TUNEL

TUNEL
Namiřte na vzdorné srdce obrovské dělo; sestrojte z jícnů všech sopek smrtící rouru, která by ústila přímo na mužná prsa; nabijte do toho děla světová města: Paříž a Londýn a New York; zapalte prameny nafty, podzemní sirnatá lože, vystřelte strašlivý náboj do mého těla, prorazte pradávné srdce, spojené s pozemskou hroudou v horoucí lásce za doby pravěké, nyní vychladlé v žulovou skálu. *
Země se doposud chvěje hromovým třeskem; v prsou mých příšerně zeje nestvůrná rána; přeměněn v prahory, cítím probíhat srdcem ohromný, hluboký průkop, hornatý tunel, v kterém se dělníci hemží, koleje horečně kladou, budují železnou dráhu, která by vítězně spěla pohořím ledovců alpských do smavých květnatých nížin. 125 Z propastné rány mých prsou proudí teď zvučná krev živá průvody lidí a zvířat, supící, hučící vlaky – v kraje se rozlévající, nesoucí výkřik z mé hrudi, laskané ledovci, orli, volnému, rušnému světu; nesoucí radostnou zprávu v bludiště mravenišť lidských, prahory v bratrské lásce srdce že otevírají zemskému tvorstvu. 126