Reminiscence.
– – – A její slova měla vůní nádech,
když zvolna plynou sadem z večera,
a měsíc krajinu svým leskem zadech,
a vše má rysy mdlé tak do šera.
A její vlas mi připomínal háje,
kde spějí jezer modrá zrcadla
a údolí, kde věčně chlad a tma je,
ta údolí sirá a zapadlá.
A její srdce pělo mi o štěstí,
když tiskl jsem je ve svém objetí:
že vše co snil jsem bude jednou kvésti
a touha má až k slunci doletí...
15
Maurice Maeterlinck.