NEBESKÝ PŘÍPITEK
V propasti blankytu mizí vznešeně kroužící orel.
To je má vesmírná touha!
Na jeho perutích ležím, zářivě žíznivý člověk
nesený k hostině bohů..bohů...
Nad moři, nad vrchy, městy,
nad vírným života shonem,
v nejvyšších myšlenek sídlech bohové trůní,
bohové všech dob a tvorů.
U stupňů duchové krásy,
u stupňů poznání pravdy
snáší se vznešený orel s břemenem lidským,
káže mi stoupati vzhůru.
Vcházím v střed světlého kruhu,
nahý a pokorný člověk,
zhlížím se ve tvářích bohů, které mou zrcadlí bytost,
jako hlaď širého moře obráží zdrobnělé hvězdy.
Naslouchám zmnoženým sluchem
o řádu vesmírném písni,
kterou sfér hudebník hraje
k slavnostní hostině božské.
134
Na stole hodovním vidím
v bezmezné hvězdnaté síni
vodu, vzduch, hlínu a oheň,
věčnou to potravu bohů.
Zastřená žena se blíží
ke mně, jenž v pokoře zbožné
ve středu božského kruhu
osvícen jasností čekám.
Podává na uvítanou
kvetoucí sluneční pohár,
abych moh’ připíti bohům
očistným plamenným douškem.
Oběma rukama vroucně
k ústům svým žíznícím zvedám
nebeský hořící pohár:
piji a piji a piji.
Blažená vesmírná moudrost
hasí mou pozemskou žízeň.
Omámen plamenným douškem
hroutím se u stupňů bohů.
*
V chatrči na svahu lesním
procítám k všednímu žití,
135
slyším sny lidí, stesk zvěře,
slyším zpěv nerostů, rostlin.
Pojednou rozumím jasně
všemu, co vůkol se děje,
co dříve zmatkem se zdálo,
co dříve zastřeno bylo.
Pronikám duchovým zorem
prahory, propastná vodstva,
v světelné moře se dívám
k nejzazším, nezřeným hvězdám.
Prapocit božství mnou otřás’,
prožehl bdělou mou bytost,
žilami protéká světlo,
mozek můj sílí a bystří.
Mohu teď naslouchat stále
o řádu vesmírném písni,
kterou sfér hudebník hraje
k slavnému božskému kvasu.
Slyším ji v nokturnu ptáka,
který se ke spánku chystá,
slyším ji v oráčů práci,
kteří sní za svými pluhy.
136
Slyším ji v uliční vřavě
horečně pilného města,
slyším ji v skřípotu strojů,
v běsnění sopečných vrchů.
Slyším ji v tanečním reji,
slyším ji v umrlčích síních,
nemohu zbavit se nikdy
všemocných zvuků té písně,
při které v nadšení hvězdném
připil jsem z poháru slunce
v nesmírné slavnostní síni
bohům všech časů a tvorů.
137