Sny a bolesti (1908)

Když kvetou růže - Kantilény snů a vůní - Melancholie - 1903-1908, Emanuel Lešehrad

Diplomatická verze Ediční verze
EMANUEL ŠL. Z LEŠEHRADU
SNY A BOLESTI
KDYŽ KVETOU RŮŽE / KANTILENY SNŮ A VŮNÍ / MELANCHOLIE (1903–1908)
V KOMISI ČESKÉHO KNIHKUPECTVÍ JOS. SPRINGERA V PRAZE. MCMVIII.
[1] – Zatměl se měsíc a tehdy se zdálo – – že slunce jediné svítí –
[2] KDYŽ KVETOU RŮŽE...
Růže, růže, mám vás rád, nesvadněte, nesvadněte, chci vás svojí dívce dát.
Růže, růže, mladý sen, opadá ti, uvadne ti, nežli zajde jeden den.
[3] JINDŘICHU JINDŘICHOVIJINDŘICHOVI.
[4] TICHÉ KRAJE.
Hraj, hraj, pastýři hraj tiše na šalmaj: kvete srdce, voní háj...
SEN MELANCHOLIKA.
Zda přestane mé choré srdce bolet? Jak teskné ptáče lapené do tenat úzkostně pláče. Podivné stíny chví se před mým zrakem... Mé bílé dlaně marně vzpínají se k modrému nebi. Zahrady září nejpestřejším kvítím, jak zlaté ráje, jež jsou otevřeny mladistvým srdcím. Mým celým tělem proudí sladká rozkoš, neznámá, krásná, jako úsměv máje, když kráčí hvozdy. Ó sličná Vesno, milenko mé duše, nech zajásat v mém srdci svoje zpěvy jen jednou v žití.
NÁLADA PŘÍTMÍ.
Sedím na pohovce v síni, snové zas táhnou mou hlavou, slyším tak podivnou píseň, 5 sladkou a tichou a lkavou, jako když na podzim vítr šelestí zežloutlou travou... V modravém šeru své síně slyším tak podivné zvuky, podobné houslovým tónům v doteku nervósní ruky. A vůně, měsíc a večer, vill střechy před okny mými, pak shluky akátů bílých, dýšící parfumy mdlými. Sním... Pluji v daleké kraje, v kraje své mladosti tklivé... Vidím zas hvozdy, mé hvozdy dumavé, šeré a snivé... Vidím zas labutě moje, jak zvolna k zámku se šinou po hládi modravé vody pod lunou žlutou a sinou... A z komnat line se hudba, tak zvláštní, tichá a tklivá, a žalný ženský alt v dáli k ní odkuds’ z neznáma zpívá... To zpěv mé mladosti trudné, jejž tak rád slýchal jsem kdysi, až umlk’ jedenkrát navždy ten hlas mi neznámý, čísi... A teď... Zas zvučí mi zdáli, tak slabě... V temnu zas zmírá – 6 Procítám... Střechy zřím oknem a kol mne noc mdlá a širá.
TAK DIVNĚ NĚJAK.
Tak divně nějak večer dnes hlas klekání se ze vsi chvěl. Já byl jsem smuten, zadumán, proč, sám jsem říci neuměl. A žalný vítr občas táh tak divně olší větvemi. Sám šel jsem... Měsíc zarudlý své světlo spouštěl na zemi. A kdesi vdáli, za vodou mdlý hoboj lkavý nápěv pěl. Mně zdálo se, jakoby kdos se hořce rozplakati měl...
ZAS JARO.
Zas jaro. Je vlažno v síni mé... Kdes piano vzlyká vzdálené... A úsměvné paprsky vcházejí do zelenajících se alejí... Sním u okna... Slastí mhouřím zrak. Mír kolem je... Tyky, tyky, tak se stěny hodin stále zní v náladu jasnou, sváteční... 7 A přivřeným oknem světnice se line vůnivůní tisíce... Zas jaro je... Slastí mhouřím zrak... Piano... vůně... tyky, tak...
UKLIDNĚNÍ.
V zahradách rudý šeřík vzkvet. Ve zlatém světle tone svět. Můj bojácný sen, tesklivý si vyšel za vsí na nivy. A kudy stezkou luční šel v kytici trhal jitrocel, jehožto šťáva léčivá zjitřené rány hojívá. A skřivan zpíval s vysoka; u modravého potoka hedvábná moje duše sní ve vrbu vkleta smuteční.
VZDUCH PLN JE TOUHY...
Vzduch pln je touhy... Stromořad sní v květech... Z houštin vane chlad. Omamnou vůní dýše květ. Kdes v blízku zavzlyk vodomet. 8 A hlava klesá k hrudi níž. Cítíš se blažen, teskníš, sníš. A chtěl bys jak ten stromořad snít v moři květů napořád...
SLUNEČNÝ DEN.
Jak ze skla modř... Toť den je pravý, kdy v barvách hýří celá zem, a všude smavá zeleň trávy do nedozírna kolkolem. Vzduch silicí je prosycený, ty kolébáš se, toneš v něm... Mníš, že jsi sluncem roztavený a pluješ kamsi vesmírem...
BLAŽENÝ OKAMŽIK.
Po cestě květy rozváty, a v parném slunci leží pole. Se stráně voní akáty, a potok mručí pod ní dole. A člověk leží ve trávě a nemyslí, jen hledí vzhůru, jak oblaka jdou zdlouhavě a ztrácí se kdes ve azuru... 9
CESTOU.
Pod strání dřímá údolí. Jdu zaprášenou silnicí, jíž věnčí staré topoly ve vánku stále šumící. Kol pole... Slunce stoupá výš, zrak v tiché slasti přivírám... Je ti tak blaze, skorem sníš, a šel bys věčně, bůh ví kam...
ROZKVĚT.
Nádherný den. Oblaka v světle svítí, jak polity by zlatem tekutým... Vše samý jas a samé pestré kvítí; jdu zvolna cestou mezi osením! A slunce svit se tajně v hruď mou vkrádá, na tisíc písní šeptá zmlklý ret. Mně zdá se, jak by moje duše mladá pojednou rozpučela v samý květ.
NÁLADA KVĚTNOVÁ.
Nad usměvavou krajinou se klene azur snivý... tak krásně... Vánek roznáší dech sena opojivý... 10 A se skal v houšti kapradin se vrhá ručej dravá, les báchorky své podivné ti do snů našeptává. A cítíš, jakby hlavou tvou zas táhly písně mládí... Pták zpívá, květy voní mdle, a slunce tvář tvou hladí...
V PŘÍRODĚ.
Vzduch čistý teplem se třese, sám bloudím v zeleném lese, blahem se chvěje srdce mé, hruď moje rozkoší dme se; nade mnou nebe blankytné, jak ze skla kupole pne se... Teď chtěl bych věčně v slunci snít, mdlý, šťastný, rozespalý, a světly, vůní bezu zpit jen naslouchat, jak zdáli zvuk fujary, odkudsi z pastvin, mdle, melancholicky se nese...
KRAJINA.
V slunečním vedru dřímají hvozdy, u cesty, která pokryta prachem, povadlé trávy sklánějí stébla k vyprahlé zemi. 11 Časem se mihne šedivá káně nad polem hnědým, zbrázděným pluhem; brzy však ticho obrovské napne klamné své sítě. Silnicí zvolna zaskřípe povoz, vozka jde pěšky, práská svým bičem, kobyly větří v dusivém parnu po doušku vody. V slunci se lesknou vesnické chýše, pár kachen kejhá na líné řece, a v zlatém vzduchu výskavě zpívá rozmarný skřivan.
