DIVADLO OBLAKŮ

Emanuel Lešehrad

DIVADLO OBLAKŮ
Nahý ležím u rybníka, toužím vzhůru do azuru. Blankyt jako plátno kina v nebi hoří, z oblaků se na něm tvoří obrazy, hry, scény sluncem prozářené, větrem poháněné. Z šedě rozvichřené dáli zlatá lavina se valí, na mlžné se sápe chýše z hvězdné výše, drtí je a kácí, pak se v parách ztrácí. Jinde opět obří těla z oblačen se utvářela, divoce se k sobě blíží, lesklé meče v boji kříží, v zápase se rozplývají, zahradě se podobají. 163 Čarodějka v žhavém voze jede po obloze, draci s vozem pílí k neznámému cíli, zanikají v chvíli. Blankyt každé okamžení obrazné hry pestře mění, nové herce, scény, děje vymýšleje. Posléz i ty pociťuješ, že jak oblak nebem pluješ. 164