludná,
v životů bezměrném moři,
krůpěji světlá,
v dál mizející
v skonu –
Jako list rostliny bujné, dychtící k slunci,
obrácen k životu – bohu,
vyrůstám na žírném břehu
lidského moře,
chřestím svým palmovým vrškem
pozdravy divadlu tváří,
na bouři jásotů, nářků
odpověď šumím,
na tvůj též tázavý pohled,
jejž zhléd’ jsem skulinou věčna,
pokorná vlno,
života pasátem hnaná, dujícím od točny k točně
podle mých břehů..břehů...
37
ROZJÍMÁNÍ
V osmatřiceti letech
zkoumavě přehlížím s výše
moudrosti, čerpané žitím,
řady svých odešlých dnů
očima zralého vůdce,
srovnávám prohry a výhry,
měřím směr cesty, jíž šel jsem
za světlým vytčeným cílem;
posléze uznávám vděčně,
žití že za oběť stálo,
za trochu prolité krve.
Dívám se do šeré dálky,
do dálky budoucích dějů,
roztínám mečem své vůle
oponu zaclánějící
jeviště příští;
duchem svým měřím směr cesty,
zkouším svou odvahu, sílu,
shledávám, touha že znova
po novém zápolu plane!
Zrakem se v přítomnost vracím,
přehlížím zmatky své doby,
života dravými proudy
loďku svou srdnatě řídím,
38
vírům a úskalím čele
vítězným rozmachem paží.
Vidím své bronzové tváře,
do kterých skutečna bouře
vyryly osudné runy,
vidím svá semknutá ústa
Múzami líbaná vroucně,
aby v mém zapěly nitru
stříbrné citové housle,
vidím své prokvetlé vlasy,
na které starosti letmo
předčasně navály sněhu;
pod sněhem oheň však hárá,
spící mé srdce jest sopkou,
která se vyděsí ze sna
v otřesů chvíli.
Nesmírná láska mne plní,
rozžehá svítilny očí,
pod jejichž blaženou září
rozkvetou srdce jak květy,
z úst mých se rozlétnou slova,
podobná zpěvavým ptákům,
jaro již zvěstují zemi,
za hudby vroucného srdce
bratrsky spojí se ruce
národů světa,
39
které jak orlími křídly
objati chtěl bych svým duchem,
abych se hodným stal tebe,
zrozenče Nového Věku!
*
U dveří pokoje svého
něžnou zřím postavu dívčí:
v ruce své květinku drží,
chudobku vykvetlou z jara
u cesty v trávě
(chodci ji přišlápnou krutě
do prachu v chůzi),
chce mně ji nabídnout skromně,
blahopřát také –
beze slov čeká..čeká...
Pohlížím do jejích očí,
zrcadel blankytně modrých,
vidím v nich zdrobněle palmu
šumící ve výši listy
v jiskřivé koupeli slunce;
u pně, tam dole, se krčí
oddaný břečtan,
spíná své úponky zbožně
k vrcholku stromu,
naslouchá modlitbě díků
celému světu!
40
NA HIMÁLAJÍCH
Mlčelivé, teskné dítě,
jež mne věrně doprovázíš na mé příkré horské cestě,
s kterým jsem se kdysi setkal
řízením snad vyšší síly
za osudné sněžné bouře,
kdy jsem tápal závějemi
nevěře již v zachránění –
drž mou ruku pevně ve své, nepouštěj jí, nevzdaluj se,
nezanech mne samotného
v moři ledu srázných výšin nebetyčných Himálají.
Usedni zde po mém boku
na skalisko, stranou cesty
(chci si trochu odpočinout,
jdu již dlouho, velmi dlouho,
déle než si můžeš myslit)
a tu chci ti pověděti,
proč jen s tebou mohu kráčet,
proč jen s tebou dojdu cíle..cíle...
Život můj kdys bujně plynul
jako dravá skalní ručej,
šílel, kypěl nespoutaně,
rval, co viděl, pohrdavě vysmíval se skromným květům;
plný touhy, nezkrotnosti
41
vyzývavé odvážnosti
myslil jsem, že samo moře obejme mne zaníceně.
Mladistvou jsem silou hýřil,
k vůli svému štěstí ničil spokojenost, blaho jiných,
zapomínal všeho dobra,
jež mi země věnem dala.
Celý svět se zdál mi býti
stvořen jen k mé rozmarnosti,
vše, co snil jsem, co jsem přál si,
byl jsem zvyklý uskutečnit,
s pohrdáním zrak můj shlížel
na soudruhy méně šťastné,
přátelství jsem odměňoval
lží a citem neupřímným,
nad lásku jsem rozkoš cenil,
nad rodinu vírný život.
*
Cesty mé však zkřížil osud..osud...
Nastaly mi trapné zkoušky.
Rodinný můj krb se rozpad’,
bohatství mé vichr rozvál,
přátelé mi odměnili stejnou měrou moje činy,
a mé síly, burné síly
počly zvolna ochabovat.
42
Starosti mne políbily,
vášně zryly bledé tváře,
šedivěly vlny vlasů,
samota mne obklíčila,
pusto bylo v sirém nitru..nitru...
*
Na boha jsem rozpomněl se,
na člověka ve své hrudi,
pozdě, ale přec’ jsem vzkřísil
v sobě víru, úsvit lásky,
která jako smutná kaluž z mládí v srdci bleskotala,
žel, ó žel! vždy zasypána rmutem zla a sobeckosti!
Posléz se mi podařilo
přiblížit se k věčné pravdě,
k bohu věcí, k bohu lidí,
k vesmíru a ku přírodě
nelíčené, prosté, přísné,
která před mým obličejem zrcadlo mi přidržela.
Hrůza! zřel jsem rysy tváří
vášní zryté, zpitvořené,
pochopil jsem tíž’ své viny,
cítil lítost, touhu v nitru
káti se a očistiti.
A tu kterés’ zimní noci
prorok Budha zjevil se mi:
43
V rukou držel hrubé roucho,
opánky a šedou kápi,
upřeně mi v zrak se díval,
poté položil šat k loži,
ruku povznes’ velitelsky
do tmy, v které hvězdy kvetly,
vážným hlasem přísně pravil:
„Jdi a očisti své nitro,
hledej klid svůj v Himálajích!“
Na pout jsem se zjitra vydal,
na pout dálnou v cizí kraje,
pokoru jsem začal hledat,
očišťovat kalné nitro
odříkáním, sebekázní.
Kruté bylo putování
srázy, vrchy, roklinami
k nehostiné Střeše světa.
Nekonečná byla cesta, nevýslovná osamělost! –
V kruté bídě, z hlubin útrap
srdce svého modlil jsem se:
„Ty, jenž zkoušce podrobils’ mne,
neodpírej všeho v žití,
aspoň sestru dej mi s sebou
na mé trpké dlouhé pouti..pouti...“
44
A tu kdysi v sněžné bouři,
když jsem mnil, že musím zhynout,
ruka tvá mé ujala se.
Nevím, jak se vše již stalo,
ruku tvou jsem náhle cítil,
věděl, že teď dobře půjdu,
že snad přece dojdu cíle.
Co jsi muk a zoufalosti
cestou se mnou protrpěla.
Co jsi žízně, zlého hladu
cestou se mnou zakusila.
Trapné zloby, nevrlostí,
které dosud neutuchly,
poutí ještě nezdolány
v nitru mém, jež někdy přece
touží býti očištěno..očištěno...
A tak nyní spolu jdeme
ku vrcholu, kde se chmuří od pradávných časů klášter
moudrých mnichů boha znalých,
útulek všech, kdo se kají,
kdo své nitro očistiti
tichem, modlitbami mají
ode všeho pozemského..pozemského...
Snad mne přijmou, muže mdlého?
Dále půjdem’, podej berlu..berlu...
45
HVĚZDNÝ TULÁK
Co mohu ti dáti,
rozkošná ženo
pozemských luhů?
Vesmírný poutník, bloudící vírem hvězdnatých světů,
opojen zvuky všesvětné hudby,
oslněn září vespolné lásky,
nemám než berlu,
družku své pouti
za světlým cílem..cílem...
Na hroudě zemské,
plující vratce vesmírným mořem,
čekáš a hledíš
žíznivě vzhůru v závratný prostor,
zdali bys zhlédla
zavlát můj blankytný plášť?
Rozkošná ženo,
květino pozemských luhů,
vzbujelá u cesty kdesi, kterou hřmí nezkrotný život,
s hladovou touhou,
vyžít chceš písničku země,
kterou ti příroda vdechla
do útlých prsou,
přeješ si uloupit světu
46
polibek štěstí,
v milostném vánku se kloníš
zářnému slunci,
hladova paprsku lásky?
Co mohu ti dáti,
rozkošná ženo
pozemských luhů?
Hledím v tvé poutavé oči,
studánky živoucí vody,
ze kterých poutníci pili, kol tebe jdoucí,
tknu se rtů, na kterých kvetly
úsměvy smavého mládí,
které jak motýli pestří odlétly s létem,
hladím běl těla, jež v oběť zápalnou kladla’s
na oltář zvědavých smyslů:
Víš-li, kdo já jsem?
Myslíš, že někdy mne poznáš?
Všechno, co vidíš, je obal,
ostatky zemského žití,
z kterého kdysi jsem vyšel na cestu k hvězdám,
vesmíru tajem,
podoba, která se druží k ostatním lidem;
podstata bytosti mé však zcela je jiná,
nežli co vidíš z podoby vnější.
47
Oči mé plameny žírné,
které, co v dosah jim přijde
sežehnou zcela,
mluva má vichřice bouřná,
která vše láme a hroutí,
co v jejím dosahu stojí,
ruka má tvůrčí je nástroj,
hmotu jenž přetváří stále
ke slávě ducha.
Myslíš, že souzeno je mi
nalézti u krbu teplo,
chodci, jenž plamen je stálý,
myslíš, že odpočinouti
budu snad jedenkrát moci
u nohou dívčích,
zapomenouti navždy na čárné toulání živly
v prostorách věčna?
Co mohu ti dáti,
rozkošná ženo
pozemských luhů?
48
ZROZENÍ BÁSNĚ
Ústy jsem zlíbal zlaté tvé tělo,
ústy, v nichž sídlí křídlaté verše,
tělo, jež přírodou voní.
Po jistém čase,
z onoho splynutí těla i duše,
narodila se líbezná báseň,
duchovní dítě.
Já, šťastný otec:
poslušen zákonů vyšších, nabádajících se zachovat příštím,
plodit a rodit,
tvořiti nepřetržitý, úrodný řetěz
bytostí ducha i těla,
děkuji tobě, ó, ženo,
za této výsostné chvíle,
za děti, kterés’ mi dala,
básně, jež vznikly
v milostném splývání s tebou,
za to, že moh’ jsem jim dáti
mozek svůj, krev svého srdce,
vlastnosti, city a touhy,
naději, lásku a víru,
aby kdys v budoucnu mohly
v díle mém pokračovati,
oplodňovati a rodit,
49
jako kdys činil i otec,
na líše pravdy a krásy
státi se budovateli,
bratry a vykladateli
božského v hmotě.
Ó, milenko trpná,
viz hvězdně blankytné oči našeho děcka,
jsou ze snů a přeludů lásky,
jež v nitru tvém spaly,
viz dumavé plaménky vlasů, jež věnčí mu čelo,
jsou ze stínů života mého,
jenž v samotě kvete,
viz ručky tak bledé a jemné,
jež děťátko vztahuje po nás,
jsou z neukojené touhy,
jež pudí nás od země k nebi
a od nebe nazpět zas’ k zemi,
viz ústa, jež usmívají se,
jsou nevyslovitelným blahem,
jež člověk si uchoval v nitru,
jak vzpomínku na hvězdné chvíle,
když v nadšení s přírodou splýval,
když duchem svým prolétal vesmír,
pochopil božské.
50
ZAVRAŽDĚNÁ LÁSKA
Dneska jsem pohřbil svou lásku,
skonavší se slovy díků,
s pohledem rozbolestněným
rozchodem se mnou,
naposled zlíbal jsem ruce,
které mne laskaly něžně,
do vlasů vpletl jí růži,
děl, „drahá, sbohem“.
Uložil jsem ji
do rakve věrného srdce,
aby tam odpočívala
v míru a vzpomínkách blaha.
Abych k ní myšlenkou mohl
přijíti tiše
za zlatých večerů jarních,
říci jí upřímné díky
za vše, čím oblažovala
pustý můj život.
Abych ji odprosit mohl
za časté křivdy a trudy,
kterými zraňoval jsem ji
za její úmysly dobré,
za její pohledy, slova,
51
za vlídné polibky, vášeň,
které mi obětovala
jak kněžka dávné již církve
přísnému božstvu.
Zesnulá, snící má lásko,
mrtvá pro tento život,
který nebyl nám přízniv,
abychom splynouti mohli
v úrodnou písničku štěstí,
jež by se rozhlaholila
k oblakům nad zemskou hroudou
jako zpěv skřivanův z jara,
věřím, pevně v to věřím,
že kdesi na jiné hvězdě neb v jiném útvaru žití
opět se shledáme spolu,
jasnější, připravenější
pro sebe, poslání svoje
na pouti hmotou,
v slavnostní svatební síni
u stolu Lásky.
Věčný je život,
věčný!
52
SLEPÝ HUDEC
Stříbrná struno, napiatá na houslích srdce,
zladěná pozemskou sudbou
v stupnici touhy,
tušilas vroucnou mou ruku, která se chvěje,
aby tě vzbudila ze sna?
Jaké sny, bolesti, slasti
dřímají v útlé tvé rakvi,
očekávajíce chvíle,
v které by volně se vznesly v sluneční luhy,
podobny zpěvnému sboru nebeských ptáků?
*
Spatřuji před zrakem ducha
všesměrnou hudební místnost:
jeviště širý je blankyt,
diváci jasní jsou hvězdy plnící prostor
– slavnostně oděné zjevy –
které jdou naslouchat hudbě
duchových nadsvětných houslí
slepého hudce..hudce...
