NA HIMÁLAJÍCH
Mlčelivé, teskné dítě,
jež mne věrně doprovázíš na mé příkré horské cestě,
s kterým jsem se kdysi setkal
řízením snad vyšší síly
za osudné sněžné bouře,
kdy jsem tápal závějemi
nevěře již v zachránění –
drž mou ruku pevně ve své, nepouštěj jí, nevzdaluj se,
nezanech mne samotného
v moři ledu srázných výšin nebetyčných Himálají.
Usedni zde po mém boku
na skalisko, stranou cesty
(chci si trochu odpočinout,
jdu již dlouho, velmi dlouho,
déle než si můžeš myslit)
a tu chci ti pověděti,
proč jen s tebou mohu kráčet,
proč jen s tebou dojdu cíle..cíle...
Život můj kdys bujně plynul
jako dravá skalní ručej,
šílel, kypěl nespoutaně,
rval, co viděl, pohrdavě vysmíval se skromným květům;
plný touhy, nezkrotnosti
41
vyzývavé odvážnosti
myslil jsem, že samo moře obejme mne zaníceně.
Mladistvou jsem silou hýřil,
k vůli svému štěstí ničil spokojenost, blaho jiných,
zapomínal všeho dobra,
jež mi země věnem dala.
Celý svět se zdál mi býti
stvořen jen k mé rozmarnosti,
vše, co snil jsem, co jsem přál si,
byl jsem zvyklý uskutečnit,
s pohrdáním zrak můj shlížel
na soudruhy méně šťastné,
přátelství jsem odměňoval
lží a citem neupřímným,
nad lásku jsem rozkoš cenil,
nad rodinu vírný život.
*
Cesty mé však zkřížil osud..osud...
Nastaly mi trapné zkoušky.
Rodinný můj krb se rozpad’,
bohatství mé vichr rozvál,
přátelé mi odměnili stejnou měrou moje činy,
a mé síly, burné síly
počly zvolna ochabovat.
42
Starosti mne políbily,
vášně zryly bledé tváře,
šedivěly vlny vlasů,
samota mne obklíčila,
pusto bylo v sirém nitru..nitru...
*
Na boha jsem rozpomněl se,
na člověka ve své hrudi,
pozdě, ale přec’ jsem vzkřísil
v sobě víru, úsvit lásky,
která jako smutná kaluž z mládí v srdci bleskotala,
žel, ó žel! vždy zasypána rmutem zla a sobeckosti!
Posléz se mi podařilo
přiblížit se k věčné pravdě,
k bohu věcí, k bohu lidí,
k vesmíru a ku přírodě
nelíčené, prosté, přísné,
která před mým obličejem zrcadlo mi přidržela.
Hrůza! zřel jsem rysy tváří
vášní zryté, zpitvořené,
pochopil jsem tíž’ své viny,
cítil lítost, touhu v nitru
káti se a očistiti.
A tu kterés’ zimní noci
prorok Budha zjevil se mi:
43
V rukou držel hrubé roucho,
opánky a šedou kápi,
upřeně mi v zrak se díval,
poté položil šat k loži,
ruku povznes’ velitelsky
do tmy, v které hvězdy kvetly,
vážným hlasem přísně pravil:
„Jdi a očisti své nitro,
hledej klid svůj v Himálajích!“
Na pout jsem se zjitra vydal,
na pout dálnou v cizí kraje,
pokoru jsem začal hledat,
očišťovat kalné nitro
odříkáním, sebekázní.
Kruté bylo putování
srázy, vrchy, roklinami
k nehostiné Střeše světa.
Nekonečná byla cesta, nevýslovná osamělost! –
V kruté bídě, z hlubin útrap
srdce svého modlil jsem se:
„Ty, jenž zkoušce podrobils’ mne,
neodpírej všeho v žití,
aspoň sestru dej mi s sebou
na mé trpké dlouhé pouti..pouti...“
44
A tu kdysi v sněžné bouři,
když jsem mnil, že musím zhynout,
ruka tvá mé ujala se.
Nevím, jak se vše již stalo,
ruku tvou jsem náhle cítil,
věděl, že teď dobře půjdu,
že snad přece dojdu cíle.
Co jsi muk a zoufalosti
cestou se mnou protrpěla.
Co jsi žízně, zlého hladu
cestou se mnou zakusila.
Trapné zloby, nevrlostí,
které dosud neutuchly,
poutí ještě nezdolány
v nitru mém, jež někdy přece
touží býti očištěno..očištěno...
A tak nyní spolu jdeme
ku vrcholu, kde se chmuří od pradávných časů klášter
moudrých mnichů boha znalých,
útulek všech, kdo se kají,
kdo své nitro očistiti
tichem, modlitbami mají
ode všeho pozemského..pozemského...
Snad mne přijmou, muže mdlého?
Dále půjdem’, podej berlu..berlu...
45