CESTOU ŽIVOTA
Po smyslů bouři, zničivší zámeček štěstí
v mladistvém srdci, nyjícím k slunci a květům,
procitla duha, zrozená z démantů slzných,
vytrysklých z očí v záchvatu trudu a teskna.
*
Života cestou prašnou a unavující,
trpnou jak touha, bloudící dalekým světem,
v úpalu slunce, v mrazícím polibku zimy
ubírají se poutníci s berlami svými;
někteří pějí, jiní jdou smutně a zamlklí.
U cesty v stínu jabloně radostí vzkvetlé,
v náručí travin, posetých světélky květů,
na chvíli usedl člověk zesláblý poutí,
píseň si mručí šťastnou jak bystřina v lukách,
v očích mu kvetou kytičky pomněnek skromných..skromných...
Cestou se blíží bronzově osmahlá žena,
ústa má zprahlá, oči jí pohasly prachem
(patrně dlouho kráčela bez odpočinku),
u muže, který hoví si u cesty v trávě,
stane a zírá zvídavě do jeho tváře.
33
Naslouchá písni, která jak bystřina zurčí,
hledá v ní úsměv, ztracený dalekou cestou;
v oči zří, v kterých kytičky pomněnek teskní,
cítí z nich znova voněti siré své mládí –
Dlouho tak stojí, vzpomíná..vzpomíná... naslouchá..naslouchá... hledí:
jako by blízko slyšela hovořit háje,
jako by hebce cítila oblaka plouti
nad svými vlasy..vlasy...
Naklání rty mdlé k ústům, z nichž bujně se řine
bystřina, která šeptá si písničku výšin;
palčivou žízeň konejší nápojem svěžím,
z očí si trhá paprsek pomněnky modré
pro upomínku –
U cesty člověk nevidí ženina zjevu,
vidí jen krásu přírody hořeti vůkol,
hudbu hvězd slyší jásati v míze a v květech,
tuší jen ruku života, která ho jímá,
opouští jabloň hostinou, u které seděl,
podoben děcku, k matce jež důvěrně přišlo,
dále zas cestou putuje prašnou a dlouhou
po boku ženy úsměvné s pomněnky květem..květem...
*
34
Jabloní větve zpívají, vítají vůní
poutníky zmdlené..zmdlené...
Život jest úchvatná píseň!
35