V paprscích Jitřenky stojím
vznešeně klidný,
vlasy mé – oblaka bouřná – věnčí mi vysoké čelo,
ledovec Gaurisankaru,
53
nadšením duchové krásy vzrušená ruka
pozvedá světelné housle,
pravěký nástroj,
na jehož stříbrné struně nadšeným smyčcem
všelidské, vesmírné lásky
chystám se hráti.
*
Vteřiny proudí jak věky..věky...
Čekám, kdy hudební soubor zaslechnu vzkřiknout
v obraznost snící..snící...
Pojednou, jako když živly procitnou v propastech bez dna
k divému reji,
hudba hvězd počíná zníti,
úžasná hudba!
ve které hvězdy se rodí, slunce v ní hasnou,
světů sbor tančí..tančí...
Zvuky mne strhují s sebou:
Počínám hráti!
Stříbrná struna se vzbouzí pod žhavým smyčcem,
vodopád jiskřících zvuků řine se věčnem,
od hvězdy ke hvězdě tryská,
šumí a blýská,
jímá je žasem.
Výská v nich stvoření Všeho
z praslova zdroje,
54
v kterém i svět dřímal kdysi v představě boha,
touží v nich odvěký zákon přerodu hmoty,
kterou duch protéká svěže,
jako když kvetoucím sadem potůček zurčí,
roste z nich zjevení lásky,
která zem’ objímá vroucně
společným losem.
Jasněji, slavněji jásá stříbrná struna,
plesá jak vodotrysk pyšný
životní mízy,
pěje mou svatební píseň
s ohněm a vodou,
hlásá mou naději v země obrodnou sílu,
o mrtvých zpívá, již znova v živoucích vstávají z mrtvých,
o věčném návratu pěje,
o matce blažené, která děcko své kojí..kojí...
Nebeské zvroucnění houslí
prochvívá stříbrnou strunu.
Radostí pláče..pláče...
*
Skončena závratná píseň.
Hudba hvězd dojetím tichne.
V nadšeném, velebném vzruchu stojím a planoucí housle
tisknu si k hrudi:
55
v stříbrnou strunu jsem promít’ vnitřní svůj život,
souzvuku kouzlo.
Obrovská koncertní místnost
pochvalou hřímá;
slavnostně plající hvězdy vzdávají poctu
slepému hudci.
K jevišti vážně se blíží
plamenné Slunce,
v éterné náruči hýčká květinu zářnou,
rozkvetlou Zemi,
blouznivci lásky ji klade oddaně k nohám:
nebeský dárek.
*
V kvetoucí zahradě světa okouzlen těkám,
v jedné své ruce mám spící duchové housle,
na nichž se stříbrná struna usmívá ve snu
v předtuše slavnostní chvíle
vesmírné hudby,
ve druhé ruce mám prostou hrstku jen hlíny,
odznak to pozemské krásy
pomíjejícné,
které se dotýkám ústy v nadšení zbožném,
jako se k matčiným prsům přimyká děcko
v pocitu přítulné lásky,
vděčnosti k hmotě.
56
JITŘENCE
EPITHALAMION
Na skráních čelenku z růží plamenných, z narcisů ledných,
pozvedám mistrovské housle k radostně dmoucí se hrudi,
housle, své zvučící srdce,
a hraji,
jásám svou svatební hymnu:
Na oře, Oblačen oře, posaďte nevěstu luznou,
na oře čabrakou hvězdnou ozdobeného,
rozpusťte vodopád kštice po skvoucím ledovci těla,
aby se rozlila zářně, proudila po zeměkouli,
nad horstva, pralesy, moře, nad města, nad vzdušné pláně,
vytryskla do hloubi věčné podobna vlasatic vlečce,
kštice mé nevěsty skvoucí.
Obzorů otevřte síně, pozvete oběžnic tvorstvo,
rozzařte nebeské lampy záplavou duhových světel,
rubíny nalejte v kalich,
nejdražší víno,
lidskou krev žhoucí,
abych jím připíti mohl vzácné své nevěstě zlaté,
lásce mých očí!..očí!...
Jitřenko cudná!
57
Panství mé širé jak nebe vítá tě, nevěstu smavou,
vítá tě, milenku cudnou žhavého miláčka svého,
démantné souhvězdí Plejad svatebním darem ti dává –
okrášli éternou šíji bájným tím náhrdelníkem.
Dotkni se rty mého srdce, rozperli kvetoucí housle,
prasvěta květe,
na bílém oři si vyjeď, rozleť se v prostory světlé,
křídla dám komoni tvému, abysi zalétla se mnou
k nejzazším sluncím;
v blankytné náruči zpita přepychem vesmírné vlasti
uslyšíš hlaholit hvězdy
svatební hymnu.
58
ČLOVĚK A ZEMĚ
[59]
– BDÍCÍ V ZPĚVNÉ ZÁŘI SLUNEČNÍ –
BUDOUCÍM
60
ZEMĚ
Planeto skvoucí, jež mne zrodila’s,
bohyně, která tančíš Vesmírem,
pramáti, země, hvězdo vznešená!
Myšlenko zářná, dcero věčnosti,
živící tvorstvo mlékem prsů svých,
zdravě se dmoucích v bouřném nadšení.
Velebná matko vodstev, pohoří,
rodičko, slávo lidských životů,
kterých v svém klíně střežíš žárlivě.
Velehor paží k srdci přivíjíš
honosná města, skromné dědiny,
pralesy, sady, moře, jezera.
Skřivanů trylky plesáš v oblacích,
hukoty strojů tebou dýchají,
blankytem tmíš se, záříš temnotou.
Učencům dáváš chtivě nahlédat
do tajných desek věčných zákonů,
které v ně ryla ruka pravěká!
61
Básníkům ladíš k zpěvům varyta,
štětci dáš mluvit, dlátu, nástrojům,
skýtáš jim barvy, světla, peruti!
Prorokům vnukáš jiskru vidění,
v oddaných srdcích víru rozžíháš,
po Pravdě touhu, božství jediném!
Bezměrná lásko, rodná planeto,
kolébko všech nás, hrobe kvetoucí,
obroditelko smírná Adama!
Před tebou není dobra, zlovůle,
všechno je nutnost, zákon, účelnost,
neobsáhnutý vývoj pralátky.
Pravěká růže lučin světelných,
oteckým zrakem slunce líbaná,
milostná sestro luny úsměvné.
Květná číš’ srdce vděkem přetéká,
pohledům tvým se cudně otvírá,
podobna svlačci slunce chtivému.
V hukotu varhan korun pralesních,
v kankánu moří smrští vzedmutých,
za hřmění sopek ze snů procitlých,
62
s oblačných hrotů vážných ledovců
plamenným zpěvem tebe velebím:
Pramáti, země, hvězdo vznešená!
63
JÁ
V mé tváři zjasněné jak slunná tvářnost moře,
jak v klidném zrcadle zem’ s nebem líbají se.
Hle! za mnou, přede mnou, ó všude! vroucné paže! –
Chtěl bych dát slunci zář a vůně vlévat květům,
ó, chtěl bych z očí svých dštít zjitra rosu k zemi.
Jsem výslednicí žen, též výslednicí mužů,
a lásku bratrskou všech lidí v nitro lokám
jak květný kalich světlo.
Svou cestu věčností jsem proklestil si prací,
jsem krůpěj v proudu těch, již přicházejí, zajdou,
jsem zpěvák svobodný, jenž blažen pomyšlením,
že jeho žhoucí zpěv kdes v srdcích dohlaholí.
Já soudit nemohu, jen pozorovat mohu,
vším tvorstvem procházím, jsa okouzlován zemí,
mně všechno na světě zde symboly se jeví,
a stejně povděčen jsem vítězství i prohře.
Jsem prostým cestářem, jenž upravuje cesty,
žár jihu v srdci mám a severu led v hlavě,
svá slova vysílám v svět lidem dobré vůle
jak hbité vlaštovky, jež věstí smavou vesnu.
64
Ó, nikdy časně dost a nikdy dosti pozdě!
Vše má zde vlivný hlas a věčné oprávnění.
Ó, pilní hvězdáři, ó, norci neúnavní!
Hle! stavitelů sbor své stavby slavně zpívá,
jich zpěvy kamenné sní hrdě ku blankytu.
Vím, vzlet že tají pád a pád že vzlet zas rodí,
že radost sklízí bol a bolest opět radost,
a poznal jsem, že zde jen láska život pravý,
jsou statky vezdejší jen trety méně cenné,
tvor živý bohatství je nepomíjejícné.
Och, bůh je v rumišti, tak jako v katedrále;
je mikrob nejmenší část důležitá celku,
nic není plané zde, nic není bezúčelné!
Slyš! zpívám divoce a neumělým hlasem
a rád jsem, že tak zpívám!
Co pro mne minulost, co budoucnost je pro mne?
neb povždy přítomnost já neskončenou žiji!
Jsme všichni sdruženi jak řetěz všeobsáhlý,
a nahlédneš-li kdy v mé oči, drahý bratře,
hleď v propast odvážně, až tam, kde prasvět vládne,
nás všechny uvidíš, nás všechny zemské tvory,
jak v jedné prabuňce jsme v spánek pohrouženi,
myšlenky boží,
ó, božství hlasatelé!
65
VESNA
V objetí nebe a země vesna mi zadýchla v duši.
Po drahných letech jsem prvně procítil nitrem svým jaro,
pochopil vzrušení srdce, jež touze peruti dává,
závrať jsem okusil sladkou, zmocnivší mého se těla.
Přišla jak milenka ke mně:
Oči, kře šeříků modrých,
ústa, jak červánků vločky, paže, jak lodyhy květné,
vlasy, tok nazlátlý, bájný – vodopád zalitý sluncem –
slova, jež mluvila, pěla pozdravem lesů a polí.
Obraze mnohosti žití, výkřiku jarosti, mládí,
přírody vesmírná básni, plodných šťav probuditelko,
marně bych líčil tvé vděky, marně bych vykreslit hleděl
básnickou mluvou tvou sličnost, lásku a dobrotu stálou.
Nasněž hrst květů v mé dlaně, duhové klenoty rajské;
vztahuji žádostné ruce, lačně a prosebně k tobě,
chtivy jsou skvělých tvých darů,
věna, jež s povděkem přijmou.
Zahrada procitla v stráni: Pohleď, jak vlídně nás volá!
Vesno, pojď, usednem’ spolu v besídce útulné, klidné
– milenec s milenkou věrnou, kteří se po letech sešli –
vyprávět chci ti svůj život, mládí své, hledání, cíle,
když bylas v dáli či v blízku – a já tě netušil ani:
66
„V soumračné jizbě jsem uzřel denního zásvitu zázrak,
s bolestí přišel jsem na svět, nerad a s pláčem jak mnozí,
otcova úsměvu neznal, neužil matčiny něhy,
jesenní šepot mne zdravil, hocha, jenž po jaru toužil..toužil...
Trudný a zamlklý život čekal mne v jinošském věku:
tvrdá a nevlídná srdce cizích a sobeckých lidí,
tesknota bědného žití, samota, nepochopení
dechly mi otravný pach svůj v svěží a mladistvé líce.
Luhy a role a chlumy, zahrady hořící květy
viděl jsem okny – jen okny – vůní dech sotva jsem cítil,
tolik přec’ dychtil jsem zvát svou alespoň jedinou růži!
Později v knihách jsem hledal pravdu a poznání žití:
marně, vše slova, – jen slova, bez útěch, ztrnulá, chladná,
učila mluviti slovy, neprožít nejhlubším nitrem.
Zmítaný, rozvrácen v nitru,
hledal jsem, badal jsem, pátral
v nejbližším okolí, v sobě, v lidech a v bozích a věčnu,
od hnusu života štvaný bezcitně ke hnusu smrti.
Přírodu macechou zval jsem,
macechou krutou k svým dětem,
zatím co příroda skvosty duši mi zasypávala,
lásky a nádhery lačnou, smutnou však, nechápající..nechápající...
67
V ženě jsem milenku hledal, po lásce bližních jsem lačněl,
sotva však přiblížil rty jsem
k ústům, jež laskat jsem toužil,
horoucně prahnul jsem zlíbat za cenu klidu své duše,
láska se změnila rázem v lhostejnost, v nudu a všednost.
Posléz jsem k vesmíru prchl, k vesmíru zářivé bráně,
odvrhl básnické cetky, honosná slova a postoj,
zjevil se nahý a lidský, zjevil se v podstatě ryzí:
v pokorné prostotě člověk, pouze tvor smrtelný, bědný.
Vesmír, bůh laskavě přísný,
jemuž jsem klnul kdys v zlobě,
přijal mne na milost, syna, ztracen jenž vracel se k otci:
víru dal, naději, lásku – korunu lidského srdce..srdce...
Pozvolna prohléd’ jsem, slepec, zázrakem uzřevší světlo.
Tolik jsem uviděl krásy! zmaten až klesl jsem k zemi,
zulíbal posvátnou matku, dech její chutnal jak pokrm,
ke štědrým prsům se přissál, žíznivé, trpící dítě.
Postupně viděl jsem, poznal, čeho jsem neviděl dlouho,
(vůkol mne vše to přec’ bylo, všechno a na dosah rukou):
rozkošnost květů, div slunce, blankyt a útěšné hvězdy,
účelnost života, smrti, koloběh, odvěký návrat,
zákonnost pozemské hmoty, vševládnou velikost ducha.
68
Příroda v ústrety vyšla, v smírnou svou náruč mne jala,
předvedla Podzim a Zimu, předvedla Jaro a Léto,
čtvero svých dcerušek ladných,
zkrášlených půvabem nevěst:
Zima, jak s nebes by slétly hvězdice na vlavé vlasy,
v slnivě bělostném rouchu byla jak oblačná víla;
Podzim, toť pohádka barev, pestrost, jíž nezná ni východ;
Léto, toť úsměv a květů barevných zátopa vonná.