HLUBOKÁ CESTA.
Za vsí se táhnou louky, jež dýší mdlou vůní sena v únavném dechu tichnoucích vánků, rozptylovaných v přílivu teplém májové noci. Daleké louky, kde kvete máta a voní šalvěj v měsíčním šeru, plašícím s větví ovocných stromků legie hebkých motýlů nočních. Háje, jež chví se nemocnou touhou, když z blízkých houští žaluje slavík tichou svou píseň šedivé lásky... Zde moje duše zotavuje se! cítí dech nebes, marnost svých bolů, a je na chvíli šťastna jak dítě, 12 jež prchlo z těsné ponuré síně, zpito jsouc krásou barevných květů a nachem slunce, hasnoucím v řece.
PÍSEŇ ROZKVĚTU.
Chtěl bych se tak radovati z květů, slunce, ze světa, aby jednou rozkvetla přec moje duše zakletá. Slunce hladí moje skráně, se rtů líbá zlatý smích, cítím hvozdy, řeky, stráně, jaro kvete v očích mých, v mých očích štěstím bláznivých. Květy kolem září, voní a mně je tak veselo, jakby se mi náhle zapět z plné hrudi zachtělo! Dnes mám přání, žhavé přání rozlétnout se do světa, moje duše rudé růže ve svou kštici zaplétá – a rozkvétá a rozkvétá... Šílím touhou radovat se z květů, slunce, ze světa, aby přece rozkvetla má duše, z mládí zakletá.
JAK KRÁSNĚ V POLI.
Jak krásně v poli, duše mě bolí! Duše má bledá květiny hledá. Květiny, květiny, květiny zvedá! Šeříky rozkvetly, z Asie přilétly vlašťovky v kraje, 13 já cestou vrávorám, já cestou kráčím sám v paprscích máje. Jak krásně v poli, duše mě bolí. Pojď, duše, půjdeme, květiny najdeme, rozkvetly na poli; neslysíšneslyšíš plesati, nevidíš klesati paprsky v údolí? Jak krásně, krásně duše má bolí...
SVÁTEK DUŠE.
Nejkrasší květiny třpytí se v údolí, po nebi vlekou se obláčky bílé, z pastviny, ze zahrad zpěv ptáků hlaholí, a kdo je smuten, ten zpívá té chvíle. Vzduch je pln vůní a světel a radosti, v zraky mé slunce se omamně dívá, cítím, jak v žilách mi víří krev mladosti, a srdce mé bouřlivě, nadšeně zpívá.
SIESTA.
Z daleka odkuds’ dýše vůně mát, a člověk se tak vnitřně šťasten cítí! Je horký den... Kdes hučí vodopád, jenž ze skály se do hlubiny řítí. 14 Pod sosnou ležím... Dýši svěží chlad. – A v duši mé se tisíc písní nítí... Vzpomínám na vše, co jsem míval rád... Větvemi kousek modře jasné svítí. – A vůkol tráva květin plna je. Občas jen z dálných pastvin steskne si třasavý nápěv tklivé šalmaje. Jsem mdlý tak... sladce, něžně rozesněn, a před mým zrakem plují zjevy žen jak oblaka, jež táhnou nebesy.
TO PŘÍTMÍ MDLÉ...
To přítmí mdlé... V těch lesích dumavých, kde všechno, všechno v neurčitu mizí a nabývá tak tvarů podivných jak bysi vešel ve svět jiný, cizí. Jdeš cestou dál... Les v tajemno se halí, svit luny clonou větví k zemi splývá, a tobě zdá se, u potoka, vdáli, že koupající nymfa sobě zpívá.
LETNÍ SOUMRAK.
Mdlý večer tak... Hvozd dýše sytou vůní. Pláč zvonku zmlk’. Je doba novolunní. Nad luhy drobné světlušky se lesknou. Kdos’ alejí jde, zpívá píseň tesknou. 15 Teď ostrý hvizd prolomil ticho kolem: V tmu řítí se vlak úhory a polem... A vlažná noc se k zemi líně sklání... Teď chtěl bych v dálku rozběhnout se plání!
V TICHÝ PODVEČER.
Mha večera kraj zatopila v tmy zahalil se žhavý den, na nebi bleskla luna bílá, mdlá luna bílá jako sen. Z blizounkých zahrad dýše kvítí kraj zpijí leta kadidlem... Ty přál bys sobě věčně sníti a umříti v tom šeru mdlém...
KLEKÁNÍ.
Tak teskné nebe, zamžené, a vrchy divně vzdálené, a rudá slunce koule plá jak světlo lampy stažené. Kdes ve vsi klinká klekání, a březový háj pod strání v mech kleká jako mnichové nad modlitbami v dumání. 16 Z niv táhne těžká vůně mdlá jak chrámového kadidla, a hudba stromů šumivá jak varhan průvod zaznívá.
NAD ZEMÍ ZÁVOJ MLH...
Nad zemí závoj mlh zlehounka splývá, za hájkem vyplouvá měsíc jak sen – V chalupách rozžehli světla... Kdos zpívá u rybníka tichounce, tichounce jen... V kapličce pod strání klekání zvoní. Jdeš v snech jak somnambul k vesnici tmou. Hvozd šumí... Sníš... Lipová alej v sny roní vůni tak sladkou, až k závrati mdlou.
ŠEL JSEM...
Šel jsem tak zamyšlen, přes luka, v les, divný zpěv z daleka v duši mi kles’. Z daleka za vodou, za jezerem zpívaly dívky si podvečerem. Šel jsem tak, naslouchal, zamyšlen, v snách, svit luny leskl se v modravých tmách, v modravých temnotách, vdáli šedé, třásly se děvčátek hlasy bledé. Tma širá, daleká, plná mdlých tuch, je mi tak teskno, proč, to ví jen Bůh, 17 to ví jen Bůh v nebi, tmavé lesy, proč moje srdce mdlé zasteskne si.
V SNIVÉ CHVÍLI.
Tak snivě nějak měsíc nad vodou ve stromů síti, bled jak opál, plane, svit jeho sněživý se chvěje modrou tmou, a slzy bílé v květy zbožné kane. Na cestě k městu slyšet kroků zvuk. Teď vzdalují se... Vánek z dálky vane omamný parfum pokosených luk. Kol vládne léta ticho zadumané. A stále stmívá se nad krajem víc... Již nevidět ni cesty v topolech... V tmách poletuje mušek na tisíc, a člověk jde jak zmámen v hebkých snech!
VEČER V ZÁŘÍ.
Je září již... Den k večeru se sklání... Ze hvozdů hlubin vane svěží chlad... A člověk cítí kolem svojích skrání dech lučních květin rozmazleně vát. A náhle po čems’ zasteskne se hrudi. Po ženě krásné! Marno zapírat! A v srdci touha neznámá se vzbudí, mít někoho, jejž měl bys k smrti rád. 18 A v prsou náhle šepcí přání sterá, tak volný, šťasten bloudit za večera, jenž pozvolna se kalí luny leskem, jít s ženou, ruku v ruce její, snivý, kams’ v dálku ztmělou přes pole a nivy a opájet se noci tichým steskem.
JE POZDNÍ LÉTO.
