ZAJATÝ OREL
Kráčel jsem ulicí živou, zvečera, v podzimním šeru,
ulicí rušného města, zvířenou povozy, lidmi,
zpestřenou maskami tváří,
těhotnou sobeckým shonem.
Výklady mámily leskem honosné výstavy šperků,
přeludy krásek se skvěly, sváděly vlnami šatů,
život se zmítal a kypěl ve víru zpijivě zrádném..zrádném...
Pojednou pohled můj zalét’
k místu, kde družina lidí v barvité směsici lpěla,
poutána nezvyklým zjevem:
za oknem bez lesku, matným, pro úsměch ulice vězněn
vznešený africký orel, moudrý a mohutný letec.
Pohledem opovržlivým měřil si pitvorné tváře,
zoban měl připraven k ráně,
hlavu měl vztyčenu hrdě,
na noze, bohužel, kruh měl,
kruh, jenž je odznakem rabů..rabů...
Stanul jsem před smutným oknem,
hleděl jsem v obdivu němém,
necítě soustrasti v nitru
s ubohým, nebohým vězněm;
neboť zrak jeho mi hlásal,
121
na noze kruhem ač sepiat,
orlem že zůstal a bude..bude...
Zamyšlen, vzpomínal oas,
nad nimiž pyšně se vznášel,
vzpomínal lupů, kdy směle přepadal zděšená stáda,
vzpomínal vzdálené vlasti, volné a krásné a světlé..světlé...
– Jiné přec’ bylo to slunce, orle, viď, letče můj bědný,
nežli zde záření ulic, všední a nízké a plané,
jiný byl život, než tady, zdravější, svobodný, širý!
Nad vrchy, nad lidmi kroužit,
býti svým pánem i bohem,
křížiti propastný blankyt o závod s bouřnými mračny,
neznáti nic nežli volnost, volnost a sílu svých spárů!..spárů!...
Nyní zde připoután dumáš, v rozmachu síly své chycen,
ubohý, nešťastný orle, hrůzný to pro tebe úděl,
velmože výšiny věznit, k zábavě všetečné láje.
V neplodném zajetí skonáš..skonáš...
Marno je nad tebou tesknit..tesknit...
Útěcha smírná přec’ blaží:
Skonáš. Kde?..Kde?... Nevím..Nevím... Však jistě
s pohledem orla!
122