Tebe pak zhléd’ jsem, ó, Vesno; tys byla skromná a tichá,
zdobena zelení, v ruce hýčkalas šeříku snítku,
dech tvůj mi fialkou voněl, pozdrav to spřízněné duše.
Vzrušen jsem spěti chtěl k tobě,
vášnivě schvátit tě v náruč,
Příroda nedovolila, s úsměvem ruku mou jala,
děla, bych posečkal ještě, k tobě se protrpěl touhou.
Odvedla poté své dcery. S pohledem tklivým zas v dáli
zmizela’s na čas mi s očí. – S touhou svou zůstal jsem sirý..sirý...
Prchala léta..léta... Já tebe učil se milovat vroucněj’,
toužebně čekal jsem tebe, vlaštovky s jihu když létly,
vzkaz tvůj mi přinesly dříve, než ty ses zjevila v kráse.
Přece, ač toužila’s ke mně, k tobě já, milenec teskný,
cesty jsem nenalez’ k tobě – Příroda zmátla směr její..její...
69
Až dnes – dnes přišla jsi sama..sama...
Již jsem tě nepociťoval
vůkol snad, v dáli či blízko – cítil jsem v samém tě nitru,
v rozpuku vonící růži..růži...“
Skončil jsem pohádku žití –
*
Vesna mne objala něžně, sklonila hlavu k mým prsům,
milostně dechla mi v oči, ruku mou zajala ve svou:
Pozvolna cítím, že rostu, měním se v Přírodu samu,
v rostlinstvu žiji a vodách,
v balvanech, v tvorstvu a vzduchu;
ze květů kalichů voním, v rolničkách ptačích si plesám,
vodami šumím a plynu, vzduchem se k blankytu vznáším,
slunečním úsměvem hřeji, pronikám ducha i hmotu,
v obdivu objímám Zemi – vesmírnou láskou jen planu!
Nyní tu zářivě stojím, vědomý kvetoucí člověk,
s tisíci touhami v srdci, s tisíci písněmi na rtech,
klaně se přírodě, jaru – bohatství lidského žití.
70
ÓDA NA MOŘE
V zasnění na břehu stojím,
v rytmu tvém skanduji verše,
u nohou cítě tvůj pocel, vyslaný zbloudilou vlnou,
svůdnou a vnadnou jak nymfa
vábící v náručí lásky.
Obzor, jejž zažehl západ, usíná na siném nebi,
blankyt se zachmuřil mrakem,
podobným strašící lodi,
bez klidu bloudící pouští
záhadných vodstev..vodstev...
Přede mnou nesmírné moře,
dmoucí se, valící hmota:
pravěký, obrovský netvor, prasvěta beztvará bytost.
– Obsáhnout chtěl bych tě, moře,
proniknout, pojati v sebe,
se všemi hrůzami bouří, s ryzími úsměvy jiter,
s volností smělou a šíří, s neklidy tvými a zpěvy.
Proměnit chtěl bych se v tebe,
státi se hrdým a zpurným,
velkostí vzruchů se zpíjet, silou svou marnit a šílet
v drtivém kroužení smršti, odvěkém snoubení živlů.
*
71
Koráby z dáli se noří, slavnostně, klidně jak bozi..bozi...
Rozkoši! Na bedrech nésti koráby širého světa,
býti jim spásou a zkázou, býti jim osudem stálým!
Příliv se zvedá a blíží..blíží... Skalisko laskají vlny,
ke mně se lísají, plíží, jejich šept lichotný vnímám,
ztrnulý, přimražen k místu
tajemnou, nezdolnou mocí.
Pozvolna v dálavě zhasl slnivý ohňostroj denní:
mátožná temnota pláštěm zhalila odbojné vody,
sloučila moře a nebe v objetí vesmírné lásky.
Naslouchám do noci: Slyším tlukot jak velkého srdce;
ústí v něm životem burná pratepna bludiště světa,
pějící zpěv, jehož konce,
začátku nikdo z nás nezná.
– Úžasný, božský ty zpěve!
Krásnější nad pyšné sochy,
nad slunné básně, jež tvoří
umělci v nadšení hvězdném,
krásnější nežli jsou města světová, hrdá a slavná!
Krásnější nežli je žena, nevinná, půvabná žena,
krásnější nežli jsou lidé
zvroucnělých, upřímných niter,
světější nežli je víra, zrozená v zápalu srdcí!
72
Prasvěta propastné Slovo,
vyřčené vesmírným retem,
prvotný zázraku hmoty, pohybe, vševládná sílo,
životodárný ty živle, vyvřevší v beztvaré jsoucno!
– –
Stojím a naslouchám zpěvu jakoby v zvučící škebli,
necítím okovů hmoty, cítím jen volnosti pasát,
hrouzím se v něj jako norec oddaný věrnému živlu.
– Chtěl bych tak, moře mé, býti
volný a širý jak vlny,
chtěl bych mít rozpětí tvoje,
kterým vždy objímáš Zemi,
tvými bych hněvy chtěl kypět,
něhou tvou omdlévat v slasti,
živelná myšlenko věčna,
království silných a vzdorných,
Protee, lásko i kletbo, osudem určená v žití,
jež nyní z hlubiny chmurné u paty úskalí hučíš,
vlníš se, vlníš a vlníš..vlníš...
73
BATHYBIUS
V nejhlubších hlubinách tmavých
širého, valného moře,
v bahnu a temnotě ležím,
nestvůrné pralátky zbytek,
prvních dnů stvoření svědek,
prvních dnů tvoření Země.
Dosavad vědomí hárá v pohrbeném pralátky zbytku
doby, kdy nalézala se země v svém prvotním stavu,
žhavá a parami hustě zastřená jakoby pláštěm,
kterým ni jediný pohled sluneční nemohl vniknout
k vroucímu povrchu hmoty v celek se utvářející.
Páry se srážely v prázdnu, dolů zpět proudily deštěm,
znova se vypařovaly na žhavém ohništi zemském;
postup ten trval tak věky, olbřímí, úděsný zápas
ohně a vody,
posléz až vítězně voda přemohla ohnivý živel.
Na místech chladnějších vody
počaly soustřeďovat se,
počátek prasvěta moře,
které se postupně jalo omývat hrboly zemské;
počalo dovnitř se hloubit, vhánějíc ohnivou výheň
ke středu hořící koule.
74
V hlubinách prvního moře uleh’ jsem vyčkávající,
až i má nadejde doba.
Dosavad nebylo tvora na pustém povrchu země,
nebylo podmínky k žití.
Slunce se nemohlo prodrat
doposud závojem parným.
Pouze tam v hlubinách vodních
v objetí pralátky živné,
ku které pronikl přes vše zárodek životoplodný,
který se na cestu vydal hvězdnatým mořem
z neznámých světů,
na nichž vlád’ dávno již život,
pouze tam v hlubinách tmavých přípravy tajné se děly
k zplození prvního tvora.
Propastná chvíle!
V náruči mé když se zrodil trilobit první,
dosavad bez očí, slepý v temnu žil hlubiny mořské.
Pozvolna v mezerách dlouhých tisíce, tisíce věkův
od tvora počátečního život se vyvíjel stále;
posléz až k člověku došel.
Celou zem’ ovládl člověk, města si zbudoval mocná,
pronikl do srdce země, v lodích si podmanil moře,
dopravní železnou sítí, linkami telefonními
obetkal plodivou zemi,
letadly svými se zmocnil vzduchové, blankytné říše.
75
Pobádán plamenným duchem,
vývojem mozkové práce,
chtěním a vůlí a touhou,
zplodil si básníky, vědce, vladaře, bohy a světce,
stále hnán výše, jen výše, k hranicím dokonalosti.
Pouze já v hlubinách tmavých
širého, valného moře,
v bahnu a v temnotách pohřben,
nestvůrné pralátky zbytek,
prvních dnů stvoření svědek,
prvních dnů tvoření země,
nemohu zapomenouti zázraku, nad nějž již nikdy
většího nebude v světě:
stvoření prvního tvora, po kterém ostatní vznikli.
Stále jsem prochvíván ještě
slastnou tou, omamnou chvílí,
kdy se v mé náruči živné narodil trilobit první,
předchůdce stupnice tvorů, ze které vítězně vzešel
posléze člověk.
76
VYSOKÁ PÍSEŇ
Po výších rozlačněn touhou,
přišel jsem k vysokým Alpám,
s žádostí v ochotných očích objati pohledem zemi,
okusit vrcholu štěstí, skvoucího člověka cíle:
nade vším státi, však ve všem
zmnožen se zrcadlit shůry.
Nebesa rozžehla slunce, vesmíru pochodeň zlatou,
údolí poklekla zbožně přede mnou v pokorné úctě,
vodopád skákaje v propast
křikem svým bouřně mne zdravil,
oblačno vlálo jak prapor
vytrysklý z rozsedlin skalních.
*
Na horách pravěkých dumám,
na vrších prorocky klidných,
boje kde tají se dávné, o kterých nezvěděl nikdo,
hrdinné činy, jimž není potřebí potlesku dlaní,
věčnosti ruka jen dřímá
na hrotech ledovci krytých.
Nade mnou rozlito všude mlčící ledové moře,
stříbrně zmražené vlny, cimbuří rušného světa,
který jak příliv a odliv na tvrdých tesech se pění.
77
Dole tam rojí se lidé, s kompasy, s dalekohledy,
s baedekry, s měšci a s vaky,
v kterých jsou zásoby jídel,
velebné horstvo je vůkol,
posvátně přísné. –
Prahory, znamení zjevná,
hvězdám jež naše zem’ dává,
které v nich čtou jako věštec
v osudných liniích dlaně
o našem pozemském žití, toužíce dorozumět se!
Obrovské sopečné sochy, kamenná moře a města,
žulové myšlenky boží, v kterých vryt původ je země,
prasvěte záhady plný, jímavý němým svým žitím,
olbřímí varhany země, k nebesům vyrůstající,
na jejichž balvanech hraji,
jásám svou výsostnou ódu:
– Hory a ledovce staré, ve vás jsem přebýval kdysi,
v dobách, kdy rozlévaly se po zemi nedílné vody,
ve kterých tvorové pluli, pravěku netvoři dávní.
V jiné však podobě žil jsem,
v dočasném trvání jiném;
dneska jsem přišel jak člověk
k pravěkým temenům vašim,
poznaly jste mne a vlídně přijaly bratra jste svého.
78
Nad mraky přeludný trůn mi
vztyčily hřebeny skalní,
obelisk, vladařské křeslo, skvělejší nad zemské trůny,
souhvězdí Pegasa spialo
nad hlavou zářící mitru.
Čelo mé ledovce chladné, oko mé bezedný blankyt,
srdce mé příbytky lidské, údy mé rozsáhlá horstva,
řeky, krev pějící v tepnách, řeč má hřmí polnicí vichrů.
*
Chtěl bych svět pochopit láskou,
dálný svět, vesmírný prostor,
polykám olbřímí hory, vypíjím propastná vodstva,
nemohu nasytit hladu, nemohu uhasit žízně.
Pro mne se vzedmuly vrchy
k blankytným, oblačným bradlům,
pro mne se bezměrná moře vylila po širé zemi,
pro mne se na nebi smějí blaživé slunce a měsíc,
pro mne se zrozují květy v nádheře duhových barev,
pro mne své marnivé blesky
vzněcují kameny vzácné,
pro mne své rozmarné písně spřádají nebeští práci,
pro mne se všechno zde rodí,
pro mne vše zdánlivě zmírá,
všechno zde k radosti ducha,
všechno k mé vezdejší slávě.
79
Větry, jež tančíte křepce
před tváří žulovou země,
rozneste stvoření všemu vášnivé polibky srdce,
do plic chci vlokati zemi,
v závrati zpíti se světem.
Práce a zápasů moře, hučící od točny k točně,
nesčetní dělníci rukou, nesčetní dělníci ducha,
k výšinám, udatní borci, výše až k nejvyšší metě,
pozemská armádo! bouře! příboji lidského vření!
Korouhve vzhůru a palte,
z nesčetných hmoždířů hřměte!
výše a výše a výše! Vesmíru dobuďte! k hvězdám!
vaše je vítězství! blesky! ozařte mrtvoly reků!
*
Světe! z tvé bezpečné tvrze
vztyčuji poprsí mužné,
z vlnění vrchů se zvedám
k volné a světelné výši,
pravěká pohoří proživ, posléze stávám se jimi.
Hlahol, jak vánice zvonů, stoupá z mlh hlubiny ke mně,
oceán srdcí to vichří, melodram srdcí, slyš, volá,
v jediné souznění ústí, v jediný zákonný prazpěv,
ve kterém tvorstvo se líbá v objetí vesmírné lásky.
80
Světe, můj úchvatný světe!
V pohledech s výsostných vrchů,
kterými povznášíš lidstvo,
v dějinách velkých a slavných,
v dějinách ducha a hmoty,
v živelných pohromách věků,
které jsou obrodou země,
zářím a zpívám!
V zárodku nezdolné síle, s kterou se vtěluje v život,
v údivném bohatství řeči, ve které vesmír se tají,
v přírody plodivých šťavách,
vytrysklých v splývání slasti,
zářím a zpíváni!
V nejmenších živocích země,
v bytostech, vyšších než člověk,
v Aeonu,
v prorockých postavách Krista, Budhy a Apollonia,
ve stopách Faustových, Sibyl,
v pokroku vševládné moci, vesmír jež objasnit touží,
zářím a zpívám!
Nad Atlantidy snu říší,
na troskách národů dávných,
nad jejich kulty a myty
zářím a zpívám!
81
V radosti, v bolesti lidí, jimiž jim kořeníš život,
v možnostech, které jim skýtáš, aby se vyžíti mohli,
v trestu, jenž člověka stíhá za zlo a poklesky předků,
zářím a zpívám!
V živelném odboji, vzdoru,
kterých dáš zakoušet lidem,
v nepomíjejícnu hmoty, v nepomíjejícnu ducha,
v očistných přeměnách žití, v početí; v odumírání,
pro něž se utvářel Vesmír se všemi poklady svými,
pro něž svět v prostoře věčna
dočasnou drahou svou krouží,
aby pak za věky věkův
s pralátkou v jediné splynul,
zářím a zpívám!