Je pozdní léto... Den se rychle krátí... A příroda v svých tone zlatých snech... Dny, které zašly, již se nenavrátí. Mdlé růže září teskně v záhonech... Pták s větve lká... A slunce hřeje sladce... Tak nějak bolně v hrudi srdce zní, jakoby cítilo, že v krátce nadejde trudná doba podzimní. A duše teskna pro onen sad mroucí si přeje náhle v srdce uzamknout, to celé léto, park a růže vroucí, by dál v něm mohly věčně, věčně žhnout.
SLUNCI.
Plesy, vůně, zpěvy, zlatá světla, rozkoš lásky, vroucí svěžest mládí budí v srdcích kouzelnými hlasy věčné slunce! V klíně lučin, rozčechraných vánky, kde se lesknou milliardy květin, 19 k nadšenému hymnu, krásná hvězdo, nutíš srdce! Žhni jen se své výše! Svatým ohněm bujná krev ať vzkypí v chabých pažích, na rtech ženy, slunce, bych se opil žhavou láskou!
VE TMAVÉM HOUŠTÍ...
Ve tmavém houští zádumčivých lesů žlutavé trsy tulipánů pučí, pěnivá ručej roklí skalní hučí a krůpějemi třísní květy vřesu. Stříbrný oblak plove po obzoru, v korunách stromů zástup ptáků pěje, ohnivé slunce s nebe sladce hřeje, metajíc svoje šípy v šero boru. Na klidném břehu sedí nymfy plavé, pod šedou skalou dřímá pastýř mladý, kol něho tančí víly plné vnady, pějíce písně vášnivé a žhavé. A v sluji, kterou růže oplétají, rozmarný Eros líně odpočívá, vlas přes ramena nedbale mu splývá, kol hlavy modré vážky oblétají. U jeho nohou tisíc květin vzkvetlo, on na nebe a na zemi se dívá, 20 velikou píseň všehomíra zpívá a pije chtivě slunce zlaté světlo.
ROZKOŠI, Ó SLASTI...
Nebe nad krajinou sladce usmívá se, z hvozdů zamodralých voní kyprý mech, všechno vůkol jiskří v rozechvělém jase, usměvavá země tone v bílých snech. Rozkoši, ó slasti, kterou srdce cítí, hudbo lučních květů, písni zlatých včel, v hrudi zmámené se sladké touhy nítí, blankyt vášnivý se zpěvem rozzvučel. Nalejte mi spěšně vína v moji číši, ve smíchu nechť krve ztrávím zbytek dnů, nechť se duše moje zpije vírem žití a pak vzplane mocně v lesku plamenů.
Z JARNÍCH DNŮ.
Zpěv ptáků krajinou zvoní. Je v květu luh i sad. A růže k závrati voní... V tu chvíli chtěl bych dát se k smrti zulíbat...
JE TEPLÝCH DNŮ...
Je teplých dnů to sladký, snivý žár, jenž dnes se písní vlil ve sloky mé! 21 Já miluji teď kraje zářivé, já cítím kouzlo dávných, zašlých jar. Mně zdá se celý svět jedinou zahradou, kde kvetou růže barev ohnivých, jež vydechují nyní z veršů mých svou vůni silnou, žhavou, zázračnou. Teď paprsky a písně mám já rád, sny přírody, té velké, tajemné, jimž naslouchal jsem v snech svých tolikrát. A všude slunce, zlaté slunce zřím, jež oblévá svým světlem kouzelným zjev krásný, sličný, sladké ženy mé!
KVĚTY SNŮ.
Za horami v bájném kraji květy snů prý rozkvétají. Květy, květy lásky žluté, žárlivé a nedotknuté. Podivnou prý vůni mají, po níž srdce naříkají. Žluté, žluté lásky kvítí vámi chtěl bych v sen se zpíti. Za horami někde v báji, vím, že pro mne rozkvétají. 22 Květy, květy lásky žluté, žárlivé a nedotknuté.
DNES MÁM TOUHU...
Dnes mám touhu neodbytnou, touhu, trhat žluté růže... Léto usmívá se sladce, usmívá se modrem nebes, jiskří zlatem slunce, jiskří stromů listy zelenými, nítí v duši sladkou hudbu, mdlou a tichou hudbu květů. A ta touha, divná touha, míti růže, žluté růže! Teskné růže, jako samet vybledlý a zamlžený, snivé, těžké, v plném květu, dýšící tak zvláštní vůní, jako otevřený flakon, pohozený, vyprchalý, která v srdci křísí staré rány svojím hořkým dechem... Spousty růží, žlutých růží, hlavu bych chtěl ve vás vnořit, zmámen vůní ve vzpomínce znovu zašlé lásky prožít..,prožít...
DÁVNÉ DOBY.
Dávné doby, co mi chcete? Venku listí s větví padá, pusté nivy, pustá lada. Letos již nic nerozkvete! Sedím v parku zasmušilý; na haluzích pějí ptáci. Zas se ony doby vrací, kdy jsme spolu štastnišťastni byli. Slunce hřálo v sadě vzkvetlém. A my v šeru listí stáli poroseni zlatým světlem. 23 Ach, ty vůně vyprchaly! Ó, jak smutně nyní zejí bílé hvězdy do alejí!
Ó MLÁDÍ!
Ó mládí! Vidím v mlází střechu a sedmikrásy v moři trávy. Tam padá paprsk slunce žhavý, a Milující sedí v mechu. A včely bzučí v trávě vzkvetlé, se stromu slétá motýl plavý a krouží kolem Její hlavy, a vše se třese v zlatém světle. Ty časy všichni ptáci pěli. My v objetí jsme sobě dleli, a naše srdce byla v květu. Teď tady všichni elfi stůní, a ani pták se neozve tu – Ach, kde jste, kde, mí dnové slunní?!
BYL PRVNÍ MÁJ.
Byl první máj a my se rozcházeli, vzduch vůní pln se vzdechy lásky chvěl, a stromy kol se květů šperky skvěly, jak zámek víl, jenž v snách se otevřel. A ptáci přec tak opojivě pěli, jen my jsme byli smutní, s sebou mdlí... 24 Byl první máj a růže touhou mřely, a my se spolu navždy rozešli...
TO DÁVNO JIŽ...
Den skonal... Sličnou, v purpurovém jase, tak jsem ji zřel. Pod jilmů haluzemi s ní chodil jsem, ji objímaje v pase, až letní noc se snesla tiše k zemi. To dávno již... Je vlahý večer zase. Zas sedím tu. Čekám, zda zjeví se mi... Však ticho kol. Svit luny rozlévá se tak apaticky cestou alejemi.
VZPOMÍNKA Z VENKOVA.
Na tu chvilku mladé lásky naší vzpomenu si často z večera, když se přítmí zvolna k zemi snáší, a jas luny sněží do šera. Ony doby zas se tiše vrací, jako z jižních krajin dalekých zádumčivým letem zmdlení ptáci, když na jaře sešel s vrchů sníh... Smutno zde... Sním s čelem ve své dlani, všechno v tmu se měkce propadá, větve olší nade mnou se sklání, v duši vstává teskná nálada. 25 Vidím park ten snivý, mlčelivý, hortensie v pestrých záhonech, po nichž těká vánek věčně tklivý, šeptající jako duše v snech. Zde jsme vždycky spolu sedávali, němí, zpěvem ptáků opilí, hledíce kams’ za obzor, tam vdáli, kde se táhly lány obilí. Na všech stezkách bylo ticho kolem, jako píseň touhy zvučela kdesi jemně flétna za úhorem, zádumčivě nějak, rozchvělá... Léta prchla... Ven jsem vyjel sobě navštívit tě zase po létech, však v tvém domku ani sled po tobě, a tu naši lávku porost mech. Ani květin nebylo již tady, mdlo a pusto, šero bylo kol, jen kdes z dálky v tuto tiš se nesl dávný, trpký flétny stesk ten, bol...
