PRŠÍ TAK TIŠE.

PRŠÍ TAK TIŠE.
Tichounce prší na město. (Artur Rimbaud.)
Prší tak tiše do šera teskného mdlého večera... Sedím u okna s ženou svou, s ženou svou, sestrou, milenkou. Slyším kvil deště vzlykavý: „Což naše srdce churaví?...“ 54 Prší tak tiše na město; vlož ruku v mou, má nevěsto. Slyšíš ten šum, stesk, kvil a sten? „Nešťasten, šťasten, nešťasten...“ A stále zní šum deště jen, zíráme v sebe, zříme ven; mdlo venku, mdlo je v nitru mém: „Budeme šťastni, nebudem?...“ Prší tak tiše do šera zádumčivého večera...