82
CHVALOZPĚV NA ČLOVĚKA
Bratře můj, člověče krásný, zastřený obraze boha,
sobě jsi vesmírem s řadou vznešených zákonů, divů,
podej mi ruku a všichni bratří; až k prvému tvoru
sepněme tajemný řetěz; bez konce, souzvučný řetěz!
Podejte ruce si také; tvorové nenarození,
v budoucnu vyčkávající vtělení v podobu lidskou,
dychtiví, netrpěliví; věky se utvářející,
v přítomnu zakletí v prvky, v buňky a v záhadné síly.
Utvořme slavnostní řetěz, chorovod síly a krásy,
úchvatné souhvězdí lidstva, plající ve hvězdném širu,
plamenné znamení, tvůrcem vžehnuté v prostoru věčnou!
V prasvěta úděsných parách životní praprvek bloudil;
hledaje lůžka; v němž moh’ by spočinout na dlouhé pouti,
ohněm a prostorem těkal, beztvarý – pohyb jen stálý.
Mlžina plynná když prvně v pevné se zhutnila jádro,
životní praprvek hmota pojala v panenské lůno,
zárodek věky v něm dřímal, čekaje zrození svého.
V živelných bojích kdys hmota
počala v sopečných křečích,
vydala plod svého lůna; počátek životů zemských,
embryo nevyvinuté, schopné však vlastního žití.
83
Živly se ujaly díla, živily stvoření slabé,
daly mu růsti, se měnit, vdechly mu tvárlivou sílu,
schopnost, by počalo samo, dále se rozplozovalo.
Očistné potopy přišly, světové převraty hrůzné,
země však s mateřskou péčí ochraňovala své tvorstvo,
aby se rozvíjet mohlo, stále se zdokonalovat..zdokonalovat...
Posléze stanul zde člověk, ryzí a zářící bytost,
nejdražší myšlenka země, odvaha její a pýcha,
k věhlasným úkolům určen, k vyššímu cíli se vzepial.
*
Odvážný člověče, s jiskrou božského záblesku v mozku,
vidím tvé rekovné tělo, bojovně vzdorné neb choré,
paže tvé vztažené k slunci, oči tvé lačné a jasné,
vědomé přemoci, síly, účelu, poslání, cíle!
Laskám tvé klenuté plece, líbám tvé ruce a nohy,
pokorně vinu se k tobě, jako stvol liany k stromu,
který svou korunou touží k oblakům, kořeny k zemi.
Ohnisko myšlení, živé zrcadlo vyššího chtění,
stále výš dychtící, výše, k božstvu až, k tajemství kosmu,
šťasten jsem, pyšný, že k tobě bratrsky vinout se mohu,
ptát se tě, hladit tě, vzývat, k tobě se utíkat v stesku,
s tebou se radovat, smát se, zápasit, strádat a toužit,
budovat lidskosti pomník, ke hvězdám rostoucí pomník
velkosti, slávy a moci lidského ducha!
84
ALEXANDER VELIKÝ
V závoji bájivé doby
zvedáš se před vnitřním zrakem,
postavo hrdá a smělá, s pohledem Alexandrovým..Alexandrovým...
Odvážný dobyvateli, dychtící ovládnout Zemi,
nevěřím, kdysi že skonal’s
na kterés výpravě slavné
v mlhavé dávnověkosti.
Odešla zevnější maska, dočasná podoba jenom,
duchová bytost tvá žije stále, jak žila již dříve
v postavě Achilleově, v Titanů odvahy činech,
stále se vtělujíc v život..život...
V Juliu Caesaru procit’s, Římany k vítězství veda,
posléz bys proboden klesl
zrádného přítele dýkou,
v Nelsona kdysi ses vtělil,
v bitvě jenž u Trafalgaru
vydechl hrdinnou duši
krvavým vavřínem věnčen,
v Napoleonu jsi ožil,
Evropou v základech zachvěv,
abysi dotrpěl trudně na pustém ostrově v moři.
Ožil jsi v Archimedovi,
pákou jenž zemí chtěl pohnout,
85
ožil jsi v Buonarottim,
duši jenž mramoru vdechl,
ožil jsi v Beethovenovi,
vesmír jenž zaklínal v hudbu,
ožil jsi v básnících slunných,
k hvězdám již varyto vznesli.
Procítáš v přečetných recích,
vědcích a dobyvatelích,
od věků do věků znova různě se vtěluje v život,
stále se zdokonaluje.
*
V závoji budoucí doby
zvedáš se před vnitřním zrakem,
postavo hrdá a smělá, s pohledem Alexandrovým..Alexandrovým...
Vidím tě, člověka činu, nikoli v proudech již krve,
na troskách zdeptaných říší,
jako kdys v dřívějších dobách,
vidím tě, lidskosti reka, vítěze duchem, ne zbraní,
božského syna!
který zem’ ovládne láskou,
na hvězdách pozdraví bratry,
vesmír svým důmyslem prožhne.
Tehdy své dovršíš dílo,
s vesmírem v jediné splyneš,
dosáhnuv poslání cíle, rekovný dobyvateli!
86
BÁSNÍKŮV SKON
JAR. VRCHLICKÝ
Do ticha osamocení prchl jsi, raněný orel!
Jak bezmocný Francouzů císař na skalném ostrově kdysi
zříš poznovu vítězství svoje míjeti v oblacích snění.
Jen občasně života moře pošle ti soucitnou vlnu,
jak vzpomínky důvěrný pozdrav
v zmlklý tvůj, ztajený eksil.
Ó, básníku slunce a lásky, bez slunce, bez lásky nyní,
své srdce jsi vyhýřil v písních, srdce své dával’s a rozdal,
jen samota, smutek ti zbyly, hořko a odříkávání.
Tvá lyra, již opustil’s chorý, na břehu věčnosti plane;
jsou sluneční paprsky struny, vítr v nich ztlumeně hraje
tvou píseň, tvou epopej žití, která nechť ozve se v nitrech:
bolestí k hvězdám.
*
PANICHIDA
Dotrpěl! Uvadlé tělo vráceno mateřské Zemi,
ke které zahořel láskou, hymnami ověnčuje ji,
Hellady zářící pěvec, Múzami zlíbaný k smrti.
Dočasně zchromená křídla pohromou stihlého ducha
vznesla se osvobozena v zásvětnou tajemna sféru,
87
s její by splynul hvězd hudbou
v smířlivém souzvuku věčna.
Ikaros nového věku! Heliův milenec vroucný,
toužící po hvězdné výši, prahnoucí pochopit Vesmír,
bezměrné radosti moře, bezměrné žalosti moře.
Odešel v podsvětí stínů. Umlklo pěvcovo srdce. –
Památku jeho však bude potomkům připomínati
chrám jeho díla.
88
PRALES V PLAMENECH
Vedle mne vesele oheň zpívá si v kamnech,
na prknech podlahy kvetou plamenů květy.
Soumrak dští v důvěrný pokoj, slyšet je praskot
uhlí a dříví, jak vichr zavyl by v pralesa hrobce.
*
Dálné se kolébá moře v krajině pravěku země.
Na dně vod mořských se tají
podmořské lesy.
Nahoře hladina klidná, které prám nebrázdí žádný.
Občas se rozčilí vlny, stříbřitá hladina mořská
kypí jak nad ohněm sopky.
Plazové ostnatých ploutví,
ukrutných očí a v tlamách
s výzbrojí strašlivých zubů, z propasti vodstva se noří.
Úchvatný pohled!
Netvoři objímají se, podobni kamenným věžím,
rozhoupáváni jak bouří.
Pravěku láska!
Vztyčeni ve vodě zpříma, ploutvemi objímají se,
ocasy bičují moře, které se svíjí jak v křeči.
V bažinném rákosí břehu olbřímí ichtyosaurus
ukrývá vejce.
*
89
V mátožných temnotách šumí pradávný prales,
zmatená směsice stromů, kmenův a větví
tísní se, poráží, hubí,
aby pak z trouchnivých kmenů
omládlý prales zas povstal, fénix jak vítězně vzlétá
z popelu svého.
Dusotem leká se země;
nárazy pádících nohou –
tisovým hvozdem se dere, žene se huňatý obr
s divoce vlasatou hlavou, ze které lesknou se oči,
vznícené bojovným žárem,
mocnýma pažema třímá zvednutý kamenný palcát,
ochránce svého.
V zápětí za ním se řítí mohutný ještěr,
vyráží ječící výzvu,
stromovím otřásající,
tlapami zdeptává houště
přesliček, kapradin obřích.
Bojem se zachvívá půda.
Jako když vichřice duje, kmeny se lámou a hroutí,
klesají v zápolu lítém..lítém...
Pojednou zvlní se prales mrazivým řevem.
Ještěr se v ústupu octl na kraji bažiny zrádné,
půda se rozvírá měkká, do které zapadá těžce
90
v posledním rozmachu síly, palcátem raněn,
soupeře zasáhnuv tlapou,
v bahno ho strhuje s sebou.
*
Statisíce let již prchlo.
Tam, kde byl prales a moře, úrodné kraje se pestří.
Vzkvétají obytné domy, lidé se hemží.
Klopotí kutací stroje, v hlubinách ryjí,
na povrch země by vznesly bohatství uhlí.
V šachtách, slyš, kladiva duní;
havíři ve znoji tváří,
rampouchy černého prachu na zvlhlých vousech,
v podzemí pro lidstvo lámou démanty černé.
*
Nemluví prales již vůkol?!
Neslyšet hovoru kladiv v hlubinách zemských?!
*
Ztmělo se zcela.
Na prknech podlahy síně uvadl odlesk.
Zdá se mi: právě že v kamnech
doháral oheň..oheň...
91
DIAMANT
Havíři, vezmi mne s sebou do chmurných dolů,
podivnou touhu mám dneska,
sdružiti s tebou se v práci.
V podzemních zákeřných šachtách,
při blesku Davyho lampy,
s motykou v odvážné ruce
dneska chci vylomit sobě
nejkrasší drahokam lidstva,
lesklý kus černého uhlí,
abych jej zasadit mohl
– vesmíru zlatník –
v plamene zásnubní prsten.
92
PŘÍRODA
Velebné ztišení dumá v svatyni starého hvozdu.
Sluneční pohledy jiskří kopulí zasněných větví,
šalvěj a mateřídouška modlí se v zeleném stínu.
Posvátné mlčení dávných
pohanských hvozdů mne zdraví.
Hovorný potok se vine sametem tamaryškovým
v kapradí zbujnělém divě,
ve věnci sasanek skromných.
Naslouchám, okouzlen mírem,
nábožně chorálu stromů,
měním se ve kmeny dubů,
mízu z nich v údech svých cítím,
korunou jejich dík šeptám,
rozpínám kořeny v zemi.
Vznešená Přírodo slavná! Naplň mé žádostné srdce
poklady opojných vzruchů, svatými zázraky žití,
abych tě miloval vroucně, jako se miluje žena,
jako se zbožňují drahé, nejdražší bytosti světa,
abych tě pochopil plné v mocné tvé, úžasné kráse!
Jásat chci v poryvech větrů,
třeštících vrcholky hvozdů,
v oslavném požáru nebes,
93
vatru kdy zažehá slunce,
v měsíčných milostných nocích,
hvězdnými šperky kdy dráždí,
žehnat chci skvoucím tvým plodům,
které mi nabízíš rukou
svěcenou od dávných věků žírnými úsměvy slunce,
milenko věrná!
*
Louka jak nádherný klenot skvěje se průsekem lesa.
Měkká a šťavnatá zeleň, ve které orseje zlátnou,
pohádku přírody kouzlí
štětcem svých rozkošných barev.
Nablízku horlivě tesá do kůry stromoví žluva,
bzučení čmeláků bloudí blaživě prohřátým vzduchem,
v údolí vesnička dřímá v sesterské náruči zahrad.
Okřívám na prahu lesa, stápím se v barvy a světla,
ve vše se promítám, množím,
ve všem se nacházím znova,
přecházím v přečetné tvary, tisíců životů schopen!
Závratné, světelné štěstí,
s přírodou klesnout si v náruč:
hrouzit se do její záře
jako v tůň’ bezdného moře,
vznášet se s vůněmi květin
94
k blankytu na ptačích křídlech,
s věžemi k oblakům spěti,
s deštěm zas v zemi se vracet,
v rachotu bouří se vzdávat
přátelským rozmarům živlů,
v mlčení samot se koupat
v slavnostním přílivu blaha,
chápati upřímné srdce útulných chaloupek v stráni.
Toulat se v přeměně stálé
životem, bez konce toulat,
vědom si toho, že byl jsem, trvám a po věky budu,
v různé jen podobě, v každém útvaru velikolepé,
nikdy ni větší, ni menší,
povždy táž nezmarná hmota..hmota...
Louky mne vítají zdáli, tušíce přítele svého,
vodopád píseň mou hučí,
pohled můj mění se ve květ,
procházím chyšemi, domy,
usedám u družných krbů,
slyším řeč o bolech, slastech,
pláči a směji se s lidmi..lidmi...
Čarovný, čarovný život!
Nad krajem rozkvetl měsíc, ověnčil čelo mé jasem,
nad hlavou nesčetně světů
procitlo v prostoru ztmělém..ztmělém...
95
Daleké, záhadné světy, i ve vás, pro vás já žiji,
vesmíru vědomá buňka, chápu vás, pojímám v sebe,
blízký jsem živoucím tvorům,
vzdáleným planetě naší.
Vaším též bratrem jsem, cizí,
blízcí přec’ tvorové dální,
promítám pozdrav svůj vzduchem,
vesmírem, k nejzazším hvězdám,
laskám vás paprsky luny,
líbám vás paprsky slunce,
neznámí bratří!
Nad vrchy povětroň zablesk’,
úchvatná, planoucí píseň..píseň...
