NEBESKÝ PŘÍPITEK

NEBESKÝ PŘÍPITEK
V propasti blankytu mizí vznešeně kroužící orel. To je má vesmírná touha! Na jeho perutích ležím, zářivě žíznivý člověk nesený k hostině bohů..bohů... Nad moři, nad vrchy, městy, nad vírným života shonem, v nejvyšších myšlenek sídlech bohové trůní, bohové všech dob a tvorů. U stupňů duchové krásy, u stupňů poznání pravdy snáší se vznešený orel s břemenem lidským, káže mi stoupati vzhůru. Vcházím v střed světlého kruhu, nahý a pokorný člověk, zhlížím se ve tvářích bohů, které mou zrcadlí bytost, jako hlaď širého moře obráží zdrobnělé hvězdy. Naslouchám zmnoženým sluchem o řádu vesmírném písni, kterou sfér hudebník hraje k slavnostní hostině božské. 134 Na stole hodovním vidím v bezmezné hvězdnaté síni vodu, vzduch, hlínu a oheň, věčnou to potravu bohů. Zastřená žena se blíží ke mně, jenž v pokoře zbožné ve středu božského kruhu osvícen jasností čekám. Podává na uvítanou kvetoucí sluneční pohár, abych moh’ připíti bohům očistným plamenným douškem. Oběma rukama vroucně k ústům svým žíznícím zvedám nebeský hořící pohár: piji a piji a piji. Blažená vesmírná moudrost hasí mou pozemskou žízeň. Omámen plamenným douškem hroutím se u stupňů bohů. *
V chatrči na svahu lesním procítám k všednímu žití, 135 slyším sny lidí, stesk zvěře, slyším zpěv nerostů, rostlin. Pojednou rozumím jasně všemu, co vůkol se děje, co dříve zmatkem se zdálo, co dříve zastřeno bylo. Pronikám duchovým zorem prahory, propastná vodstva, v světelné moře se dívám k nejzazším, nezřeným hvězdám. Prapocit božství mnou otřás’, prožehl bdělou mou bytost, žilami protéká světlo, mozek můj sílí a bystří. Mohu teď naslouchat stále o řádu vesmírném písni, kterou sfér hudebník hraje k slavnému božskému kvasu. Slyším ji v nokturnu ptáka, který se ke spánku chystá, slyším ji v oráčů práci, kteří sní za svými pluhy. 136 Slyším ji v uliční vřavě horečně pilného města, slyším ji v skřípotu strojů, v běsnění sopečných vrchů. Slyším ji v tanečním reji, slyším ji v umrlčích síních, nemohu zbavit se nikdy všemocných zvuků té písně, při které v nadšení hvězdném připil jsem z poháru slunce v nesmírné slavnostní síni bohům všech časů a tvorů. 137