Závěje.

Emanuel Lešehrad

Závěje.
Jsou nyní mhavé dny, kdy cesty zaváty; mé ruce k modlitbě jsou stále sepjaty... A pusto, nevlídno je nyní v krajích mých, juž písně odešly a hlahol zvonů stich’. Tam na dně údolí v závěje zapadlé spí moje naděje a vásněvášně vychladlé. – Když smutek mučí mne, tu někdy vyjdu tam, na kamen usednu a tiše v dlaně lkám. (A trudné myšlenky se plíží v duši mou!) Zapadly dědiny a mrtvou krajinou ve svitu měsíce z pod těžkých závějí, mé zvony pohřbené ztlumeně zaznějí. 30

Kniha Smutné kraje (1898)
Autor Emanuel Lešehrad