SMUTEK JARA.
Sad v stráni rozkvetl a ptačím zpěvem zněl, kraj našich illusí ve zlatém světle stál, a ověnčený Máj, když kolem villy jel, do našich okenic se rozmařile smál. 26 Zda sobě vzpomínáš? Když Jara vonný sen modravou záclonou do jizby naší dech’, k Tvé harfě stvořené pro prsty Princezen, si mlčky usedl a plakal v arpeggiech, má duše jásala, když akkord tvůj jí chvěl, jak slunce bronzové zpod mraků mojich dum, a zástup křídlatých andělů přicházel žehnati lásce mé a mojim pohledům. A mnoho přešlo let... Svět opět zpěvem zněl, kraj našich illusí ve tmavém stínu stál, a ověnčený Máj, když kolem villy jel, u našich okenic se hořce rozplakal.
MODRÝ VEČER.
– Na moji duši závoj pad. Pojď, půjdem’ spolu do zahrad. Tam v svitu luny rozvíjí se číše bílých lilií, a víly k zvukům kytar mdlých tancují v dlouhých alejích. – Hle, vůně plují ze zahrad. Pojď, půjdem’ trhat květy mát. Mdlé víly mizí v tancích svých, je teskno v dlouhých alejích. A zámek v lesku večera se shlíží v hládi jezera. 27 – Vždyť mužem’ sami tancovat. Pojď, půjdem’ spolu do zahrad. Fontány nocí zpívají. Je modrý večer nad kraji: Nech rozkvésti svůj zlatý smích v begoniích a liliích.
ADAGIO.
Jdem’. Světlo luny kolem nás a slavík jásá v houští, já líbám její hnědý vlas, jejž na ramena spouští. A ona ústa růžová nad mojí hlavu kloní, co z nízké vížky hřbitova zvon puklý větrem zvoní. Jdem’. Slova lásky na svých rtech, jdem’ v těžkém zamyšlení. Tam na obzoru v plamenech umírá naše snění.
VYZNÁNÍ.
O čem, drahá, o čem sníš, zdaž to nikdy nepovíš? Pojď tou cestou se mnou v les. Budem’ svoji ještě dnes. 28 Nechci... Pojď! Les kyne nám... Vyhýbám se nočním tmám. Chci se ještě rozloučit. A pak mohu s tebou jít. Tmavý les a cesta jím... Večer dýše tajemstvím. Přitiskni se, drahá, blíž, srdce bíti uslyšíš. Ach, já cítím jakýs strach... Slyš! Toť vánek v korunách. Slastí se má prsa dmou, znáš tu chvíli tajemnou? Zítra nechť jsme smutni zas, nechť se chvěje pláčem hlas. Budem’ ve snách vzpomínat polibků a vůně mát.
INTERMEZZO.
Byl vlažný večer... Nebe bez mraku... Kraj sny se chvěl a z niv táh’ vůní dech... Nám bylo jak na prahu zázraku, úsměvy na rtech, hvězdy v pohledech... Tu pozdní motýl na ňadra ti sed’, ve rudém přítmí opojen se chvěl a ssál z nich jako z číše květné med, pak jako sen kams’ v dálku odletěl... 29
SBLÍŽENÍ.
V aleji šeré jsme se procházeli, mdlé naše rty se roztoužením chvěly. My šli tak měkcí, sladcí, rozesnění, a v listí stromů haslo světlo denní. Nad námi píseň větru šumně vlála, ty roztomile jsi se usmívala. A když nás noční chvíle v háv svůj skryla, na čelo jsi mne jemně políbila. Ó, tu jsem toužil: Takto věčně jíti a svoje štěstí se rtů ženy píti a spokojit se vším, co svět nám skýtá, co v žilách vře, co duší lidskou zmítá, s životem splynout, s jeho smíchy, žaly, by naše duše plameny se vzňaly.
SVATEBNÍ NOC.
Noc voní... Luna zamodralá svítí jako sen... Slyš, ženo... dej mi svoje bílé, třesoucí se ruce... Je krásně tak... Slyš!..Slyš!... pleskot vesel... Půjdem ven, kams ven... Hlavu moji závrať jímá... Srdce bije prudce... Ves již spí... V tmách alej straší... Slyš ten stromů šum... 30 Kdos’ zpívá... Zmlkl... Hvězdy prší... Slavík zpívá v hloží... Ty chvěješ se? Tvá ruka pálí... Ó, schyl se k mojím rtům... Kol noc... A my dva... Chceš být mojí v svatebním tom loži?
Ó, CHTĚL BYCH...
Ó, chtěl bych zpít se tvýma rtoma mdlýma, v nichž vidím sladké růže pučeti! V tvých očích svůdný paprsk léta dřímá, tvé boky stvořeny jsou jen pro objetí... Ó, ženo, ženo! Co mne k tobě jímá?... Dech fial cítím z úst tvých voněti – Ó, chtěl bych zpít se tvýma rtoma mdlýma, jež podobny jsou růží poupěti. A chtěl bych zlíbat tvoje hnědé vlasy – v nich usnout hustě jimi zahalen, by hlava má po bouřích oddechla si a snila chvilku léta žhavý sen.
POD OKNY ZÁHON...
Pod okny záhon růží plane a voní v nachu západu, v mou jizbu vánek s vůní vane mdle sladkou tklivou náladu... 31 Je ticho... Slyš... Alt ženský zpívá ku pianu ve ville kdes. Ó, rci mi, ženo, proč má snivá, má bledá duše teskna dnes?... Tak teskna, jako nikdy snad, tak plna písní mollových, ó pověz, čím to, čím to asi, že zřím v tvých očích dumavých dnes při západu v květu sad a růžemi tvé voní vlasy?
REMINISCENCE.
V své síni sedím v těžkém zamyšlení... Pojednou – jak by přelud v zrak můj šleh, zřím velké město, v dálce, jako v snění, s palmami, mořem, v slunce požárech... A všechno kol tak známo připadá mi, jak ožilo by v dávných vzpomínkách, ty palmy, věže, moře, snědé dámy s vějíři v rukou, v pestrých tunikách. Tak jak bych zde žil před mnoha sty lety pod touto žhavou, modrou oblohou, zpijel se vínem, mořem, ženou, květy, pěl o nich písně, psal je krví svou... 32
OTCI.
Tvou krev v svých žilách cítím někdy hřmíti, tvůj duch se, otče, ve mně ozývá, a touha, ke dnu vypít pohár žití, ta touha žhavá, mocná, bláznivá. A mám tak chuť se s někým na smrt bíti, jak ty si klestit pěstí cestu svou, žít, plně žít a zapomenout sníti, a rozkoš míti za vše odměnou. Jsem, otče, přece jen tvé krve synem! A proto rád se zpijím žhavým vínem, jež rozproudí vždy moji línou krev. A chtěl bych tak, jak ty, by život celý mne poutí světem povždy provázely: lesk palaše a vášnivý zrak děv. 33
KANTILENY SNŮ A VŮNÍ.
Zda bledé květy v háji mají tytéž sny, když rozkvétají v máji, na šťastné slunné dny; a stromy šepotají v nekonečné báji: Jen touhou, jen touhou já žiji!