Na svahu u řeky sedím po boku vrby, jež sklání
přede mnou přátelské větve, přítulně laská mi vlasy.
Lámu si větévku, z které
robím si píšťalu skromnou,
vysílám v pokorné stíny píseň svou neskončitelnou:
o horách výsostných, srázných,
o klidných úsměvech dolin,
ritornel o vesně, létu, o době jesenní, zimě,
o tvorech blažených, smutných,
o květech zářících, zvadlých,
o ptáku v hnízdě.
96
DITHYRAMB SMYSLŮ
Živote bohatý, skvoucí:
V oblačných radostech světských,
které nás úsměvy blaží,
v žíravých mukách a strastech
klopotné vezdejší pouti,
v storukých možnostech práce,
v rozkošném mámení lásky
nebesa otvírající,
v šumění křídel, jež básník
rozpíná opojně vzrušen
při zvucích sférické harfy,
v úrodných pochybách ducha
teskného občasným zmatkem,
v účelné únavě těla
pod tíží polibku tvého,
v úmrtích, z nichž opět vzchází
nezmarná naděje v život,
žehnám ti za sladké věno:
smyslovou schopnost.
V lijavci výtrysků květů
ze země vyvěrajících,
v barevném světélkování
klidného hvězdného moře,
v nádherách přírodních zjevů
sytících nadšením nitra,
97
v bludišti budov, soch, maleb,
umění všech dob a věků,
ve slastném jiskření pleti
vnadného ženského těla,
v pohledu objímajícím
města a hory a vodstva,
bědnost i bohatství lidí,
žehnám ti za sladké věno:
nádheru zraku!
Živote vševládný, mocný:
V chaosu vichřice zvuků,
v jediný vyznívajících
úchvatně velebný chorál,
v lomozu válečné vřavy,
v houslovém štěbetu ptačím,
v soutěži hudebních skladeb,
v hukotu otrockých strojů,
v živelné vesmíru hudbě,
která nás protéká, pojí,
mluvíc k nám božskými ústy
neslyšnou, nadhmotnou řečí,
žehnám ti za sladké věno:
nádheru sluchu!
V upřímném objetí hmoty
ukrutné často a drsné,
v boji, jejž nabízíš tvorům
98
hladovým doteků věcí,
v závratné hostině těla
milencem dotýkaného,
v nevinném laskání děcka,
matka jež na klíně hýčká,
žehnám ti za sladké věno:
nádheru hmatu!
Živote zázračný, světlý:
V lahodném přílivu vůní,
kterými z jara a v létě
zaléváš kytici zemskou,
v proudění rozkladných pachů,
které zas v proměnách skrytých
mění se v oceán vůní,
žehnám ti za sladké věno:
nádheru čichu!
V různosti pokrmů zemských,
jimiž dar ducha nám vzkvétá,
v nápojů kouzelné síle,
těly jež účinně proudí,
v požitku draždidel svůdných,
nervů tkáň rozchvívajících,
žehnám ti za sladké věno:
nádheru chuti!
99
Živote vysoký, slavný:
přes všechny překážky jsoucna,
kterými zpestřuješ cesty,
přes prohry, osud jež chystá,
k novým by vzpružil nás činům,
přes krutou bídu, jež bývá
nejčistším řečištěm krásy,
přes všechna zoufalství planá,
ke kterým doháníš lidi,
aby tím poznali spíše
ovoce věčné tvé lásky,
žehnám ti za sladké věno:
dar lidských smyslů!
100
ČÍSLICE
Pomyslil’s, co je to číslo,
jediné číslo, řekněme jednička třeba?
Víš, jak je těžké takové číslo?
Pohleď!
Číslice jedna, prostičká jednička, základ
početní soustavy zemské, na které buduje člověk
celý svůj život,
do které vtěsnal i vesmír se všemi hvězdami jeho,
prostičká jednička, číslo,
z které se zrodila všechna ostatní čísla,
bez konce rostouce stále, plníce vesmír,
jednička prostá,
v které se skrývají plány lidského mozku,
z které vše vzchází, v ní zniká,
těžká je hodnotou, mocí nad všechno myšlení lidské.
Kdyby zde tvorstvo, jež bylo, žije a bude,
sdružilo sílu svých svalů, pružnost své duchové moci
v jediný jeřáb,
jenž by se obrovsky tyčil ve hvězdný prostor,
tehdy by pozvednout mohla živoucí hmota
stěžejnou číslici světa,
aby z ní stvořila posléz strašlivou páku,
kterou by vyšinout mohla z odvěké dráhy
samotné slunce.
101
DOMOV
Náhoda svedla mne zase
po letech v otcovský dům můj.
Nábytek zestárlý, chmurný,
čalouny zatuchlých barev,
sloupkové hodiny, zbraně,
police se sborem svazků,
Byron a Goethe a Dante –
zášeří hrobky
zkoušelo usmát se na mne.
Otcovský dům můj.
Měl jsem kdy otce neb matku?
Prazvláštní nápad.
Nemohu vzpomenout sobě,
zrodil-li jsem se kdy na svět,
opravdu zrodil
v tomto či v předešlém žití.
Nemohu nezvratně chápat:
Život že může být krátký,
od dětské kolébky k hrobu,
k určité podobě přissát, omezen lety.
Cítím se závratně starým,
tisíce věků,
102
mladým vždy v podobě nové,
tuším shluk věků, jenž čeká
v budoucnu příchodu mého
bez konce, bez konce, měnný
život je tvorstva!
Nejsou-liž otec a matka
nástrojem zákonů božských,
znova by vtělil se člověk,
který byl dočasně pohřben
do klínu země?
Vesmír zda netvoří stále
v prostoře bezdné
rodiny omládlých světů
z pohřbených světů?
Chápu, ó chápu dnes věru
zákonnou souvislost celku:
nejen svým rodičům pouze
náleží člověk –
Vesmíre, pravěčný Otče,
před kterým klečím a jásám!
celému lidstvu, jež bylo,
trvá i bude,
náleží člověk,
mateřské zemi, jež rodí rostliny, nerosty, tvorstvo,
stvoření živlům,
103
pobratim krystalů, květů,
oběžnic skvoucích,
znova vždy zasedající
za hymny kosmické harfy
k Přírody korunovaci!
104
ZÁHROBÍ
Jaký to posvátný obřad
po smrti každého tvora
koná se v podzemní dílně,
do níž byl odevzdán k spánku?
– Tělo se rozloží v látky,
které jsou potravou rostlin,
v nichž se zas’ rozvíjí v krásu
všemožných květů;
částice putují v stromy,
šťavami do větví proudí,
na kterých kvetoucí ptactvo
velebí zemi;
nasytí plodiny zemské,
ze kterých pozemské tvorstvo
čerpá svou životní mízu,
oheň svých očí;
v nerosty vnikají prvky,
zbarvují kamennou hmotu,
v krystalech znova se kupí
v báječné tvary;
105
v hlínu se mísí a mění,
ze které nadšený sochař
ve tvůrčí chvíli své tvoří,
dávaje odkazu toho,
který žil kdysi a zemřel,
nemoha uskutečniti
snů, které životem nesl,
v hlíně, v niž změnil se snílek
polibkem smrti,
hovořit v umělých tvarech,
nechav ho spolupracovat
na díle krásy a pravdy.
*
Jaký to posvátný obřad
po smrti každého tvora
koná se při pohřbu ohněm,
který jej přijme v svou náruč?
– Tělo se rozpadne v popel,
částečky putují vzduchem,
s kterým zas vdechují živí
mrtvého v sebe.
Prvky se rozlétnou v prostor,
sloučí se s plynovým mořem,
tvoříce nad žírnou zemí
zářivý blankyt.
106
DVEŘE
Dívám se na všední dveře, bytové dveře.
Planou svým nátěrem bílým do nitra síně.
Vidím v nich více než dveře,
vidím v nich soudruha lidí,
svědka jich životních souher
lásky a záští,
které se odehrávají v obydlích jejich.
Domovní dveře!
jaký to odvěký náznak ve vás se tají.
Před zrakem duchovým vidím dveře všech domů,
podobné nesčetným ústům, která se sytí
průvodem postav, jež přijdou, mizejí denně
v budovách lačnících stále po novém soustu,
chrlících do ulic nazpět strávenou kořist,
ze které vyssály chtivě důvěrnost žití.
Života dveře!
stále se otvírající, stále se zavírající,
vedoucí k našemu srdci, k mozku a duchu,
tajemné dveře,
kterými vcházejí lidé s osudu věnem,
jimiž se ztrácejí tiše, splnivše poslání svoje,
do věčných zahrad, kde zraje ovoce Zahaleného,
u prahu vašeho chtěl bych seděti zbožně,
těšit se bohatstvím darů, jež sobě příchozí nesou
107
s hostiny tvůrce všech věcí,
kterou jim vystrojil štědře
před poutí v pozemskou oblast;
chtěl bych zřít odcházející
s prázdnými dlaněmi, mozky,
na šerou cestu jim říkat útěšná slova
o slasti splynutí s hmotou, o čaru přeměny její
v nesčetné tvary,
o slavném vítězství ducha, znova se vtělujícího
k povinné společné práci na poli myšlenky božské;
cítiti na bdělé tváři při každém pootevření
vznešený duchový závan
věčného žití.
108
KAPKA
Přede mnou sklenice svítí nalitá dopola vodou;
skupenství přemnoha kapek, které se hemží
nesčetných prvoků zmatkem,
kteří se bláhově těší vteřinou-věčností žití,
pokud jich žíznivý člověk
nepozří jediným douškem,
aby s ním splynuli nutně, v jeho se rozprchli těle,
v krev jeho přešli a v mozek,
při práci rukou neb ducha
byli mu pomocni v stavbě tvůrčího díla.
Podobně země je kapkou –
s jinými kapkami světy,
kteréžto hemží se tvory v poháru vesmíru, z něhož
od věků do věků pije
živelný hodovník, oheň, za stolem Věčného Řádu,
aby svou ukrotil žízeň
po slastném zpití se hmotou,
aby moh’ tvořiti znova zářivé, obměnné světy,
odvěky spolupracovat na díle stvořitelově.
109
NAD LIDSKÝM MRAVENIŠTĚM
Na sopky vrchole žiji.
Z hlubiny vyvěrá ke mně bouřlivé dunění temné,
orkestr zemského ruchu..ruchu...
Údery bezcitných kladiv, stenání strojů a páry,
hrčení neznavných vozů, zápasy hlasů a ryků,
hučení svárlivých jezů, volání smířlivých zvonů..zvonů...
Omamná, barvitá hudbo valného lidského moře,
které se rozbíjí dravě o patu sopečné hory,
na jejímž vrchole trůním, rozlačněn hltaje zvuky
života osudné písně, očistné nádhery smrti!
Mou krev jsi zažehla touhou,
srdci jsi připjala plachty,
tvými by vlnami plulo, podobno odvážné lodi,
k vzdáleným ostrovům skrytým
panenských neznámých světů,
prazvláštních tvorů a květů.
Miluji krásu tvých vzdorů,
miluji hrůzu tvé lásky,
nezměrné záhady hlubin,
nad nimiž chtivě se skláním,
žhavě se zpíjeje tebou,
nezdolný, dráždivý živle,
110
čekaje netrpělivě, abych tě pozdravil slavně
v zkypění varu tvé síly.
Na sopky kráteru žiji.
Z hlubiny vyvěrá ke mně bouřlivé dunění temné
vlnění zemského vzruchu –
Živote žírný a mocný!..mocný!... Polibek celému světu!
*
Sopka se v základech chvěje, živly se rozpoutávají!
Obrodná chvíle – ó, věčno! –
posléze zachvácen býti
výbuchem žití!
111
POHLED DO ULICE
Dívám se pohledem jasným člověka roztouženého
milostným objetím hmoty
s balkonu paláce banky
v ulici hlavního města.
Široká ulice běží pod jarně zářivým zrakem,
podobna řečišti slavné, živoucí řeky,
v které se zmítají vlny vozů a lidí
s klamnými jasy a stíny, spásnými křiky a tichy,
s osudně různými zájmy, boji a žádostmi, plány,
všechno to sleduji, cítím
s duchové výše,
s které se zrakem a srdcem
do proudu živého hroužím,
vědom, že částí jsem jeho,
k němu že patřím.
Pohled můj opojen vínem svatého vzruchu
barev a zvuků a tvarů
zemského žití,
ulicí proniká dále:
Vidím, jak nedočkavě se ulice dlouží
za město, přes pole, lesy, pohoří, pláně,
protkané kolejnic sítí, dunící železnic tryskem
do cizích zemí,
v ulice nesčetných sídel lidského ducha;
112
sleduji řečiště slavné, šumící ruchem
přes pilnou Evropu, moře, brázděné parníků šiky
k ostatním pevninám světa,
přes žírnou zemi,
k nejzazším, dosavad pustým polárním krajům,
které svou čekají dobu.
Dále se ulice dlouží:
řečiště neskončitelné živým svým proudem se řítí
přes meze našeho světa,
jako by vodopád hučel přes skalní tesy,
v bezedně záhadný prostor vesmírné říše,
vzduchovou oblastí světlou,
vítězně prolétávanou letadel smělými křídly,
na nichž se lidský tvor vznáší
k propastným výším.
Konečně spatřuji duchem, bystřejším dalekohledu,
ve hvězdných závratných výších,
ve víru nebeských těles,
tančících okolo sluncí,
mizeti ulici světa:
Touho! ó, slasti!
Moci tak proniknout tebou,
s proudem tvých budoucích lidí,
řečištěm velkým a mocným,
k vzdáleným hvězdám,
objati neznámé tvorstvo, které je spojeno s námi
113
společnou tušenou sudbou zákona hmoty,
rozvinout v nadšení slunném
bratrství radostnou vlajku
na Mléčné dráze!
*
Ulice světa!
Tebou vše osudně proudí za smírně jediným cílem,
nemožno jinudy spěti nežli tvým řečištěm živým,
v kterém vše počíná, končí:
do Iůna myšlenky božské!
