VYSOKÁ PÍSEŇ
Po výších rozlačněn touhou,
přišel jsem k vysokým Alpám,
s žádostí v ochotných očích objati pohledem zemi,
okusit vrcholu štěstí, skvoucího člověka cíle:
nade vším státi, však ve všem
zmnožen se zrcadlit shůry.
Nebesa rozžehla slunce, vesmíru pochodeň zlatou,
údolí poklekla zbožně přede mnou v pokorné úctě,
vodopád skákaje v propast
křikem svým bouřně mne zdravil,
oblačno vlálo jak prapor
vytrysklý z rozsedlin skalních.
*
Na horách pravěkých dumám,
na vrších prorocky klidných,
boje kde tají se dávné, o kterých nezvěděl nikdo,
hrdinné činy, jimž není potřebí potlesku dlaní,
věčnosti ruka jen dřímá
na hrotech ledovci krytých.
Nade mnou rozlito všude mlčící ledové moře,
stříbrně zmražené vlny, cimbuří rušného světa,
který jak příliv a odliv na tvrdých tesech se pění.
77
Dole tam rojí se lidé, s kompasy, s dalekohledy,
s baedekry, s měšci a s vaky,
v kterých jsou zásoby jídel,
velebné horstvo je vůkol,
posvátně přísné. –
Prahory, znamení zjevná,
hvězdám jež naše zem’ dává,
které v nich čtou jako věštec
v osudných liniích dlaně
o našem pozemském žití, toužíce dorozumět se!
Obrovské sopečné sochy, kamenná moře a města,
žulové myšlenky boží, v kterých vryt původ je země,
prasvěte záhady plný, jímavý němým svým žitím,
olbřímí varhany země, k nebesům vyrůstající,
na jejichž balvanech hraji,
jásám svou výsostnou ódu:
– Hory a ledovce staré, ve vás jsem přebýval kdysi,
v dobách, kdy rozlévaly se po zemi nedílné vody,
ve kterých tvorové pluli, pravěku netvoři dávní.
V jiné však podobě žil jsem,
v dočasném trvání jiném;
dneska jsem přišel jak člověk
k pravěkým temenům vašim,
poznaly jste mne a vlídně přijaly bratra jste svého.
78
Nad mraky přeludný trůn mi
vztyčily hřebeny skalní,
obelisk, vladařské křeslo, skvělejší nad zemské trůny,
souhvězdí Pegasa spialo
nad hlavou zářící mitru.
Čelo mé ledovce chladné, oko mé bezedný blankyt,
srdce mé příbytky lidské, údy mé rozsáhlá horstva,
řeky, krev pějící v tepnách, řeč má hřmí polnicí vichrů.
*
Chtěl bych svět pochopit láskou,
dálný svět, vesmírný prostor,
polykám olbřímí hory, vypíjím propastná vodstva,
nemohu nasytit hladu, nemohu uhasit žízně.
Pro mne se vzedmuly vrchy
k blankytným, oblačným bradlům,
pro mne se bezměrná moře vylila po širé zemi,
pro mne se na nebi smějí blaživé slunce a měsíc,
pro mne se zrozují květy v nádheře duhových barev,
pro mne své marnivé blesky
vzněcují kameny vzácné,
pro mne své rozmarné písně spřádají nebeští práci,
pro mne se všechno zde rodí,
pro mne vše zdánlivě zmírá,
všechno zde k radosti ducha,
všechno k mé vezdejší slávě.
79
Větry, jež tančíte křepce
před tváří žulovou země,
rozneste stvoření všemu vášnivé polibky srdce,
do plic chci vlokati zemi,
v závrati zpíti se světem.
Práce a zápasů moře, hučící od točny k točně,
nesčetní dělníci rukou, nesčetní dělníci ducha,
k výšinám, udatní borci, výše až k nejvyšší metě,
pozemská armádo! bouře! příboji lidského vření!
Korouhve vzhůru a palte,
z nesčetných hmoždířů hřměte!
výše a výše a výše! Vesmíru dobuďte! k hvězdám!
vaše je vítězství! blesky! ozařte mrtvoly reků!
*
Světe! z tvé bezpečné tvrze
vztyčuji poprsí mužné,
z vlnění vrchů se zvedám
k volné a světelné výši,
pravěká pohoří proživ, posléze stávám se jimi.
Hlahol, jak vánice zvonů, stoupá z mlh hlubiny ke mně,
oceán srdcí to vichří, melodram srdcí, slyš, volá,
v jediné souznění ústí, v jediný zákonný prazpěv,
ve kterém tvorstvo se líbá v objetí vesmírné lásky.
80
Světe, můj úchvatný světe!
V pohledech s výsostných vrchů,
kterými povznášíš lidstvo,
v dějinách velkých a slavných,
v dějinách ducha a hmoty,
v živelných pohromách věků,
které jsou obrodou země,
zářím a zpívám!
V zárodku nezdolné síle, s kterou se vtěluje v život,
v údivném bohatství řeči, ve které vesmír se tají,
v přírody plodivých šťavách,
vytrysklých v splývání slasti,
zářím a zpíváni!
V nejmenších živocích země,
v bytostech, vyšších než člověk,
v Aeonu,
v prorockých postavách Krista, Budhy a Apollonia,
ve stopách Faustových, Sibyl,
v pokroku vševládné moci, vesmír jež objasnit touží,
zářím a zpívám!
Nad Atlantidy snu říší,
na troskách národů dávných,
nad jejich kulty a myty
zářím a zpívám!
81
V radosti, v bolesti lidí, jimiž jim kořeníš život,
v možnostech, které jim skýtáš, aby se vyžíti mohli,
v trestu, jenž člověka stíhá za zlo a poklesky předků,
zářím a zpívám!
V živelném odboji, vzdoru,
kterých dáš zakoušet lidem,
v nepomíjejícnu hmoty, v nepomíjejícnu ducha,
v očistných přeměnách žití, v početí; v odumírání,
pro něž se utvářel Vesmír se všemi poklady svými,
pro něž svět v prostoře věčna
dočasnou drahou svou krouží,
aby pak za věky věkův
s pralátkou v jediné splynul,
zářím a zpívám!
82