DOMOV

Emanuel Lešehrad

DOMOV
Náhoda svedla mne zase po letech v otcovský dům můj. Nábytek zestárlý, chmurný, čalouny zatuchlých barev, sloupkové hodiny, zbraně, police se sborem svazků, Byron a Goethe a Dante – zášeří hrobky zkoušelo usmát se na mne. Otcovský dům můj. Měl jsem kdy otce neb matku? Prazvláštní nápad. Nemohu vzpomenout sobě, zrodil-li jsem se kdy na svět, opravdu zrodil v tomto či v předešlém žití. Nemohu nezvratně chápat: Život že může být krátký, od dětské kolébky k hrobu, k určité podobě přissát, omezen lety. Cítím se závratně starým, tisíce věků, 102 mladým vždy v podobě nové, tuším shluk věků, jenž čeká v budoucnu příchodu mého bez konce, bez konce, měnný život je tvorstva! Nejsou-liž otec a matka nástrojem zákonů božských, znova by vtělil se člověk, který byl dočasně pohřben do klínu země? Vesmír zda netvoří stále v prostoře bezdné rodiny omládlých světů z pohřbených světů? Chápu, ó chápu dnes věru zákonnou souvislost celku: nejen svým rodičům pouze náleží člověk – Vesmíre, pravěčný Otče, před kterým klečím a jásám! celému lidstvu, jež bylo, trvá i bude, náleží člověk, mateřské zemi, jež rodí rostliny, nerosty, tvorstvo, stvoření živlům, 103 pobratim krystalů, květů, oběžnic skvoucích, znova vždy zasedající za hymny kosmické harfy k Přírody korunovaci! 104