ZÁVĚŤ

Emanuel Lešehrad

ZÁVĚŤ
Smrt až mne políbí v líce, oddaně, s mateřskou něhou, pohřběte bez žalu, skromně tělo mé, rozpuklou kuklu, z které duch vzlétl jak motýl, toužící po jiné kukle, oděni v slavnostní roucha bělostné úsměvné barvy, (neboť je slavnost, kdy tělo, vyživší možnosti světské, začíná měnit se v prvky, ze kterých povstalo kdysi). Pohřběte ve hvozd mne vlídný, na mladé pasece slunné, nejvíc’ kde motýlů pestrých, vůní a bohatství květin..květin... V živnou prst vložte mé tělo, aby z ní sasanky vzplály; Jitro vždy okrášlí rov můj smavými démanty rosy. U nohou prostý buď nápis: „Tělo zde odložil, žije: básník a hvězdář“ – nic více – netřeba jména, to stačí, dojatý poutník by stanul. V travnatém záhlaví rovu rád bych měl pinii vážnou, přátelsky objímající stínem svým lože, v němž stlívá tělesná schrána, jen trosky zářného božského těla. Ptačími zpěvy nechť jásá, podobna divoké lyře, korunu vznášejíc hrdě k nebi, kde oblaka plovou v neznámý světelný prostor, drážděna vesmírnou dálkou, k nebi, kde za nocí luna kraluje v lesku své moci, zjitra kde v purpuru, zlati koupá se vítězné slunce, laskavé božstvo, života sláva! 145