ZÁVĚŤ
Smrt až mne políbí v líce, oddaně, s mateřskou něhou,
pohřběte bez žalu, skromně tělo mé, rozpuklou kuklu,
z které duch vzlétl jak motýl, toužící po jiné kukle,
oděni v slavnostní roucha bělostné úsměvné barvy,
(neboť je slavnost, kdy tělo, vyživší možnosti světské,
začíná měnit se v prvky, ze kterých povstalo kdysi).
Pohřběte ve hvozd mne vlídný, na mladé pasece slunné,
nejvíc’ kde motýlů pestrých, vůní a bohatství květin..květin...
V živnou prst vložte mé tělo, aby z ní sasanky vzplály;
Jitro vždy okrášlí rov můj smavými démanty rosy.
U nohou prostý buď nápis:
„Tělo zde odložil, žije: básník a hvězdář“ – nic více –
netřeba jména, to stačí, dojatý poutník by stanul.
V travnatém záhlaví rovu rád bych měl pinii vážnou,
přátelsky objímající stínem svým lože, v němž stlívá
tělesná schrána, jen trosky zářného božského těla.
Ptačími zpěvy nechť jásá, podobna divoké lyře,
korunu vznášejíc hrdě k nebi, kde oblaka plovou
v neznámý světelný prostor, drážděna vesmírnou dálkou,
k nebi, kde za nocí luna kraluje v lesku své moci,
zjitra kde v purpuru, zlati koupá se vítězné slunce,
laskavé božstvo, života sláva!
145