MILENCE

MILENCE
Nyní, kdy v zenitu zářím, laskaný úsměvy slunce, schopný, bych procítil všechno, promítl vším svého ducha, Héliův poslušný syn, chci se zas navrátit k tobě, přerozen života výhní, milenko dávných mých dní! *
Vidím tě statnou a sličnou, kvetoucí vidinu z kdysi, v bytosti jaré tvé dcery, které spí vášeň tvá v očích, která má pružnost tvých ňader, která má úsměv tvůj, postoj, milenko dávných mých dní. Neželím odluky srdce, nevěřím setkání smutku, vděčen jsem muži, jejž neznám, s kterým jsi zplodila dceru, ztepilou, svěží a zdravou, ruměnnou života růži, milenko dávných mých dní. Mysli si, já že byl chotěm, po jehož boku dnes kráčíš (neboť on bratrem mým krevním, jako jsme bratry si všichni,) se mnou že po léta žila’s v manželství ryzím a volném, milenko dávných mých dní. 20 V polibcích jeho jsem žhavěl, v zpovědích jeho jsem blouznil, paží jsem jeho tě schvátil, jím jsem tě obdařil děckem, s ním jsem ti prožíti dával pocity ráje i pekla, milenko dávných mých dní! 21