ZASTŘENÁ HARFA

Emanuel Lešehrad

ZASTŘENÁ HARFA
Probuď, ó, země, své dílny, otrocky poslušné stroje, ječte, ó, poplašné zvony, kvilte své výkřiky k nebi, promluvte, sopečné vrchy, vrhejte kameny, popel, aby se přehlušil bol můj, který mne kruší. Květy, ó, nádherné květy, slzící líbeznou vůni, osvěžte lijákem pestrým bolnou mou zmučenou hlavu, která se do dlaní sklání, ztajeně pláče. Očím mým zmizela láska, vichr ji unesl v dálku, stopy jsem dychtivě hledal, žárlivé deště je smyly, lhostejné mlhy se valí místem, kde posledně stála má láska, má želaná láska. Nebeských ptáků jsem ptal se, zdali jí nezřeli bloudit, vrchů a stromů jsem ptal se, zdali ji zaslechly plakat, marně jsem odpověď čekal, odešla, láska má, v dálku. – Milenko, vidino něžná, počatá v paprscích mládí, písničko zářivě blahá bouřného života mého, navrať se ke mně: 30 rozžehni růže mých očí, z úst mých dej vzlétnout slov ptákům, kteří by slavili zemi nadšeně výsostnou hymnou za štěstí pozemské lásky, za štěstí splývání v slasti, za štěstí žití! 31