ČERNÁ RŮŽE

ČERNÁ RŮŽE
Černé stolisté růže, černou jež zpívají vůni, jsou rámcem tvé bolestné hlavy. – Obraz tvůj vyryt v mé duši, podoben kameji vzácné, řezané mistrovskou rukou. Měnlivá tvář tvá jak moře..moře... Pod slupkou podoby všední tají se šatnice tváří, patřících bytostem dávným, jimiž jsi v dřívějších žitích osudně prošla. Zrak tvůj žhne zelenou nocí..nocí... Něha v něm hraje si děcka, po vlídných slovech jež lační, chvílí v něm šílenství blýskne přízraku Dantova pekla, opálem zahoří v šeru, opálem, který byl vyrván z očního důlku pozvolna umučeného Inda. 17 Ústa tvá škeblí jsou lásky..lásky... Vyznání zurčící potok, střežený věncovím květin, vyčkává Narcise příchod, který by, skloniv se k doušku, zahlédl v zrcadle vodním vnitřní svůj obraz. Kštice tvá prales je hnědý..hnědý... Vlídný chlad z něho mi vane, lákaje k odpočinutí na kyprém koberci mechu; v tichu však záludné rokle skrývá se v podsvětné sluji záhady temno. Ruce tvé královně patří..patří... Zdá se, že byly to ruce Marie Antoinetty, které se dotknouti bály muže ji zbožňujícího, ruce, jež vzkříšeny z hrobu potají v klávesách srdcí milenců bloudí. Tělo tvé zpíjí jak víno..víno... Blažený člověk, jenž připil Venuši z kalichu tvého 18 opojně perlivým vínem žhavé tvé vášně. Bloudící korábe lásky, bouřemi zmítaná duše, plující po drahnou dobu vlnami života zlého, která jsi v propastné tmáni zahlédla maják mých očí, zažehlý v ústrety tobě, aby ti záchranu věstil – u mé jen zakotvi hrudi, ostrovu korálů rudých, po rmutné pouti, čekal jsem tebe, má lodi, čekal jsem rozlačněn touhou, necítě, jak jsi mi blízko, tuše však, někdy že přijdeš, radostné zjevení lásky, silnější nežli je život, abysi v blaženém míru v zálivu rozkvetlých zahrad žhavých mých smyslů stanula u mého srdce, ostrůvku roztouženého polibky moře. 19