[35] ŽENĚ.
[36] Z KRAJE BÁJE.
Z písní říše jedu tiše cestou svou; zda naleznu Snů princeznu zakletou?
HUDBA.
Ó, zdroji něhy, radostí a hoře, ty rájů zemských hudbo melodická! v tvých hlubinách se chvějí srdce lidská, tys’ asyl snů a ideálů moře! Tvá měkká náruč všem je otevřena, v té žal se tiší, mizí trud a steny, tvým polibkem duch klesá opojený, tys’ nebe zjev, tys’ nesmrtelná žena! Ty konáš stále zázraky a divy, jsi všude kol, máš lék pro všechny rány, ty otvíráš nám nebes zlaté brány, tys’ velký Bůh, tys’ tvůrce dobrotivý! Ó, kráso, světe rozkoší a snění, ó, jase hvězd, jenž pomáháš nám žíti, ve tónech tvých se duše k hvězdám řítí, ó, hudbo čarovná, tys’ naše vykoupení! 37
STVOŘENÍ HUDBY.
V pravěký čas, kdy lidé se zvěří bydleli v skalách, pralesů šeři, kdy hruď jich kůže medvědí kryly, symboly bojů, moci a síly, duch jejich vzplál kdys’ požárem vzdoru. Tehdy byl Zeus pánem všech tvorů. V rozkoších, tancích, při dobrém víně bohové žili rozmarně, líně, sotva že na svět vzpomněli časem v objetí bohyň se zlatým vlasem. A dole lidé s obřími těly zkoušeli luky, brousili střely, s horečným chvatem snášeli skály, kupili hory v oblačné valy, vášní a touhou divokou hnáni, utkat se s bohy v ruce se zbraní, svrhnout je k zemi a samy sebe učinit bohy, zmocnit se nebe. Zprvu se bozi vzpouře té smáli, teprv, když obři k nebi se hnali, vstali od stolů, s kalnými zraky, vzali své zlaté luky a praky, oštěpy lesklé, zázračné meče, vrhli se směle do kruté seče, však, běda, slábi, neodolali útoku obrů, již slézaly valy. Děs hrozný zmocnil bohů se nyní, v zmatku se shlukli v Olympu síni, bezradni, chabí, mdlí, bez pomoci, vydáni v pospas titanů moci. 38 A obři, zpiti úspěchem boje, zdvojili s křikem útoky svoje, metali šípy, vrhali skály na brány hradu, jež těžce lkaly, jak v divé bouři, vichřice vání, v poplašném řevu, řinčení zbraní, a bozi chvíli zřeli již děsnou, kdy v temno jícnu podsvětí klesnou. Tu již, když bozi prchali s hlukem, Apollo přiběh’ se svojím lukem, a jeho strašné, vítězné střely klestily dráhu obřími těly. Marný byl odpor titánů každý, zmoženi, zbiti, zlomeni navždy klesali s výší zděšeně zpátky v smrtelných stonech v klín Země – matky. Ukončen boj. – Tvrz titánů padla. Lid byl živ lovem, chopil se radla, stavěl si chýše v úkrytech lesů, k nebesům hleděl v posvátném děsu. I zželelo se Foebovi lidu, a by ozářil nezměrnou bídu, věnoval světu lýru svých písní, by měl v ní družku v bolu a tísni. Od chvil těch hudba lidstvu je duší, v ní ono blízkost Boha vždy tuší, stává se obrem, k Olympu stoupá, v záplavě zlatých světel se koupá, nad svět, nad bohy svými se vznáší ve sféry hvězdné, čistší a krasší. 39
POHÁDKA O SNIVÉ DUŠI.
Na březích velkých, modravých jezer, nad nimiž palmy skláněly listy v zlaceném vzduchu polibky slunce žírného jihu sálavých barev, jež touhou mřely v kyticích květin, v kyticích květin planoucích láskou, dýšících mdlými vůněmi vášně zvířené písní potulných bardů s kordem po boku, s kytarou v ruce, v sladké té říši hrdinských bájí, uprostřed lesku, moci a slávy, jak útlý kvítek vyrostla tiše, vzdálena sečí, poplašných křiků, vnořena v snění tajemných legend. Ten starý hrad, kde s otcem svým žila, jenž jako supí hnízdo se vznášel, ke skalní stěně přitulen v bázni, že smělá ruka drzého lovce napne svůj luk a srazí jej v propast, byl jejím světem. Zde žila klidně, čtouc v knihách žlutých o velkých recích, již zabít saně vyjeli sobě, získati panny pro svoje srdce hrdinským činem, ostřím svých mečů. Tu kdysi přijel z dalekých krajin neznámý minstrel na bílém koni, měl plavé vlasy, stříbrný palaš a přílbu zlatou, jak záblesk slunce, a modré oči jak jižní blankyt. 40 A kněžna plachá skryla se v síni za tmavou clonou, stínící okno, pod kterým jel, své zpívaje písně o divné touze, již vyjel hledat. A neshléd panny, jež touhou mřela – tak blízko jemu a v dálce přece – tou touhou, za níž vyjel si v dálku za sedm hor a sedmnáct moří... A zmizel zas... Zpěv jarý jeho jen z modrých hvozdů zaleh’ jí k sluchu, pak opět ticho nastalo věčné... A smutná panna sedala zase v komnatě chladné, čtouc v žlutých knihách o velkých recích, vyjevších sobě zabíti saně, střežící kdesi na konci světa zakletou pannu, práhnoucí láskou po smělém reku s plavými vlasy, modrými zraky...
NA STLUMENÉ STRUNĚ.
Tak bílá luna dnes, zářivá... Má těžká hlava tesklivá sny o životě zemdlívá... A tiše, zcela tiše sní... Tak hudebně, tak bolestně, tak nervósní...
ARIETTA.
Nebe se stmívá. Na větvi ptáče 41 tichounce zpívá, že srdce pláče. Ticho je všade. Stíny se dlouží. Srdce mé mladé, co pak tě souží? Nad střechou kývá větvička hruše; proč as tak bývá smutna má duše? Nebe se stmívá. Na větvi ptáče tichounce zpívá, Srdce mé pláče.
KOUT Z PRAHY.
Uzounké ulice... Budovy s arkýři, lomenicemi... Na náměstí pustém za kaštany do prázdna palác sní němý... Schodiště zámku... Pár luceren... Park... Starý chrám. Stesk duši jímá... A člověk tak jako ty domy kol v prázdno sní tiše a dřímá... 42
VŮNĚ ŠEŘÍKU.
Tolik dnes šeřík voní, tolik dnes do šera, takovou tesknou mdlou vůní jarního večera, takovou vůní mdlou, nasládle mdlou, jakoby před smrtí duši svou, duši svou balsamickou vydechnout chtěl.
MĚSÍC SVÍTÍ...
Měsíc svítí v kraje, moje duše mdlá je, plna hudby, plna touhy, jako dnové máje. Vůně z parků dýše, vánek šeptá tiše, jakoby se otvírala pohádková říše.
Z MÉHO ZÁTIŠÍ.
Jas luny pad do mé síně... Pták zmlk na hruši – Hvizd vlaku... Mdlé stíny líně sprchají v duši... Před okny svítilna plane – Park... Střechy villy... 43 Dech fial oknem sem vane... Kdes’ housle kvílí... Na město noc klesá zvolna... Víc a víc dýše mdlá vůně fial... tak bolná... Pst,... tiše... tiše...
