NÁSTROJ JSEM

NÁSTROJ JSEM
Chceš moje srdce? Rozkvétá v květinách země, kadidlem vůní z nich voní, v jejich se rozžehá barvách. Chceš moje ústa? Šumějí perutí větru, hudbou zní v hovorech tvorstva, hlásí se v supění strojů, ve vzdechu nesčetných věcí. Chceš moje vlasy? Rostou jak košaté stromy, tryskají bujně jak tráva, úponky roztěkají se kol celé tvářnosti země. Chceš moje slzy? Radostně vlní se řekou, třpytí se v příboji mořském, v dešti se se zemí snoubí, která je žíznivě pije. Chceš moje oči? V blankytu laskavě planou barevným zástupem hvězdným, září svou oblažujíce tančící bratrské světy. Chceš moje ruce? Na horách pravěkých leží, střežíce stvoření taje, bezednou oblastí bloudí, dychtíce dotknout se zbožně okraje božího pláště, který vlá nekonečností. Rozptýlen všelidskou láskou, pronikán bezmeznem jsoucna, nemohu nikdy již žíti v určitém čase a místě, kapka jsem, obrážející zmnožené životy světa, která se cítí být při tom valným a bouřlivým mořem. 138 Bytost má zasnoubila se s vesmíru odvěkým duchem, poslušný nástroj jsem pouze živelné duchové moci, která mnou občasně mluví prařeči obrazná slova, určená, aby se řekla zavčas a do větrů třeba. Prozářen pocitem božství, který mou bytostí proudí, jako by strženou hrází valil se příval vod mořských, sluchem jsem, zachycujícím v hukotu věčného proudu přísný hlas Nepoznaného, který vším prochází skrytě. Tehdy, až přejde má doba, sluneční paprsek zmizí, který mne osvítil září vševládné duchové krásy, zůstane oněmlý nástroj na pospas vichrům a zmaru, hluchý a slepý zde zbude všední a povrchní člověk, který se uloží k spánku v mateřskou, plodivou zemi, aby zas za věky někdy, poslušen Věčného hlasu, procitl v útvaru novém k povinné posvátné práci na stavbě božího chrámu. 139