POHLED DO ULICE

POHLED DO ULICE
Dívám se pohledem jasným člověka roztouženého milostným objetím hmoty s balkonu paláce banky v ulici hlavního města. Široká ulice běží pod jarně zářivým zrakem, podobna řečišti slavné, živoucí řeky, v které se zmítají vlny vozů a lidí s klamnými jasy a stíny, spásnými křiky a tichy, s osudně různými zájmy, boji a žádostmi, plány, všechno to sleduji, cítím s duchové výše, s které se zrakem a srdcem do proudu živého hroužím, vědom, že částí jsem jeho, k němu že patřím. Pohled můj opojen vínem svatého vzruchu barev a zvuků a tvarů zemského žití, ulicí proniká dále: Vidím, jak nedočkavě se ulice dlouží za město, přes pole, lesy, pohoří, pláně, protkané kolejnic sítí, dunící železnic tryskem do cizích zemí, v ulice nesčetných sídel lidského ducha; 112 sleduji řečiště slavné, šumící ruchem přes pilnou Evropu, moře, brázděné parníků šiky k ostatním pevninám světa, přes žírnou zemi, k nejzazším, dosavad pustým polárním krajům, které svou čekají dobu. Dále se ulice dlouží: řečiště neskončitelné živým svým proudem se řítí přes meze našeho světa, jako by vodopád hučel přes skalní tesy, v bezedně záhadný prostor vesmírné říše, vzduchovou oblastí světlou, vítězně prolétávanou letadel smělými křídly, na nichž se lidský tvor vznáší k propastným výším. Konečně spatřuji duchem, bystřejším dalekohledu, ve hvězdných závratných výších, ve víru nebeských těles, tančících okolo sluncí, mizeti ulici světa: Touho! ó, slasti! Moci tak proniknout tebou, s proudem tvých budoucích lidí, řečištěm velkým a mocným, k vzdáleným hvězdám, objati neznámé tvorstvo, které je spojeno s námi 113 společnou tušenou sudbou zákona hmoty, rozvinout v nadšení slunném bratrství radostnou vlajku na Mléčné dráze! *
Ulice světa! Tebou vše osudně proudí za smírně jediným cílem, nemožno jinudy spěti nežli tvým řečištěm živým, v kterém vše počíná, končí: do Iůna myšlenky božské! 114