BERCEUSE.
Již bělostný měsíc v topolech utkvěl aleje pusté. A šero husté, jak sněžné vločky sype se k zemi. U rybníka, v domku, rozžehli světlo... Dech podletí cítím! Ó moje duše, duše má čistá, bledá má duše! Jak pohádka zlatá táhla by hlavou v neznámou dálku, a kdos tiše zpíval ukolébavku...
NOKTURNO.
(Motiv z Chopina.)
Jak líné tělo roztoužené ženy tak sladkých vůní, svůdných, opojivých mdle dýší tóny nervy rozdrážděny, jež z piana se řinou kláves tklivých. 44 A ještě kdesi v dálce mdle se chvějí, a dissonance nad vším bolně šílí, jak bysi zbloudil večer ve aleji, v níž vrhá měsíc chladný paprsk bílý.
VEČERNÍ SNĚNÍ.
(Motiv z Griega.)
Den dohasl... Stmívá se... stmívá... Měsíc se v slzách rozplývá... Odkud ta hudba náhle v duši, tak tklivá, snivá, blouznivá?... Stmívá se... Stmívá tak zvolna, vůkol mne všechno hudbou zní, tak bolnou, tak tichou, tak neurčitou, jak v doteku ruky nervósní... A duší kráčí divné snění jak průvod bílých princezen... Ta hudba, ta hudba, ta čarovná hudba! Ó, moci prchnout ve sny ven!..ven!... Den dohasl... stmívá se... stmívá... A duši se tak krásně sní... Vše kolem mne náhle v píseň se mění, v tak tichou... bledou... nervósní....
TRUCHLIVÁ NOC.
Je noc – v mou jizbu dumavou tmou noční, dusnou noční tmou 45 z alejí vanou vůně mdlé, mdlé vůně růže zažloutlé... A těžké vůně, těžké jsou, mou duši zpijí náladou, mdlou náladou, mdlou, zahořklou tou nocí trudnou, nocí tou... A měsíc smutný, smutný tmou dnes vyšel v dálce za vodou ospalý, bledý, schvácený, jak do snů někam ztracený.
HUDBA NOCI.
Noc tichá, vlažná... Noční tmou mlhavé zvuky z dálek zní. Vánek lká v duši teskně, mdle jak v strunách harfy nervósní. Měsíc tak divně pobledlý nad strání vyšel rozesněn. Vůně jdou kolem z hájů, luk mdlým krokem lunatických žen. Kraj v modrých pavučinách sní – Noc tichá, vlažná... Noční tmou má duše jemná, nervósní zaznívá hudbou zázračnou... 46
VELIKÝ BĚLOSTNÝ MĚSÍC...
Veliký bělostný měsíc se svítí na konci aleje ovocných stromků. Ticho kol... Se stráně voní sem kvítí a lesknou se v haluzích okénka domků. Za hvozdy zapísk vlak, šílící vdáli... Od hráze zaznělo harmonik štkání, tak bolestně, tesklivě, jakoby lkaly. Ach, srdce mé, ustaň!..ustaň!... Měj slitování!..slitování!... Tiše sní krajina... Tiše spí žaly, vůně a snové a černavé lesy: Ó, moci tak utonout v modravou dáli a zaniknout s vůněmi v neznámu kdesi!..kdesi!...
PIANISSIMO.
Mé srdce zpito sladkým snem o kraji věčně modravém, jenž za světem tam leží... A touha vstává v duši mé, v mé duši teskné, bolavé! Ó, pojď, má duše, půjdeme, pohoří noci přejdeme – do krajů modrých, krajů mých v snů liliích – – – 47 Tam zámek z alabastru mám, jenž ční až do oblak, tam vládnu květům, ptákům sám, tak šťasten, tak... A lunatické princezny zde předou hedvábné své sny (ve vonných, zlatých komnatách, kde život plyne tiše v snách) z paprsků luny třpytivých, jako sníh. A zpijeme se bílým snem a zapomenem navždy zem – pojď! soumrak nastal již... Nic nevidíš? Nic necítíš? Již sníš?...
V SNÁCH.
Alejí tichounkou jsem šel, když hasl den, v mhách zatopen – do snů ven. A obzor byl jak zahrada, růžová, zlatá záhada vonící z dálky modrou tmou tak známou vůní, neznámou... A ztracen v sen jsem cítil jen, jak přeměněn se vznáším kam’skams’ nad štíty hor za obzor... 48
PASSIONATO.
Ó, ženo má! Ty hvězdo mého žití, tvá zář jak trosečníku v moři k spáse svítí... Ó, hrůzo myšlenky, že jas tvůj kdys’ by zhas. Pak vlnám žití bych byl vydán na pospas.
SONET MÉ ŽENĚ.
Já kráčel světem polobdící a v květech země, ve hvězd jasu jsem hledal absolutní krásu a ve všem budil echo spící. A duch můj vzlétal do oblaků a v knihách čet’ a v hrudi lidské a hledal tóny harmonické, jež vřely v mého srdce tluku. A na konci když pouti bludné jsem našel tebe nenadálenenadále, jsem procit ze sna báje trudné. A udiven jsem shledal bdělý, že po můj celý život stále mé písně o tobě jen pěly.
A TY’S PŘIŠLA...
Tolik jsem se naplakal ve své duši trudné, komu bych své srdce dal, něžné srdce svoje dal na své pouti bludné. 49 A ty’s přišla jako den jarní, plný vůně, zakývala’s do oken, za kterými bledý sen dlouhá léta stůně... A když jsi mne na čelo políbila dlouze, srdce tiše zaznělo, jasnou písní zapělo v nekonečné touze. A mé kraje tesknící procitly v tvém hlase, slunce paprsk zářící, květy vonné, jiskřící zaplanuly zase. A já tak se naplakal ve své duši trudné, komu bych své srdce dal, něžné srdce svoje dal na své pouti bludné.
ROZKVĚT.
Ptáci něžně pějí, den tak usměvavý, že se mi chce rozletěti do dálavy. Po azuru plují obláčkové hebcí. 50 Duše naslouchá jak jilmy v sny jí šepcí. Labutě mdlé, bílé plují po jezeře, a sny křehké klepou na mé chýše dveře. Přináší mi pozdrav z dálných krajů snění, kam nepřišel nikdo, odkud návrat není. A ty sedíš u mne, květy věnčíš čelo, abych snil, že moje jaro rozpučelo... Že mé jaro kvete, že se mládí vrací, z jihu že přec přilétli zas moji ptáci...
ŠLA’S KOL...
Šla’s kol snící a z tvých retů plno květů skanulo v mou duši spící, netušící, že přicházíš z jiných světů. A v tvých stopách se má tichá niva snivá zádumčivá 51 probudila ze sna. Vesna rozpěla se mlčelivá. A ta píseň v nitro moje, nitro tvoje vnesla vůně, po nichž věčně, věčně stůně lidské srdce bez úkoje.
MÉ BÍLÉ SNY...
Mé bílé sny, mé radosti, zapadlé dny mé mladosti, ty touhy bílé, vášnivé chvíle, to všechno náhle v mé hrudi zprahlé procitlo, když v srdce mého struny tvé dvě dlaně sáhly bělostné... – – – – – – – – – – Ó, jak mi sladce, sladce mdlo...
TVÉ OČI.
