NA HIMÁLAJÍCH

NA HIMÁLAJÍCH
Mlčelivé, teskné dítě, jež mne věrně doprovázíš na mé příkré horské cestě, s kterým jsem se kdysi setkal řízením snad vyšší síly za osudné sněžné bouře, kdy jsem tápal závějemi nevěře již v zachránění – drž mou ruku pevně ve své, nepouštěj jí, nevzdaluj se, nezanech mne samotného v moři ledu srázných výšin nebetyčných Himálají. Usedni zde po mém boku na skalisko, stranou cesty (chci si trochu odpočinout, jdu již dlouho, velmi dlouho, déle než si můžeš myslit) a tu chci ti pověděti, proč jen s tebou mohu kráčet, proč jen s tebou dojdu cíle..cíle... Život můj kdys bujně plynul jako dravá skalní ručej, šílel, kypěl nespoutaně, rval, co viděl, pohrdavě vysmíval se skromným květům; plný touhy, nezkrotnosti 41 vyzývavé odvážnosti myslil jsem, že samo moře obejme mne zaníceně. Mladistvou jsem silou hýřil, k vůli svému štěstí ničil spokojenost, blaho jiných, zapomínal všeho dobra, jež mi země věnem dala. Celý svět se zdál mi býti stvořen jen k mé rozmarnosti, vše, co snil jsem, co jsem přál si, byl jsem zvyklý uskutečnit, s pohrdáním zrak můj shlížel na soudruhy méně šťastné, přátelství jsem odměňoval lží a citem neupřímným, nad lásku jsem rozkoš cenil, nad rodinu vírný život. *
Cesty mé však zkřížil osud..osud... Nastaly mi trapné zkoušky. Rodinný můj krb se rozpad’, bohatství mé vichr rozvál, přátelé mi odměnili stejnou měrou moje činy, a mé síly, burné síly počly zvolna ochabovat. 42 Starosti mne políbily, vášně zryly bledé tváře, šedivěly vlny vlasů, samota mne obklíčila, pusto bylo v sirém nitru..nitru... *
Na boha jsem rozpomněl se, na člověka ve své hrudi, pozdě, ale přec’ jsem vzkřísil v sobě víru, úsvit lásky, která jako smutná kaluž z mládí v srdci bleskotala, žel, ó žel! vždy zasypána rmutem zla a sobeckosti! Posléz se mi podařilo přiblížit se k věčné pravdě, k bohu věcí, k bohu lidí, k vesmíru a ku přírodě nelíčené, prosté, přísné, která před mým obličejem zrcadlo mi přidržela. Hrůza! zřel jsem rysy tváří vášní zryté, zpitvořené, pochopil jsem tíž’ své viny, cítil lítost, touhu v nitru káti se a očistiti. A tu kterés’ zimní noci prorok Budha zjevil se mi: 43 V rukou držel hrubé roucho, opánky a šedou kápi, upřeně mi v zrak se díval, poté položil šat k loži, ruku povznes’ velitelsky do tmy, v které hvězdy kvetly, vážným hlasem přísně pravil: „Jdi a očisti své nitro, hledej klid svůj v Himálajích!“ Na pout jsem se zjitra vydal, na pout dálnou v cizí kraje, pokoru jsem začal hledat, očišťovat kalné nitro odříkáním, sebekázní. Kruté bylo putování srázy, vrchy, roklinami k nehostiné Střeše světa. Nekonečná byla cesta, nevýslovná osamělost! – V kruté bídě, z hlubin útrap srdce svého modlil jsem se: „Ty, jenž zkoušce podrobils’ mne, neodpírej všeho v žití, aspoň sestru dej mi s sebou na mé trpké dlouhé pouti..pouti...“ 44 A tu kdysi v sněžné bouři, když jsem mnil, že musím zhynout, ruka tvá mé ujala se. Nevím, jak se vše již stalo, ruku tvou jsem náhle cítil, věděl, že teď dobře půjdu, že snad přece dojdu cíle. Co jsi muk a zoufalosti cestou se mnou protrpěla. Co jsi žízně, zlého hladu cestou se mnou zakusila. Trapné zloby, nevrlostí, které dosud neutuchly, poutí ještě nezdolány v nitru mém, jež někdy přece touží býti očištěno..očištěno... A tak nyní spolu jdeme ku vrcholu, kde se chmuří od pradávných časů klášter moudrých mnichů boha znalých, útulek všech, kdo se kají, kdo své nitro očistiti tichem, modlitbami mají ode všeho pozemského..pozemského... Snad mne přijmou, muže mdlého? Dále půjdem’, podej berlu..berlu... 45