SMUTNÉ KRAJE.
V PRAZE.
NÁKLADEM VLASTNÍM.
1898.
[1]
Tiskem dra. Ed. Grégra v Praze 1898.
[2]
VĚNOVÁNO
ALF. BRESKOVI.
SRDEČNÉ POZDRAVY.
[3]
SMUTNÉ KRAJE.
[5]
OBSAH.
Romance.
Tajemství.
Nálada noční.
Před bouří.
Reminiscence.
Píseň (Maurice Maeterlinck).
Hvozd.
Stesk podzimní (Stéphane Mallarmé).
Záchvěv zimní.
Mdlý večer.
Modlitba.
Píseň.
Návrat.
Ukolébavka.
Závěje.
Triumf.
[7]
V mé Království, kde bydlí andělé,
nebeská Paní s hvězdou na čele,
oděna v roucho bílé, přeskvělé,
přichází někdy plakat na celle.
[9]
Romance.
Po zlatých schodech vkročil jsem
do tajůplných sálů.
V skleněné rakvi zočil jsem
Ji v síni dávnýçhdávných králů.
Vzbudil jsem Ji pocelem,
– dívku krasší nad anděly –
povzdychla a po celém
sále vzkvetly asfodely...
Zlatým klíčem otevřel
jsem portál kouzelného sadu:
nebe bylo plno cell,
a modrá moře někde v zadu. –
11
Tajemství.
Přišel už k večeru pozdě,
kdy stíny se tísnily v hvozdě.
*
V háv oděn byl poutnický, dlouhý,
a přicházel z krajin až touhy.
*
A pravicí kostnatou dal mi
štít zlatý a zelené palmy...
*
A když se už rozžehnal se mnou,
dál kráčel zas krajinou temnou...
12
Nálada noční.
V bezhvězdné, letní noci. Stojím nehnutě,
hledě s balkónu, jak ebenovou hládí
pod mostu obloukem se šinou labutě..labutě...
Ó plyň mé tesklivé, mlčelivé mládí!
Plyňte bílí snové, labutě vy nyvé,
po zrcadle vody mrtvé, bez kapradí,
plyňte alejí do noci zadumčivé...
13
Před bouří.
Pod zraků Tvojich démantovým žárem
mně vzkvetla setba smutku nebes darem.
*
Po celém vzešla Království mém malém
v Tvých zraků tmavém žáru vytrvalém.
*
A zahrady mých snů ve vůních žhavých
jsou potopeny Tvojich vlasů tmavých.
14
Reminiscence.
– – – A její slova měla vůní nádech,
když zvolna plynou sadem z večera,
a měsíc krajinu svým leskem zadech,
a vše má rysy mdlé tak do šera.
A její vlas mi připomínal háje,
kde spějí jezer modrá zrcadla
a údolí, kde věčně chlad a tma je,
ta údolí sirá a zapadlá.
A její srdce pělo mi o štěstí,
když tiskl jsem je ve svém objetí:
že vše co snil jsem bude jednou kvésti
a touha má až k slunci doletí...
15
Maurice Maeterlinck.
Píseň.
A kdyby jednou vrátil se,
co jemu říci mám?
– Jen to, že naň jsem čekala,
až z toho umírám...
A kdyby ještě dál se ptal?
moh by mě nepoznat.
– Tu jako sestra mluvte s ním,
on bude trpět snad...
A kdyby tázal se kde jste,
co dám mu v odpověď?
– Můj zlatý prsten dejte mu,
a žádnou odpověď...
A kdyby také vědět chtěl,
proč pokoj opuštěn?
– Že lampa zhasla, ukažte,
a vchod že otevřen...
16
A po hodině poslední
když by se ještě ptal?
– Tož rcete, že jsem smála se,
by on jen neplakal.
17
Hvozd.
Jak je to? Věru, nevím dosud;
přátele, touhy, krásné ženy,
vše vzdálil, zhltl lačný Osud,
jen šerý hvozd zbyl beze změny.
Za zpěvu ptactva starou stezkou
zamlkle kráčím, mezi kmeny,
k hřbitovu, kde pod černou deskou
sny Marie mé uloženy.
Juž zašlé doby zapomněny,
vše zhltl krutý, lačný Osud,
přátele, touhy, krásné ženy,
jen šerý hvozd, ten stojí dosud.
18
Stéphane Mallarmé.
Stesk podzimní.