V tvojich očích zelenavých vidím kraje zářící, zírám v kout ten v snivé chvíli láskou zpilý zpod tvé kštice šustící. Jak bych bloudil tklivou nivou, hvězdami jež rozkvetla, cítím, kterak ze zahrady pluje všady vůně růží, vůně mdlá. 52 Slunce svítí s modré výše jako bájný drahokam, teplo v moji duši dýše z oné říše, kraj svých dětství vidím tam.
VE HNĚDÝCH VLASECH...
Ve hnědých, těžkých vlasech tvých šer cítím hvozdů zapadlých, v nichž víly v modrých závojích se noří z tůní měsíčných. Tvých tváří bledých hebký sníh zřím vláti v dlouhých šarpijích do šera hvozdů zapadlých, těch hnědých, těžkých vlasů tvých. A z očí tvojich dumavých svit luny kmitá do snů mých z propastí dálek neznámých, zkad zdá se mi, že v líc mi dých’ šer teskných hvozdů zapadlých.
NECH MNE ZASTŘÍT DLOUHÝM VLASEM SVÝM...
Tvůj vlas je jako samet mdlý, jak noc, jež v luny paprsku se v řece zrcadlí. Tvůj vlas tak voní omamně polibky zrosen, v nočních tmách do snů vždy kyne mně. 53 Chci zabořit v něj hlavu svou, chci utopit v něm bolest svou, v něm bolest svou, v něm smutek svůj, ty tmavý vlase, vlase můj...
TVÉ BÍLÉ RUCE.
Tvé bílé ruce jako sníh a zlaté světlo kolem nich, oči tvé spící, zavřené, snící v liliích. Sním v tvojim klíně, sním, nesním, bdím zpijím se líně snem zářivým o krajinách tvých rozkvétajících v liliích.
PRŠÍ TAK TIŠE.
Tichounce prší na město. (Artur Rimbaud.)
Prší tak tiše do šera teskného mdlého večera... Sedím u okna s ženou svou, s ženou svou, sestrou, milenkou. Slyším kvil deště vzlykavý: „Což naše srdce churaví?...“ 54 Prší tak tiše na město; vlož ruku v mou, má nevěsto. Slyšíš ten šum, stesk, kvil a sten? „Nešťasten, šťasten, nešťasten...“ A stále zní šum deště jen, zíráme v sebe, zříme ven; mdlo venku, mdlo je v nitru mém: „Budeme šťastni, nebudem?...“ Prší tak tiše do šera zádumčivého večera...
JARO V ZIMĚ.
Na horách, pláních dosud sníh, však smavé jaro v očích mých – – Hle, ženo, pole lilií před okny. Nech, ať uviji z nich pro tě věnec nevěsty, v svůj vlas jej můžeš zaplésti. A bílé roucho na se vem a z diamantů diadém, bybych v loktech tvojich opojen snil v růžích jara vonný sen.
VĚČNÁ LÁSKA.
Prchá zima, jaro, prchá doba mládí, a my máme se vždy stále více rádi... 55 Co nám jaro, co nám zima, když nám úsměv slunce v srdci dřímá, v snech se rozvíjejí květy azalejí. Šero v síni... Teplo z krbu dýše... K hrudi mé své ucho přikloň tiše, cos tam zvoní, vábí, plesá, hraje: píseň máje...
STARÝ SAD.
Ach, bože, kolikrát vzpomenu na ten sad, na ten sad, sad ztemnělý, kde jsme se rádi měli. V diskretním zátiší tesklivých cypřiší stuleni k sobě jsme dleli, v polibcích umříti chtěli. Srdce nám zpívalo, proč, samo neznalo, svět v luny závoji mdlém, zdál se nám čarovným snem. Zanikl starý sad, druh našich promenad, zapadl, zanikl v tmy, zbyli jsme tady jen my. 56 Však leckdy za šera jarního večera cítíme v srdci ten sad opět se rozechvívat...
SPLYNUTÍ DUŠÍ.
Je jaro zas, svět jeden jas, a vůně plují v naši síň tak měkce kolem nás. Ten domek náš. Tak diskretní ve květech stulen. V bájích tu dvě duše sní. Má ženo, ženo oddaná, to vše jsem stvořil pro tebe, ty duše má! A ty’s se bála se mnou žít... Teď nebojíš se více již v tu chýš mou jít? Mně život sen, a snem mi žít! V té malé síni, v květech, snech chceš mojí být?
IDYLLA.
Zda sobě vzpomínáš na blahé ony chvíle? Máj kolem rozkvetl... My v rokokové ville 57 na břehu jezírka v thujovém stromořadí jsme spřádali své sny o nekonečném mládí. A pozdě večer pak, když stříbro luny plavé v klokotu slavíků své světlo mihotavé na naše postýlky dvě hebce rozlévalo, nám všechno dokola se krásným snem být zdálo.
JE MI TAK SLADCE...
Je mi tak sladce, tak sladce mdle, v duši se písnička vkrádá, zdá se mi, drahoušku, že mne máš den ke dni víc a víc ráda... Tak mdlo mi, tak sladko, tak sladce mdle, z mé duše se akkordy roní, modravé, bleďounké, zarudlé, parfumem tuberós voní.
TOUHA.
Nebe jako purpur plane požárem nádherným. Dvé rukou ženských, něžných mne tiskne k ňadrům svým. A v sadě vodotrysky jak ze sna šumějí. Paní Melancholie prochází alejí. 58 A tiše, zlehka kráčí, hledí do oken mých, jak přízrak dávných časů smutných, mdlých, blaživých... Ó, tento večer chtěl bych tě strhnout v náruč svou a vyšílit se láskou tak dlouho pohřbenou.
PAK LÍBEJ MNE...
Když tichá píseň duší táhne, a slyším housle všude znít, když úsměv na rtech mojich sídlí, mně plane v očích slunce svit, ó, nech mne snít. Však zříš-li chmuru na mém čele, na tváři vrásky tajemné, mé zraky planou rozteskněle, mé srdce steskem rozechvělé, pak líbej mne, pak líbej mne!
V CHVÍLI VÁŠNIVÉ.
Ó, pojď a líbej tváře mé... My přece šťastni budeme. Můj dech se chvěje, cítíš snad? Ó, tolik chtěl bych mít tě rád. 59 Stiskni v dlani ruce mé, moje srdce vášní vře, slyšíš tepat v stěny cév prudce, divě žhavou krev? Jen naslouchej, uslyšíš její zpěv!
VZKYPĚNÍ.
Ty musíš mojí býti, mou tělem, duší, mou, já chci se tebou zpíti v ekstasi smyslnou. Chci, bysi v křečích těla v horečných objetích šílená slastí mřela na horkých ústech mých. Tvým tělem chci se zpíti v ekstasi vášnivou, ty musíš, musíš mou býti, mou na věky, navždy mou!
RŮŽE.
Ó, růže rudé, ó, růže plavé teskné vy květy, vášnivé, žhavé, jak často jsem o vás v nocích svých sníval, jak mnohé písně o vás jsem zpíval, jak ve vás, s vámi v jedno jsem splýval, ó, květy moje. 60 Ó, květy žhoucí, ó, květy mroucí, v duši však nehynoucí, jež věčně pláte, svit slunce ždáte a bez úkoje.
PÍSEŇ ŽIVOTA.
Má ženo snící, Jaro mé duše, můžeš mi říci, jaký to div se náhle stal?
Nad vrchy v slunci vůně se třese, třešně květ vůkol obsypal.
PÍSEŇ.
Krajina kvetoucí, v paprscích tonoucí, vůněmi celičká prosycená. Každý, jenž zlý má žal tady jej pochoval... Krajino kvetoucí, vytoužená!