114
ŽELEZNÍ OŘI
Pokaždé kdykoli poblíž nádraží kráčím,
úchvatné mámení v žhavé mysli mé vzrůstá.
Nárazy vozů v mou mysl vábivě znějí,
výskoty píšťal mne zpíjí
stejně jak víno neb hudba. –
Řady zřím zelených, rudých,
hnědých a našedlých vozů.
Železní oři!
Čekáte na kolejnicích rozjezdu v daleké kraje,
podobny ptákům, již k jihu odlétnout chtějí.
Odvážní oři!
Miluji láskou vás vroucnou, protože letíte světem,
podobny neznavným větrům kroužíte před tváří Země,
vidíte národy, moře, horstva a města i pouště.
Evropu s jejími křídly,
Asie světlo,
Afriku s procitlou rasou, zlato burs Američanů,
australských pastvisek úsměv.
Rozkošní oři!
Milenky tančící k vřeskům živelné hudby;
slyšíte nenávist, lásku, niterné zvony,
které vším hlaholí lidstvem.
115
Změna a nestálost blahá život váš celý,
poutníci bludní,
již vždy se vracíte k rodnému prahu,
aby zas tuláckou vášní puzeny, prchly jste v dálku,
větrem a horami, mořem
nově se zpíjely v závrať.
Tuláci smělí!
Křídlatí oři!
Můj duch se rozjíždí s vámi
současně na všechny strany
v pomezí světa.
Urputných neštěstí čety,
osud jež v cestu nám staví,
prohry jsou života mého, přes které výhry zas nové
nadějně letí.
*
Nadšeně kroužiti chtěl bych s loděmi, s železnicemi,
s hrdými vzducholoděmi kolem tvých prsou, ó, světe!
Podoben motýlu zářných, slunečních barev,
který se nad květem houpá, opájen krásou a vůní
umění květenství, dychtiv polibků jeho.
Vítězný duchu!
V červáncích budoucna vidím
světelnou nadzemskou dráhu
116
od země v prostor:
Letící vlak se jím řítí k přátelské hvězdě,
nese jí bratrský pozdrav
člověka Nového Věku!
117
PŘÍŠTÍM VĚKŮM
Chtěl bych tě ověnčit písní, člověče budoucích věků,
chtěl bych vás oslavit písní, budovy příštího světa,
upřímnou bratrskou písní,
v které bych prohýřil srdce!..srdce!...
Vidím vás, obrovská města, soustředná, jiná než dneska:
rozsáhlé mistrovské stavby, hotely vzdušné a světlé,
mohutné sloupy, jež nesou k obloze zářivé báně,
visuté mosty, jež směle nad ulic křížením pnou se,
které se trvale hemží národů barevnou směsí,
vzduchová vozidla, která nad mrakodrapy vzduch brázdí.
Vidím vás, dělníci božští, práce vy oddaní kněží,
v rovnosti, v bratrství slunném ruce si podávající,
na troskách poroby dávné volnosti tyčíte prapor,
pějíce kolozpěv míru, vítězství lidského ducha.
Vidím vás, umělci příští, spějící k vrcholu slávy,
básníci osvětné doby, pěvci a pokroku věštci,
nového ryzího žití, života míru a činu,
v kterém je souzvukem všechno, krásou a vědomím síly.
Vidím vás, učenci, šťastné výsledky plodné své práce,
řídící koloběh žití, zákonů vesmíru znalé,
proroci jasného boha, Přírody očistné, věčné,
nádhery života, smrti nadšení vykladatelé.
118
Vidím vás, budoucí ženy, vědomé rovnosti rodu,
po boku činných svých mužů,
hotové k zápasům žití,
zdárné a rozumné matky,
zhoštěné předsudků lichých,
znající význam a účel toho, jejž rodíte pro svět.
Cítím vás, budoucí bratří,
blízko, tak blízko svým prsům,
slyším tep nesčetných srdcí, dosavad nenarozených,
tisknu vás všechny v svou náruč,
na čela vroucně vás líbám,
nezkrotnou radostí jásám,
k závrati vámi se zpíjím.
Budoucí bratří mí drazí,
ve vás a s vámi já splývám,
s vámi též budu kdys žíti,
ve vás snad, ve vašem světě,
cítím to v nejhlubším nitru,
vím, že jsem tady a budu
v přeměně stálé, dnes mužem,
zítra snad v podobě jiné.
Možná, že bude to rudá důvěrně vonící růže,
která se kteréhos’ jitra rozzáří v květnici jara,
možná, že bude to žena, důstojná nového věku,
možná, že bude to skřivan
119
trylkem svým slavící zemi,
možná, že bude to skýva, určená hladovým lidem,
kteří v ní najdou svůj úsměv,
skromného zachránce žití,
možná, že bude to vzácný broušený drahokam smavý
v prstenu mladého muže, kterého potěší leskem.
Budoucí bratří mí krásní, milí a božští mí bratří,
po vás jsem stravován touhou,
po vás své rozpínám paže,
otázek plný a lásky, lačný a v nedočkavosti:
nashledanou!
120
ZAJATÝ OREL
Kráčel jsem ulicí živou, zvečera, v podzimním šeru,
ulicí rušného města, zvířenou povozy, lidmi,
zpestřenou maskami tváří,
těhotnou sobeckým shonem.
Výklady mámily leskem honosné výstavy šperků,
přeludy krásek se skvěly, sváděly vlnami šatů,
život se zmítal a kypěl ve víru zpijivě zrádném..zrádném...
Pojednou pohled můj zalét’
k místu, kde družina lidí v barvité směsici lpěla,
poutána nezvyklým zjevem:
za oknem bez lesku, matným, pro úsměch ulice vězněn
vznešený africký orel, moudrý a mohutný letec.
Pohledem opovržlivým měřil si pitvorné tváře,
zoban měl připraven k ráně,
hlavu měl vztyčenu hrdě,
na noze, bohužel, kruh měl,
kruh, jenž je odznakem rabů..rabů...
Stanul jsem před smutným oknem,
hleděl jsem v obdivu němém,
necítě soustrasti v nitru
s ubohým, nebohým vězněm;
neboť zrak jeho mi hlásal,
121
na noze kruhem ač sepiat,
orlem že zůstal a bude..bude...
Zamyšlen, vzpomínal oas,
nad nimiž pyšně se vznášel,
vzpomínal lupů, kdy směle přepadal zděšená stáda,
vzpomínal vzdálené vlasti, volné a krásné a světlé..světlé...
– Jiné přec’ bylo to slunce, orle, viď, letče můj bědný,
nežli zde záření ulic, všední a nízké a plané,
jiný byl život, než tady, zdravější, svobodný, širý!
Nad vrchy, nad lidmi kroužit,
býti svým pánem i bohem,
křížiti propastný blankyt o závod s bouřnými mračny,
neznáti nic nežli volnost, volnost a sílu svých spárů!..spárů!...
Nyní zde připoután dumáš, v rozmachu síly své chycen,
ubohý, nešťastný orle, hrůzný to pro tebe úděl,
velmože výšiny věznit, k zábavě všetečné láje.
V neplodném zajetí skonáš..skonáš...
Marno je nad tebou tesknit..tesknit...
Útěcha smírná přec’ blaží:
Skonáš. Kde?..Kde?... Nevím..Nevím... Však jistě
s pohledem orla!
122
HUDBA SVĚTA
Touho, ó, mučivá touho,
Všelidstvo objat chtít, zlíbat! –
Gejsíre lidského ducha!
Kteréhos dne jsem se vzbudil,
jakoby poznovu zrozen,
zábleskem kol sebe všechno
uzřel jsem v slnivém jasu,
pronik’ jsem záclonou dálky,
obdařen vesmírným zrakem,
cítil jsem rozpínat křídla,
v dřímotě složená v prsou.
Ohromný zářící kotle,
život v němž klokotá, kypí,
světe, můj plamenný květe,
kdo může vyjásat rozkoš,
kterou nám pohledy zlatíš,
kdo může vyjádřit bolest,
kterou nám ocelíš ducha?
Touho, ó, nezkrotná touho,
vykonat hrdinné činy!
Nejvyšší pohoří země toužil bych provrtat stroji,
průplavy chtěl bych zem’ žírnou
123
zbrázditi pro loďstvo světa,
v rakety nitru se řítit
k zvoucím nás bratrským hvězdám!
Vroucí, ó, kypící žití,
v dychtivých vlnách tvých, varu,
bouřícím vášněmi, chtěním,
poznávám ryzí tvou krásu,
plnost tvá, hrdost i sláva
v lidských se zjevuje činech,
v osvětném díle!
Ó, světe!
Všehudbou procitlých živlů
chtěl bych tvé ověnčit jméno,
kapelník vířících barev,
zpíjet se sférickou hudbou
soustředných slunečních soustav,
při které hvězdy se rodí, úrodné budoucí světy
s embryi životů příštích,
při které opakuje se od věků v prostorách Věčna
tvoření zázrak!
124
TUNEL
Namiřte na vzdorné srdce obrovské dělo;
sestrojte z jícnů všech sopek smrtící rouru,
která by ústila přímo na mužná prsa;
nabijte do toho děla světová města:
Paříž a Londýn a New York;
zapalte prameny nafty,
podzemní sirnatá lože,
vystřelte strašlivý náboj do mého těla,
prorazte pradávné srdce,
spojené s pozemskou hroudou v horoucí lásce
za doby pravěké, nyní
vychladlé v žulovou skálu.
*
Země se doposud chvěje hromovým třeskem;
v prsou mých příšerně zeje nestvůrná rána;
přeměněn v prahory, cítím probíhat srdcem
ohromný, hluboký průkop,
hornatý tunel,
v kterém se dělníci hemží,
koleje horečně kladou, budují železnou dráhu,
která by vítězně spěla pohořím ledovců alpských
do smavých květnatých nížin.
125
Z propastné rány mých prsou
proudí teď zvučná krev živá
průvody lidí a zvířat, supící, hučící vlaky –
v kraje se rozlévající,
nesoucí výkřik z mé hrudi,
laskané ledovci, orli,
volnému, rušnému světu;
nesoucí radostnou zprávu
v bludiště mravenišť lidských,
prahory v bratrské lásce srdce že otevírají
zemskému tvorstvu.
126
DÍKŮVZDÁNÍ
Slunce a větry a skály,
očistné vody, úrodná země,
pomozte mi
vyřknouti modlitbu díků za milost žití.
Na vlídném chlumu se tyčím,
ztepilá sosna,
jak jinoch zlákaný žitím,
pohledem objímající dráždivé dálky,
čekaje v odevzdanosti hrdinné víry
nepohod vítězných zkoušek,
pohody přátelských darů,
za všechno stejně jsa vděčen,
odměnou maje,
že mohu růsti,
těšit se z oblaků, země,
zpívat.
Ptáci jsou slova mé chvály,
vůně jsou vzdechem mé hrudi,
motýli dovádějící kolem mých větví
úsměv můj sdílejí s krajem,
který mne ochotně hostí
vláhou a světlem,
ozdoben slavnostní řízou
květnatých lučin.
127
Na vlídném chlumu se tyčím,
blažená sosna,
spínám své kořeny v zemi,
spínám své haluze k nebi,
pokorně šeptám:
„Člověče-bože,
mravenče-bože,
odlesku věčného jitra, nepomíjivý,
obměnný, protože nutný,
v bratrském spříznění sladkém
tulím se k tobě
v radosti, bolesti soudruh,
který se proměnil kouzlem
v Přírodu samu.
Klíčem svých kořenů skrytých
Zemi chci otevřít tobě,
všemocnou lučebnou dílnu,
v které se schystává pokrm pro lačné tělo,
v které se hromadí kovy, v které se topivo tvoří,
v které se krystaly vzácných kamenů rodí,
v které je přípravna tajná všemožných barviv
miliard květin,
jimiž se honosí země.
Vysvětlit chci ti, ó, bratře, tajemství živelné mízy,
která jak zelená řeka rostlinstvem proudí,
128
která jak rudá krev krouží žilami tvorů,
která jak třpytný jas jiskří v nerostů nitrech.
Pokorně pohlédni vzhůru k dalekým hvězdám,
stejný vše ovládá zákon plození nekonečného:
v éteru světy se rodí,
pod zemí rostliny klíčí,
nerosty září,
na zemském povrchu tvorstvo
slavně se rozplemeňuje
od prášku živočišného k člověka stupni,
koruně tvorstva.
Kvetoucí světe, vesmíru květino skvoucí,
plovoucí na modrých vlnách světelných hlubin,
v pravěké stvoření době
v kalich tvůj lačný
slét’ kdys prach zaniklých planet
bloudící od hvězdy k hvězdě,
oplodnil lůno tvé chtivé, možnost mu skytl
vývoje rozličných tvarů,
přenesl z bývalých světů zárodky živné
v mladý svět nový,
aby tam počal,
někdejší život kde přestal.
Díky ti, Vesmíre plodný,
za každý útvar, jejž tvoříš
129
života schopný
v přírody tajemné dílně
z prvků a z ústrojných látek,
nedáváš zaniknout nikdy nesmrtné hmotě,
necháš nás zúčastňovat se
v podobách různých,
účelných, na svém vždy místě,
zázraků jsoucna,
které v nás, vůkol nás žijí, ve světu světy zas tvoří,
slavíce vzkříšení stálé
skrytého božství.“
130
ČLOVĚK ZPÍVÁ
Úsměv slunce v kalich dlaní kane,
v opojení slastném jarní mízou
zírám do daleka:
Jako bezmezný tok život světem proudí,
na hladině výška s hloubkou splývá,
do neznáma slavně plují lodi,
v každé vztyčen člověk, žhavě zpívá:
„Ze všech srdcí touha květy tryská,
ze všech očí oheň vášní blýská,
hmota volá, hmota roste, výská,
nad příbojem tvorstva pne se věčný
vrchol palmy větry kolébaný,
jako žití prapor nekonečný..nekonečný...“
131
VEŠKERENSTVU
Na výši blankytu stojím,
čekám a čekám a čekám,
co mi as přinesou bozi,
co mi as přinesou světy,
co mi as přinesou lidé.