Od té doby, co Maria mne opustila a odešla na jinou hvězdu – kterou, Orione, Altaire a ty, zelená Venuše? – vždycky miloval jsem samotu. Kolik dlouhých dní jsem strávil samoten se svou kočkou. Slovem „samoten“ rozumím bez bytosti tělesné, a moje kočka jest družkou mystickou, duchem. Mohu tedy říci, že jsem strávil dlouhé dny samoten se svou kočkou a samoten s jedním z posledních autorů dekadence latinské; neboť od té doby, co toho bílého stvoření juž není, podivuhodně a obzváštněobzvláštně miloval jsem vše, co se shrnuje ve slově: úpadek. Tak v době roční mým obdobím oblíbeným jsou poslední unylí dnové letní, kteří předcházejí bezprostředně podzim, a v době denní hodinou, kdy se procházívám, jest ona, kdy slunce odpočívá, nežli zmizí, s paprsky žlutě měděnými na šedých zdech a rudě měděnými na dlaždicích. Rovněž literaturou, na které duch můj žádá smutnou rozkoš, bude dokonávající poesie posledních chvil Říma, než jen pokud nikterak nedýše omlazujícím příchodem Barbarův a nežvatlá dětskou latinu první prosy křesťanské.
19
Četl jsem tedy jednu z těch milých básní (jichž desky líčidla působí větším kouzlem na mne nežli inkarnat mládí) a hroužil jsem ruku v kožešinu čistého zvířete, když tu kolovrátek zapěl roztouženě u melancholicky pod mým oknem. Hrál ve veliké aleji topolů, jichž listy připadaly mi žluté i na jaře od té doby, co Maria přešla tudy se svícemi – naposled. Nástroj smutných, ano, skutečně: piano září, housle otevírají rozjitřené duši světlo, ale kolovrátek v soumraku vzpomínky mne uvedl v beznadějné snění. Nyní, kdy mručel arii vesele vulgární, která vnesla veselí do srdce předměstí, arii zastaralou, banální: odkud to, že jeho ritornel vstupoval mi v duši a nutil mne k pláči jako romantická ballada? Požíval jsem ho zvolna a nehodil jsem oknem sou, boje se, abych se nevyrušil a nezpozoroval, že nástroj nepěje sám.
20
Záchvěv zimní.
Ty saské visací hodiny, jež se zpožďují a bijí třináct hodin mezi svými květy a svými bůžky, komu náležely? Pomysli, že přišly ze Saska dlouhými cestami po dopravnících kdysi.
(Zvláštní stíny visí na otřelých tabulích).tabulích.)
A tvé benátské zrcadlo, hluboké jako chladná fontána, v pobřeží hadů odzlacených, kdo se v něm zhlížel? Ach! jsem jist, že nejedna žena koupala v této vodě hřích své krásy; a snad bych uzřel nahý přízrak, kdybych nazíral dlouho.
– Ošklivý, říkáš často zlé věci...
(Vidím pavučiny nahoře na velikých oknech).oknech.)
Naše truhla rovněž jest velmi stará: pozoruj, jak ten oheň rumění její smutné dřevo; vybledlé záclony mají její věk, a čalouny fauteuilů, zbavené líčidla, a starobylé rytiny stěn, a všechny naše starožitné věci. Nezdá-li se ti dokonce, že bengálské pěnkavy a modrý pták odbarvily se časem?
(Nemysli na pavučiny, které třesou se nahoře na velikých oknech).oknech.)
21
Ty miluješ vše to, a proto mohu žíti po boku tvém. Netoužila-lis’, má sestro pohledu z minulosti, aby v některé z mých básní objevila se tato slova: „Půvab věcí povadlých?“ Nové předměty se ti nelíbí; tobě také působí strach svou křiklavou smělostí, a pociťovala bys nutnost opotřebovati je, – což jest velmi obtížno učiniti těm, kdož neochutnávají činu.
Pojď, zavři svůj starý německý almanach, jejž čteš pozorně, ačkoli vyšel před více než sto lety, a ačkoli jsou králové, jež ohlašuje, všichni mrtvi, – a leže na starobylém koberci, s hlavou opřenou mezi tvými útěšnými koleny v pobledlém tvém šatě, ó klidné dítě, budu s tebou hovořiti celé hodiny; není juž polí, a ulice jsou prázdny, budu s tebou hovořiti o našem nábytku...
Tys’ roztržita?
(Ty pavučiny mrazem se třesou nahoře na velikých oknech).oknech.)
22
Mdlý večer.
Je tichý večer. Z pustých lad
zármutek kráčí do zahrad
na snivé svoje housle hrát...
