ÓDA NA MOŘE

ÓDA NA MOŘE
V zasnění na břehu stojím, v rytmu tvém skanduji verše, u nohou cítě tvůj pocel, vyslaný zbloudilou vlnou, svůdnou a vnadnou jak nymfa vábící v náručí lásky. Obzor, jejž zažehl západ, usíná na siném nebi, blankyt se zachmuřil mrakem, podobným strašící lodi, bez klidu bloudící pouští záhadných vodstev..vodstev... Přede mnou nesmírné moře, dmoucí se, valící hmota: pravěký, obrovský netvor, prasvěta beztvará bytost. – Obsáhnout chtěl bych tě, moře, proniknout, pojati v sebe, se všemi hrůzami bouří, s ryzími úsměvy jiter, s volností smělou a šíří, s neklidy tvými a zpěvy. Proměnit chtěl bych se v tebe, státi se hrdým a zpurným, velkostí vzruchů se zpíjet, silou svou marnit a šílet v drtivém kroužení smršti, odvěkém snoubení živlů. *
71 Koráby z dáli se noří, slavnostně, klidně jak bozi..bozi... Rozkoši! Na bedrech nésti koráby širého světa, býti jim spásou a zkázou, býti jim osudem stálým! Příliv se zvedá a blíží..blíží... Skalisko laskají vlny, ke mně se lísají, plíží, jejich šept lichotný vnímám, ztrnulý, přimražen k místu tajemnou, nezdolnou mocí. Pozvolna v dálavě zhasl slnivý ohňostroj denní: mátožná temnota pláštěm zhalila odbojné vody, sloučila moře a nebe v objetí vesmírné lásky. Naslouchám do noci: Slyším tlukot jak velkého srdce; ústí v něm životem burná pratepna bludiště světa, pějící zpěv, jehož konce, začátku nikdo z nás nezná. – Úžasný, božský ty zpěve! Krásnější nad pyšné sochy, nad slunné básně, jež tvoří umělci v nadšení hvězdném, krásnější nežli jsou města světová, hrdá a slavná! Krásnější nežli je žena, nevinná, půvabná žena, krásnější nežli jsou lidé zvroucnělých, upřímných niter, světější nežli je víra, zrozená v zápalu srdcí! 72 Prasvěta propastné Slovo, vyřčené vesmírným retem, prvotný zázraku hmoty, pohybe, vševládná sílo, životodárný ty živle, vyvřevší v beztvaré jsoucno! – –
Stojím a naslouchám zpěvu jakoby v zvučící škebli, necítím okovů hmoty, cítím jen volnosti pasát, hrouzím se v něj jako norec oddaný věrnému živlu. – Chtěl bych tak, moře mé, býti volný a širý jak vlny, chtěl bych mít rozpětí tvoje, kterým vždy objímáš Zemi, tvými bych hněvy chtěl kypět, něhou tvou omdlévat v slasti, živelná myšlenko věčna, království silných a vzdorných, Protee, lásko i kletbo, osudem určená v žití, jež nyní z hlubiny chmurné u paty úskalí hučíš, vlníš se, vlníš a vlníš..vlníš... 73