Nade mnou činohry bohů,
vůkol mne činohry světů,
pode mnou činohry lidí.
Úžasné dění
souvislé od věku k věkům,
od hvězdy k hvězdě,
koloběh zákonů věčných,
kterým Vše podléhá v shodě.
Drobounká pozemská buňka,
nazvaná člověk,
vnímati zdaleka může
vodopád věků,
který se účelně řítí
nesměrným věčnem,
vítězně jásá.
Souzvuku Všeho!
Na výši blankytu stoje v hlubinách kráčím,
132
v místech, kde mlčení vládne, hovoří všechno
k lidskému duchu.
Není již přehrady pro mne,
která by veškeré hmotě
bránila splynout
v jediném prazpěvu Ducha
neskončitelném,
v kterém i nejmenší buňka
cítí se částí být božství,
vesmíru tónem!
133
NEBESKÝ PŘÍPITEK
V propasti blankytu mizí vznešeně kroužící orel.
To je má vesmírná touha!
Na jeho perutích ležím, zářivě žíznivý člověk
nesený k hostině bohů..bohů...
Nad moři, nad vrchy, městy,
nad vírným života shonem,
v nejvyšších myšlenek sídlech bohové trůní,
bohové všech dob a tvorů.
U stupňů duchové krásy,
u stupňů poznání pravdy
snáší se vznešený orel s břemenem lidským,
káže mi stoupati vzhůru.
Vcházím v střed světlého kruhu,
nahý a pokorný člověk,
zhlížím se ve tvářích bohů, které mou zrcadlí bytost,
jako hlaď širého moře obráží zdrobnělé hvězdy.
Naslouchám zmnoženým sluchem
o řádu vesmírném písni,
kterou sfér hudebník hraje
k slavnostní hostině božské.
134
Na stole hodovním vidím
v bezmezné hvězdnaté síni
vodu, vzduch, hlínu a oheň,
věčnou to potravu bohů.
Zastřená žena se blíží
ke mně, jenž v pokoře zbožné
ve středu božského kruhu
osvícen jasností čekám.
Podává na uvítanou
kvetoucí sluneční pohár,
abych moh’ připíti bohům
očistným plamenným douškem.
Oběma rukama vroucně
k ústům svým žíznícím zvedám
nebeský hořící pohár:
piji a piji a piji.
Blažená vesmírná moudrost
hasí mou pozemskou žízeň.
Omámen plamenným douškem
hroutím se u stupňů bohů.
*
V chatrči na svahu lesním
procítám k všednímu žití,
135
slyším sny lidí, stesk zvěře,
slyším zpěv nerostů, rostlin.
Pojednou rozumím jasně
všemu, co vůkol se děje,
co dříve zmatkem se zdálo,
co dříve zastřeno bylo.
Pronikám duchovým zorem
prahory, propastná vodstva,
v světelné moře se dívám
k nejzazším, nezřeným hvězdám.
Prapocit božství mnou otřás’,
prožehl bdělou mou bytost,
žilami protéká světlo,
mozek můj sílí a bystří.
Mohu teď naslouchat stále
o řádu vesmírném písni,
kterou sfér hudebník hraje
k slavnému božskému kvasu.
Slyším ji v nokturnu ptáka,
který se ke spánku chystá,
slyším ji v oráčů práci,
kteří sní za svými pluhy.
136
Slyším ji v uliční vřavě
horečně pilného města,
slyším ji v skřípotu strojů,
v běsnění sopečných vrchů.
Slyším ji v tanečním reji,
slyším ji v umrlčích síních,
nemohu zbavit se nikdy
všemocných zvuků té písně,
při které v nadšení hvězdném
připil jsem z poháru slunce
v nesmírné slavnostní síni
bohům všech časů a tvorů.
137
NÁSTROJ JSEM
Chceš moje srdce? Rozkvétá v květinách země,
kadidlem vůní z nich voní, v jejich se rozžehá barvách.
Chceš moje ústa?
Šumějí perutí větru, hudbou zní v hovorech tvorstva,
hlásí se v supění strojů, ve vzdechu nesčetných věcí.
Chceš moje vlasy?
Rostou jak košaté stromy, tryskají bujně jak tráva,
úponky roztěkají se kol celé tvářnosti země.
Chceš moje slzy?
Radostně vlní se řekou, třpytí se v příboji mořském,
v dešti se se zemí snoubí, která je žíznivě pije.
Chceš moje oči?
V blankytu laskavě planou
barevným zástupem hvězdným,
září svou oblažujíce tančící bratrské světy.
Chceš moje ruce?
Na horách pravěkých leží, střežíce stvoření taje,
bezednou oblastí bloudí, dychtíce dotknout se zbožně
okraje božího pláště, který vlá nekonečností.
Rozptýlen všelidskou láskou,
pronikán bezmeznem jsoucna,
nemohu nikdy již žíti v určitém čase a místě,
kapka jsem, obrážející zmnožené životy světa,
která se cítí být při tom valným a bouřlivým mořem.
138
Bytost má zasnoubila se s vesmíru odvěkým duchem,
poslušný nástroj jsem pouze živelné duchové moci,
která mnou občasně mluví prařeči obrazná slova,
určená, aby se řekla zavčas a do větrů třeba.
Prozářen pocitem božství, který mou bytostí proudí,
jako by strženou hrází valil se příval vod mořských,
sluchem jsem, zachycujícím v hukotu věčného proudu
přísný hlas Nepoznaného, který vším prochází skrytě.
Tehdy, až přejde má doba, sluneční paprsek zmizí,
který mne osvítil září vševládné duchové krásy,
zůstane oněmlý nástroj na pospas vichrům a zmaru,
hluchý a slepý zde zbude všední a povrchní člověk,
který se uloží k spánku v mateřskou, plodivou zemi,
aby zas za věky někdy, poslušen Věčného hlasu,
procitl v útvaru novém k povinné posvátné práci
na stavbě božího chrámu.
139
SOUHVĚZDÍ ORIONA
Pracovní stůl můj se vznáší
v prostoře hvězdné.
Vůkol mne jasice srší, planety krouží,
sluneční světy.
Nad stolem ruka má tápe s plamenným perem,
mlžina kosmické látky přes stůl se valí;
plamenným perem v ni vepsat snažím se báseň,
kterou bych vylíčil v kráse Orion třpytný.
*
Mlžina přes stůl se sune, v bezednou propast se vlní,
vzrušené pero ji trhá, spaluje v žáru,
nemůže vyrýt run skvělých, které by zachytit mohly
paprsek nebeské krásy,
jíž se skví Orion zářný.
Divoce třeští má hlava.
Hvězdný prach v oči mi šlehá, ústa se vzpínají marně,
z nebeské číše by pila vesmíru moudrost a sílu,
jež by se výrazem staly
souhvězdí mého.
*
Nádherné souhvězdí luzné, planoucí hranice lásky,
z kterého v pradávnu vzešla sluneční soustava naše,
140
s ní též i Země,
na které po mnoha změnách z praspánku procitl člověk,
slávu tvou, vznešenost, skvělost
vepsat bych v blány chtěl věčna,
vesmíru oddaný ctitel, nadzemský tulák;
sešli mi znamení tajné, pomoz mé bezmocné ruce,
poskytni sílu a pevnost žhavému peru,
vzývám tě, souhvězdí šťastné, rodičko planety naší,
žehnané lůno.
V prostorách slavnostní ticho.
Hvězdy se rodí.
*
Pojednou na stůl mi bleskl ohnivý obraz:
Orion paprsek seslal,
v mlžině hvězdné
zobrazil souhvězdí svoje.
V bouřlivé hrůze a kráse blouzní má hlava.
Pero mé do hlubin letí, ruka má zmateně hledá
oporu v hvězdách.
Tajemstvím věčného světla zahlcen řítím se bezdnem,
v pějící povětroň změněn, který se na cestu vydal
k hostiné Zemi.
141
DOVRŠENÍ
Vysoká polední chvíle! –
Herojská krajina v míru uzrálém přede mnou leží,
podobna snění, jež došlo posléze uskutečnění.
Stromy, jež pyšní se plody, sklánějí úrodné větve,
slunce jak hojnosti pohár vylévá na žírnou zemi
potopu žehnané záře.
Vysoká polední chvíle! –
Není již člověka pro mne, lidstvo jak jedince vidím!
Není již prostoru, času, všechno je přítomnost věčná!
Není již hloubky, ni výšky,
všechno je bezmezným středem!
Souhvězdí nejvzdálenější na dosah ruky mé září!
*
Konečně došel jsem cíle, k němuž jsem směřoval věky –
vysoká polední chvíle! –
Herojská krajina v míru uzrálém přede mnou leží,
podobna snění, jež došlo posléze uskutečnění!
*
Kdysi, až pochopí lidé, v tom že mé vítězství ducha,
věrně že plněn byl úkol, pro nějž jsem vtělen byl v hmotu,
142
více až rozumět budou činu než rozumí slovům,
sledovat budou mé kroky, bolestí, radostí projdou,
branami, jimiž jsem pro ně přes zlobu, překážky kráčel,
abych jim zazpívat mohl života vznešenou hymnu,
tehdy mne milovat budou bratrsky oddanou láskou
za slunné sloky..sloky...
143
POCIT VĚČNOSTI
Jsem jak zem’ starý a přec’ stále mlád,
můj duch byl pěstěn vichřicemi věků,
spěl neznámými světy, zvuky, tvary,
a miloval a trpěl, hořk’ i slád’,
až dospěl ke člověku.
Však člověk je jen branou vítěznou
pro další cestu, jíž má duch můj jíti
k poznání Všeho, co je nade mnou,
k prazdroji jsoucna, k vesmírnému žití.
Tak stal se ze mne poutník vesmírem,
jenž od hvězdy se k hvězdě blažen vznášel,
provázen hrůzně krásnou hudbou sfér,
v níž zemi ztratil, božské Já však našel.
*
Je opět letní zemský podvečer..podvečer...
Dlím ve vzpomínce na kvetoucí nivě
a duch můj slyší, jak by zcela snivě
se chvěly modré zvonky hudbou sfér.
144
ZÁVĚŤ
Smrt až mne políbí v líce, oddaně, s mateřskou něhou,
pohřběte bez žalu, skromně tělo mé, rozpuklou kuklu,
z které duch vzlétl jak motýl, toužící po jiné kukle,
oděni v slavnostní roucha bělostné úsměvné barvy,
(neboť je slavnost, kdy tělo, vyživší možnosti světské,
začíná měnit se v prvky, ze kterých povstalo kdysi).
Pohřběte ve hvozd mne vlídný, na mladé pasece slunné,
nejvíc’ kde motýlů pestrých, vůní a bohatství květin..květin...
V živnou prst vložte mé tělo, aby z ní sasanky vzplály;
Jitro vždy okrášlí rov můj smavými démanty rosy.
U nohou prostý buď nápis:
„Tělo zde odložil, žije: básník a hvězdář“ – nic více –
netřeba jména, to stačí, dojatý poutník by stanul.
V travnatém záhlaví rovu rád bych měl pinii vážnou,
přátelsky objímající stínem svým lože, v němž stlívá
tělesná schrána, jen trosky zářného božského těla.
Ptačími zpěvy nechť jásá, podobna divoké lyře,
korunu vznášejíc hrdě k nebi, kde oblaka plovou
v neznámý světelný prostor, drážděna vesmírnou dálkou,
k nebi, kde za nocí luna kraluje v lesku své moci,
zjitra kde v purpuru, zlati koupá se vítězné slunce,
laskavé božstvo, života sláva!
145
HVĚZDNÁ NADĚJE
Úrodná myšlenko tvůrčí,
která mne prokvétáš zcela,
v očích mi naději nítíš,
stáváš se vírou:
Jedenkrát v budoucnu kdesi
na třpytném Siriu možná,
pokračovati že budu
v svěřeném díle,
dovrším poslání vyšší,
pro něž jsem vtělen byl v hmotu,
abych pak, po četných poutích,
posléze v souzvuku splynul
s vesmíru duchem.
146
MLČENÍ
Naslouchej, srdce mé, naslouchej do hloubky,
uslyšíš přírody živelné proudění;
země se utváří, vzrůstá, se rozkládá
v mlčení.
Dívej se, srdce mé, dívej se do výše,
vytušíš ve věčnu hvězd skon a rození;
nebesa tajemně hovoří s člověkem
v mlčení.
Zazáři, srdce mé, vyzařuj do dálky,
ústa má uzavři nářku i nadšení;
v hlubině nejhlubší, na výši nejvyšší
panuje Mlčení.
147
KVĚTINY NA OKNĚ
[155]
– VRÁTIV SE DOMŮ VÍTĚZNOU BRANOU –
[156]
HRANOL SVĚTA
Svět je pln oken,
jimi Život se dívá.
Poutníče snivý,
o čem očí zář’ zpívá?
Úsměv i slza
v srdcích květů se tají.
Poutníče tklivý,
víš, proč plají a zrají?
Nesmírný Vesmír
v perle rosy se třpytí.
Poutníče chtivý,
chápeš zázračnost žití?
157
ZEMSKÁ OSA
Rovníkem lásky zem’ objímána
hvězdnatou zahradou krouží,
tvorové boží v ní rozkvétají,
po plodech touží.
Od nitra k nitru stezky snů vedou
pod bludnou oblohou očí,
milenců těla jsou osou, kol níž
Země se točí.
158
PERSPEKTIVA
Obzírám s vrcholu vysoké hory
zemi až za obzory,
řečiště životů proudu,
mateřsky plodivou hroudu,
prodchnutou vesmírným duchem,
prahmoty vzruchem.
Obzírám s vrcholu pravěké hory
zemi až za obzory,
kolébku nesčetných tvarů,
zrození, proměn a zmarů,
útěšně kvetoucí hrob
dávných i budoucích dob.