Na housle plakat kvílící,
když měsíc mdlý a truchlící
do prázdných klesl ulicí.
A šedou píseň vyhnance,
jenž zpívá svoje romance
jen mrtvým touhám do tance. –
Je tichý večer. Z pustých lad
zármutek kráčí do zahrad
na housle mrtvým touhám hrát...
23
Modlitba.
Ty Bóže Zármutku a Snění,
Ty, jenž znáš smutný život můj,
a jenž znáš všechna utrpení,
já vzývám velký soucit Tvůj.
Vše ztratil jsem, co život dal mimi,
vše mrtvo je, co měl jsem rád,
ó vyslyš moje teskné žalmy,
když budou k Tobě nocí lkát.
Ó viz mé srdce, jež se souží,
s ním slitování, Pane, měj
a dej mu klid po kterém touží,
klid jemu Bože mocný dej...
Ty Bože Velký, Všemohoucí,
ó shlédni se své výsosti,
jak žalují mé ruce mroucí
na břehu TvojiTvojí Věčnosti.
24
Píseň.
Chci plakat tiše, tiše,
jak měsíc nad jezery
bledými podvečery,
chci plakat tiše.
Chci plakat tiše, tiše,
jak podjesenní štkaní
monotonní plání,
chci plakat tiše.
Chci plakat tiše, tiše,
jak dítě, které nocí
bloudí bez pomocipomoci,
chci plakat tiše.
25
Návrat.
V říjnové noci jsem kdysi bděl.
Vítr sláb’ v korunách stromů,
měsíc jak monstrance vycházel
nad střechy domů.
Stíny se honily po stěně
v těkavém paprsku svíčky,
zraky mé třásly se znaveně
pod mdlými víčky.
Kdosi na piano zlehka hrál
za okny uzavřenými,
aspoň tón žalostný zaplakal
pod okny mými.
Potom, když piano doznělo,
– probděl jsem celou noc dlouhou,
v hlubinách cosi se zachvělo
nemocnou touhou.
26
Viděl jsem krajinu podzimní,
pláně a vysoké hory;
sinavá temnota vládla v ní
až za obzory.
Všechno jsem cítil co bývalo
za smavých, květnových časů,
nebe jak pokojně dřímalo
v slunečním jasu.
Háje, kde ptáci vždy zpívali
k tanci mých pastýřek bledých,
řeky, jež bouřně se vrhaly
z pohoří šedých.
Jakobych nyní zas tudy šel,
tou zemí pustnoucí, tmavou,
cítil jak provívá tichý žel
žlutavou travou.
Květy, že nadarmo rozkvetly,
nikomu k blahu a slasti,
ptáci že dávno už odlétli
do jiné vlasti.
27
A mlhy že padnou v duši mou,
dusivé, smrtelné mlhy,
Zima že potáhne krajinou,
háji a luhy.
28
Ukolébavka.
Tiše padá sníh na lada,
tiše padá na bolesti,
a mé srdce mdlé zapadá,
v sníh zapadá na rozcestí.
V bílé mlze k zemi kleslo
moje srdce rudé, rudé,
dozářilo, nezahleslo,
nyní věčně spáti bude.
Brzy vločky přikryjí tě,
brzy bude po bolesti,
krásně budeš spát mé dítě,
krásně v hrobě na rozcestí.
29
Závěje.
Jsou nyní mhavé dny, kdy cesty zaváty;
mé ruce k modlitbě jsou stále sepjaty...
A pusto, nevlídno je nyní v krajích mých,
juž písně odešly a hlahol zvonů stich’.
Tam na dně údolí v závěje zapadlé
spí moje naděje a vásněvášně vychladlé. –
Když smutek mučí mne, tu někdy vyjdu tam,
na kamen usednu a tiše v dlaně lkám.
(A trudné myšlenky se plíží v duši mou!)
Zapadly dědiny a mrtvou krajinou
ve svitu měsíce z pod těžkých závějí,
mé zvony pohřbené ztlumeně zaznějí.
30
Triumf.
Hlava klesá stranou.
Umírám...
U lože sedí matka.
A v matném světle lampy
zřím obvazky a léky. –
Bezvládné jsou mé ruce...
Ó nevyslovnánevýslovná žízeň!...
Tiše prchá život
z chladnoucího těla.
S chechtem klade Smrť
kolem mého čela
vavřínový věnec.
31
V PRAZE.
Nákladem vlastním. – Tiskem dra. Edv. Grégra.
1898.
E: jf; 2004
[32]