MILENCOVA ÚTĚCHA

Emanuel Lešehrad

MILENCOVA ÚTĚCHA
Milenka proklála srdce, v krvi si umyla ruce, milenka lichotných vděků. Pláčeš a kvílíš, mé srdce? Pohleď jen na sad, v němž tančí laškovné paprsky slunce, přibliž jen ústa svá květu, kalíšku vonného medu, uzříš, že na tebe ve všem oddaná milenka čeká! Milenka nemá již pro mne vášnivých polibků daru, milenka radostných loktů. Pláčeš a krvácíš, srdce? Na měsíc pohleď a hvězdy, na východ, na západ slunce, koupej se v přírodních divech, jimiž se odívá země, znova se zchmuřená krev tvá očistí milostným žárem. Všeho jsem zřekl se pro ni, všechno jsem opustil, ztratil pro krutou milenku sličnou. Pláčeš a umíráš, srdce? Celý svět otvírá tobě náruč, jež, klenotů plna, září a jiskří a svítí zrcadly oddanějšími nad oči milenky zrádné. 32