159
POCIT DOMOVA
Nad sebou střechy zřím stromů,
listnatých domů,
pod nimi blaženě kráčím,
prohříván jásotem ptačím,
těším se úsměvy květů,
zdrobnělých světů,
myslí mou slunečné jasy
šumí jak pšeničné klasy.
Se zemí polibkem splývám,
děkuji břemenu žití
za přízeň oblohy, tvorstva,
nerostů, kvítí.
O hlíně zpívám!
160
BLAŽENSTVÍ DEŠTĚ
Jakou to písničku hraje
dešť, který běhá v bludišti háje?
Jak na rozsáhlém klavíru kraje,
na rozesněných klávesách stromů
radostnou mazurku hraje
polí, luk, zahrad a domů,
v květnaté závěji vlaje,
ovocem, houbami voní,
špejcharů úsměvy roní,
v tisíce pokrmů zraje.
Zlatý dešť zelení zvoní,
hraje a plaje.
161
ZEMĚZROZENEC
Pryskyřic slzy na stromech,
pod chvojím záře hladí mech,
ve vánku, v skalách, v ptačích snech
vyčkává zástup něžných ech.
Je lučina úl bzučící?
Je lesík harfa zvučící?
Je blankyt moře zářící?
Je země tvorstva šatnicí?
Oddaně splývám se zemí,
s vůněmi, s kvítím, s větvemi,
bratr jsem všeho, se všemi,
miláčkem slunce svět je mi.
Nemohu být již nikdy sám,
království země v srdci mám,
ve vodu, v blankyt se rozplývám,
v pozemské sklizni se usmívám.
162
DIVADLO OBLAKŮ
Nahý ležím u rybníka,
toužím vzhůru
do azuru.
Blankyt jako plátno kina
v nebi hoří,
z oblaků se na něm tvoří
obrazy, hry, scény
sluncem prozářené,
větrem poháněné.
Z šedě rozvichřené dáli
zlatá lavina se valí,
na mlžné se sápe chýše
z hvězdné výše,
drtí je a kácí,
pak se v parách ztrácí.
Jinde opět obří těla
z oblačen se utvářela,
divoce se k sobě blíží,
lesklé meče v boji kříží,
v zápase se rozplývají,
zahradě se podobají.
163
Čarodějka v žhavém voze
jede po obloze,
draci s vozem pílí
k neznámému cíli,
zanikají v chvíli.
Blankyt každé okamžení
obrazné hry pestře mění,
nové herce, scény, děje
vymýšleje.
Posléz i ty pociťuješ,
že jak oblak nebem pluješ.
164
BLAHOSLAVENÁ STRÁŇ
Důvěrné styky nás pojí
rozkoší květnatou:
mne a vonící stráň,
uléhám na ni denně
s milenkou svou:
úsměvy a zpěvy
platíme jí daň.
Jako teď:
luční koník zakroužil vzduchem,
vrčí jak dětský aeroplánek..aeroplánek...
snesl se v travnatý stánek.
Silnicí pod strání
kotouče prachu se valí,
auto vztekle jim prchá a štěká,
z bujnosti trampy leká.
S milenkou hledíme dolů a v dálku,
hledáme vlídné vesničky,
které sní jako jesličky
z barevné stavebnice.
Zdá se, že širý svět obejme směle
naše náruč a přivinout vřele
jej na srdce může..může...
165
A přece: oči zastihly právě,
jak klesá uvadlá chudobka v trávě,
shýbám se, cítím, jak paže se chvěje,
jak těžký je mroucí kvítek mé ruce,
jež před chvílí chtěla svět obejmout prudce
a nyní nemůže udržet ani
květinku na slunné stráni.
166
VÝLET DO ŠERA
Pod námi v hloubce se valí
jak proud slz mlčící řeka,
v šera háv město se halí,
na střechy slunce krev stéká.
Hrám drábky s rytmem a rýmy
u nohou rozkvetlé ženy,
za řekou plazí se dýmy
z domků, jež oživeny.
S oblohy v zrak náš se střásá
vesmírná hvězdnatá krása;
hledáme ruce své, víme,
že s krajem si rozumíme.
167
HLAVNÍ TŘÍDA
Tramvaje tančí čtverylku ulicí.
Kol domů proudí postavy šumící
dnešních i budoucích lidí..lidí...
oči mé v přílivu těkají,
úsměv i lhostejnost klidí,
hledají, zkoumají, zvídají,
zda v davu uzří
dívenku svatých tváří,
podobnou panence Marii
na oltáři.
Zatím si myšlenky potají
pokorně zpívají
nábožnou arii.
168
FILM OČÍ
Před okny mými
pásma sněhu a bláta,
vůz i zvíře kams’ chvátá
s břemeny svými.
Snoubí se nebe a země,
příroda do lidí vniká,
směje se, vzlyká
v jiných i ve mně.
Jilmy se ve spaní nudí,
Ivota – ptáče
s plakátu skáče,
který vzplál rudí.
V povětří vločky bílé,
na zemi lidé víří,
masky i zrůdy míří
do pastí chvíle.
Samice neukojené,
jaré i staré mušky,
živůtky, stužky,
osudu vír je žene
průlomy světel a stínů
k jámě, jež změní
169
pestré to vření,
chtění i snění
v prostou hlínu.
170
AKVARIA
Pracovny oknem do ulice
neb v okna domů, které hostí žití,
se dívám jako do akvarií
na lidské živobytí,
jak v omezeném živlu vzduchovém
se sytí, postí, nenávidí, páří
a rodí se a zmírá, bouří, září,
se pilně míhá, odkuds’ kamsi pluje
směs tvorů jako já jsem nebo druzí,
a pohled ten si občas vynucuje
představu světa bez ilusí.
A zase jako do akvaria
zří ke mně život, jenž se v světě rojí:
jak rozrůstám se v tvary, v podoby,
jak prozkoumávám prostor nádoby
a kterak chápu užitečnost svoji,
co zatím Osud, řídě změny nutné,
dbá o výjevy veselé i smutné.
171
V TRAMVAJI
Vždy ráno o půl osmé jedu do své kanceláře.
A v elektrické tramvaji zřím scházeti se tváře
různorodých pracovníků,
kteří jak stroj proudí k svému povolání;
někteří se cestou chmuří, jiní zase smějí
a ostatní se na účet svých bližních vyrážejí,
ale všichni v taji přemýšlejí,
zda se povede neb zda se nepovede
jejich podnikání..podnikání...
Tak nás pestrá řádka na lavičce jede,
závodíme s auty, které zálusk mají
na ubohé pěší, kteří pospíchají.
Chtivý život zrána městem vichří, bouří,
každý chvátá někam chléb si ukrojiti,
aby hlad svůj mohl různě ukojiti.
To je dobrodružně krásná hymna města,
že v něm každému se otevírá cesta
k práci, k lenošení, k nezdarům i zdaru,
k zločinům a zmaru,
že jsme odkázáni jeden na druhého
v barvitém tom víru žití přerůzného,
v kterém klíčí nový útvar, nová meta
budoucího světa.
172
OTEVŘENÉ OKNO
Když se na život dívám,
se vším v obdivu splývám.
Jako bych kvetl se stromem,
jako bych vzduch byl nad domem,
oknem jsem v každé budově
a lačné srdce hladově
se sytí velkoměstem.
Ulice, mosty potají
v mozku mém se sbíhají,
jsem středem všeho, co žitím víří
a bytost má se mocně šíří,
až posléz nevím, čím již jsem,
zda městem nebo člověkem.
*
Když se pozdě po západu
znaven na lože k snům kladu,
celé město dřímá ve mně
jako dítě v loktech Země.
173
PAŘÍŽI
Procit’ jsem pod tvými kopulemi,
milenko, Paříži! soudruhu sdílný.
Vozidly pod zemí, nad zemí prolétám směry všemi,
otvírám obchody, chrámy, hostince, divadla, dílny,
jsem šíleně pilný,
bych prožil tvé zločiny, soutěže, slavnosti, sázky,
nenávisti a lásky.
V tančírně tančím opile kankán vilný
a hudbu chci, hudbu, třeba strojů neb moře,
abych zapět k ní mohl s plamenným gestem
blaho i hoře,
jež tekou jak proud, jak stoka
veleměstem.
174
ULICE PŘI ZÁPADU
Všední ulicí města
západ sluneční kráčí
jak věčný poutník..poutník...
Kudy jde jeho cesta
okna příbytků září,
jako by za nimi svíce
vzhořely na oltáři.
Tramvaje, posedlé chvatem,
svítí zevnitřku zlatem,
chodci zjasňují tváře,
oči a ústa jejich
žíznivě pijí záře –
posléze ulice celá
jako by byla jata
horečkou zlata.
175
ZÁTIŠÍ S VĚJÍŘEM
V zátiší pokoje
upřeno oko je:
Loutna, van Goghův obraz,
v benátském zrcadle odraz
vějíře, vyrudlé masky,
dva stíny a světlo,
jež na růži tapety vzkvetlo
jak slza zásvětné lásky.
176
VŠEDNÍ VĚČNOST
Ode dne ke dni
jsme poutáni k věčnosti všední,
v té ukládáme si vědění, umy,
k ní putujem’ na výzkumy,
žasnem’, když někdo z nás udivil svět,
že dobu svou pověstí přežil o tisíc let,
sníme o hrůzných pohromách světa,
kdy bude po lidském plemeni veta
a po něm zde zbudou trosky a zkazky
bývalé moci a lásky,
zatím co Vesmír, neznaje času, kolotá stále
dále a dále..dále...
177
OBRYS HLAVY NA SKLE OKNA
Zvečera dumám u okna,
kterým je v dálce zříti
domy, z nichž světla svítí.
Okenní tabule zrcadlí
stínový obrys mé hlavy,
záhadně v něm spí utkvělá
světla tři siná a zamželá
tam, kde mám oči a ústa.
Ostatní místa jsou tmavá
a pustá.
178
MAGIE UMĚNÍ
V pozemském našem hemžení
božskou silou
obdařeno je umění.
Magickou mocí
putuje od srdce k srdci,
když slovy je vyjadřováno.
A pravému básníku dáno
jím vznešené zasvěcení,
by roznítil do nadšení
pokorné posluchače..posluchače...
A výtvarník barvou a linií
zvídavé diváky opíjí,
hovoří sochou a obrazy,
promítá do duší odrazy
svých nevšedních vizí,
jež lidem ve všedním žití
jsou v shonu po chlebu cizí.
Nade vším vznáší se hudba,
metafysická sudba,
jež očisty kouzlo má v sobě,
promlouvá ke každé době
nejúchvatnější řečí,
179
sbližuje národy, léčí
a otvírá výhledy věčna
v prostoru nekonečna.
Tajné Bratrstvo tvoří
umělci všech dob a věků,
v nich posvátný oheň hoří,
sen o člověku,
jenž stvořen byl k vyššímu žití
a jemuž v chrám pravdy a krásy
rukou svou v temnotě svítí!
180
CHRÁMY
Pokorně smekám klobouk
před ženou, jež těhotna je,
neboť je chrámem, v němž boží tvor
rodí se, pro svět zraje.
Pokorně smekám klobouk
před rakví, jež skryta kvítím,
neboť je chrámem, v němž mrtvý sní
o nové pouti žitím.
181
HVĚZDÁM
Vzdálené světy, hořící v modru,
záříte jako rozkošné květy
na vzdušných větvích.
Barevné květy, toužím k vám z hlubin,
za vonných nocí rozprávím s vámi,
zrakem vás líbám.
Objímám vesmír, strom nekonečný,
na němž jste vzkvetly, uzrávajíce
pro sladkost žití.
182
SVĚTELNÝ KLAVÍR
Barevný klavíre, zazni!
V zvukové duhové lázni
tonu!
Svět dějů přede mnou běží,
svět smíchu a stonu,
svět šachet a věží.
Jak olbřímí antena
napiatá v světelné výši
lapám zvukové vlny,
mé srdce slyší,
jak parník na moři píská,
jak stroje v továrnách bzučí,
jak láska pláče a výská,
jak lidé se vraždí a mučí,
jak noví lidé se rodí,
jak básníci, umělci, vědci
zázraky ducha plodí,
jak vesmírná raketa vzlétá,
jež cílí k bratrským hvězdám,
by polibek vroucný jim nesla
našeho světa!
183
MOŘSKÁ VLNA
Písčité, skalnaté pobřeží,
předhistorické nábřeží,
s kterého Básník se dívá
na moře, jež s nebem splývá:
ku břehu tancuje vlna
pitvorných obrazů plna,
škeblí a trosek lodních,
přeludů, příšer vodních,
květeny cizích krajů
a předpotopních rájů,
úsměvů záře, mraku
i utopenců zraku,
tím vším je prosycena
vlna, jež rozražena
o břeh neb o skaliska
zpět v pravěký zdroj tryská,
by pěla hymnu věčnou,
jak vesmír nekonečnou,
v níž Země zrodila se,
aby v ní zašla zase.
184
KŘIVKA
Všechno žití
ve věčný se prostor řítí
v křivce:
zříš ji prchat k nebi s ptáky,
k zemi sjíždět šípem blesku
v bouře třesku;
Vesmír jí se pohybuje,
staví cesty, hory, sluje,
žene vody jejich poutí,
dny v prach hroutí,
myšlenkami v mozku svitne,
písmem kmitne,
zjevuje se v kresbě lící,
v písni snící:
tvůrčí křivka,
všeho vzruch,
přímka-kruh.
185
RAKETA DO VESMÍRU
Raketa v prostor
bleskla
šíleným letem,
rozloučila se s lidmi,
s pozemským světem.
Vůkol ní nebeská světla
tančí a plají,
v srdci rakety člověk
se tají,
který si hrdinně vyplul
v prostoru bezdnou,
aby prožít moh’ první
výpravu hvězdnou,
aby svět objevil nový
v éterném širu,
nes’ pozdrav Země tvorům
ve Všeho míru.
Raketa k hvězdám
spěje:
září a pěje..pěje...
186