TUNEL
Namiřte na vzdorné srdce obrovské dělo;
sestrojte z jícnů všech sopek smrtící rouru,
která by ústila přímo na mužná prsa;
nabijte do toho děla světová města:
Paříž a Londýn a New York;
zapalte prameny nafty,
podzemní sirnatá lože,
vystřelte strašlivý náboj do mého těla,
prorazte pradávné srdce,
spojené s pozemskou hroudou v horoucí lásce
za doby pravěké, nyní
vychladlé v žulovou skálu.
*
Země se doposud chvěje hromovým třeskem;
v prsou mých příšerně zeje nestvůrná rána;
přeměněn v prahory, cítím probíhat srdcem
ohromný, hluboký průkop,
hornatý tunel,
v kterém se dělníci hemží,
koleje horečně kladou, budují železnou dráhu,
která by vítězně spěla pohořím ledovců alpských
do smavých květnatých nížin.
125
Z propastné rány mých prsou
proudí teď zvučná krev živá
průvody lidí a zvířat, supící, hučící vlaky –
v kraje se rozlévající,
nesoucí výkřik z mé hrudi,
laskané ledovci, orli,
volnému, rušnému světu;
nesoucí radostnou zprávu
v bludiště mravenišť lidských,
prahory v bratrské lásce srdce že otevírají
zemskému tvorstvu.
126