LETÍ JARO.
Letí jaro krajem, letí, sype v srdce nadšení, obaluje květy sněti, z pupenců tká lupení. 61 Cítím ve svém srdci chvěti dávných tužeb rašení, letí jaro, krajem letí, sype v srdce nadšení. Stromy jiskří kolem květy, v sny ti šumí lupení, všechno v píseň mění se ti, v píseň jara, nadšení.
VESNA.
Tak sladce ptáci pějí, tak jemně vánky vějí, na nivách září kvítí, oblaka zlatě svítí, a všechny dívky touhou mrou jakoby Vesna láskou svou vše chtěla udusiti.
OPOJENÍ.
Všude rudé, modré kvítí kolkolem, v duši plno písní zní ti hlaholem, všude květy, květy, květy, jsi jak vůní omámen, chtěl bys plakat, chtěl bys smát se, mhouříš zraky, klesáš v sen... 62 Modré kvítí, měkce svítí... Vůně jen...
V ALEJI.
Slunce zlaté svity spouští v šerá houští, vánek zlehka schvívá tu vůni bílých akátů... Listí šumí, ptáci pějí ve aleji, kdesi kvílí fontán mdlou píseň štkavou, zdlouhavou... V jasmínových snětích skryt vidím zpitzpit, jak se kolem celý svět mění zvolna v samý květ...
STESK.
Kukačka volá! Zelené luhy, březové háje, v nich potoků stuhy, stráně, kde kvete divizna, máta, nebesa z večera nachově zlatá, žitniště, stromořad, semotam chata, za vrškem s hřbitůvkem bělounká víska, venkove, venkove, jak se mi po tobě stýská! 63
KRAJ V KVĚTECH.
Kraj v květech. Vesnička. Pastviny, lesy. Kde asi srdce mé, kde myslí, kde jsi? Na stráních děvčátka trhají květy. Vzpomínám, co bylo před mnoha lety. Teplo tak... Za humny šalmaj kdes zpívá... Léta odplynulá, co z vás mi zbývá?
VENKOV.
Ve zlaté záři hřející lze vidět v květech smějící se klidnou vlídnou vesnici. Kol luka, háje tesknící, kde bloudím s duší pějící, s úsměvy štěstí na líci. A prostřed nivy vonící ční hřbitov s pustou zvonicí, stříbrné tóny ronící. Jen večer, když v hvězd směsici se lesknou hvozdy šumící zní krajem vzdechy tesknící. 64 To kraj mé duše blouznící, jež sní ve zlatém měsíci o touhách, láskách tisíci.
ČERVEN.
Zem rozkvetla... Mdlá nálada se rozlila po kraji všem, a zlatá světla na lada se řinou s nebe lijákem. Kvetoucí luka jiskří vdál... Kol kočár přejel... Akáty kdes voní... Pták v snech zatikal... Vzduch chví se sluncem prohřátý... Cvrkání cvrčků slyšet sem... Chýš v stráni... Včely s bzukotem se snáší v jetel, bílý rmen... A ty jsi šťasten – zdá se ti, že držíš ženu v objetí a líbáš, líbáš, líbáš jen...
PLN BAREV, VŮNÍ...
Pln barev, vůní letní den. Kol příroda. A písní včel se květnatý luh rozzvučel. Kraj v nádherný háv oblečen 65 jak královna, mdlá, lenivá, na lůžku hor jež leží, sníc, a vějíř hvozdu svůdnou líc jí šípům slunce zakrývá. A jasně slyšet její vzdech: „Dnes milenkou jsem duší všech!“ – Vzduch polibků pln, touhy tak. A ty jdeš kol a cítíš, mdlá tvá krev jak v žár se změnila a láskou tobě hoří zrak...
HORKÝ DEN.
Luh, stráně, hvozd... a něco níž pár chaloupek se v břízách tají. Je ticho... Občas uslyšíš jak cvrčci v polích cvrkotají. Klasy se vlní. V žitě mák se směje. U cest třešně zrají. A slunce žhne, žhne v srdce tak, že lidé láskou omdlévají. Den mdlý, den horký, žhavý den. Jsou lidské duše okouzleny. Krev v žilách vře, žhneš, omámen se řítíš v měkkou náruč ženy... 66
ZAPADLÝ KOUT.
Daleká modrá nebesa a vrchů perspektiva... Mdlý červen... Zdáli od lesa sem vane vůně snivá. Náladu zvláštní kraj ten má, pln květů, hnědých polí, s chaloupkou krytou doškama tam kdesi ve údolí. V tom koutě vonném zapadlém se tolik klidu tají: že umíralo by se tu jak v tiché teskné báji.
LETNÍ ODPOLEDNE.
Tak ticho kol... Nic nezachví se vůkol. Všechno tvrdě spí... A květ, strom, kraj kol pohroužen je v sladký léta vlažný sen. Tu náhle – nevíš odkud, kam, pták vzduchem prolít k dubinám. Jen moment... Zmizel, jen se kmit... A zas jak před tím sladký klid...
TOPOLY.
Kraj rozkvetl kol do dáli. Hláď řeky jiskří opály. 67 A motýli mdle houpají se v slunci... Ptáci zpívají... Sní louky. Z hájů dýše chlad, a topolový stromořad se vleče ke vsi silnicí jak mdlí a smutní poutníci.
HORSKÁ VESNICE.
V topolech běží bílá silnice... U lesa dým se valí ze strniští... Pastvina, vrchy, v rokli vesnice... Pár kachen kejhá v kalném tratolišti... Na polích žluté stohy... Kupky sena... Obláčky bílé plynou za obzory... A za stodolou s hráběmi jde žena... Zpívá si píseň: „Zahučaly hory“...
ŽHNE LÉTA PRUDKÝ ŽÁR...
Žhne léta prudký žár na pole, na lada, za vlnou pastvisk, luk se zvedá kostelík, pár kaštanů, pár střech, ovocná zahrada. A nad vším slunce plá, to slunce zářící, jež procezuje zář svou stromky na rybník, jenž zpola zarostlý je třtinou, ostřicí. 68 Pach dvorců... Skřehot žab se mísí v ptáků zpěv, kdes kohout kokrhá... vůz skřípe... štěkl pes... sem tam po silnici se mihne selky zjev. A vdáli dokola se modrá horstva lem, z návrší v údolí omamně voní les, a člověku se zdá, že vůkol celá zem v zakletou pohádku se proměnila dnes.
POLNÍ STEZKOU.
Luh pomněnek je pln a květů sedmikrás, pruh řeky v keřích vrbových se vine, pod strání k obzoru se vlní zlatý klas, u háje rybník modrý v sítí kyne. A v hvozdu houštinách je dneska plno ptáků, a skvrny jahod všude v mechu svítí, a klenbou buků vidět do oblaků, zkad v stíny lilavé se snopy světla řítí. V té lázni teplé, v které kraj se koupá, – jak žena, jež své odhaluje vnady – zrak vytržením plá a duše v azur stoupá. A tiše, měkkounce, jda polní úzkou cestou, mním, šťasten k zbláznění, že ubírám se tady do blízké, tiché dědinky, v údolí, za nevěstou.
INTIMNÍ PASTEL.
Silnice ve štěrku... Vůz po ní skáče, vzad běží vesničky, chlumy a nivy... 69 Na pastvách pasáci u ohňů sedí, pár kluků z příkopu k silnici civí. Vůz hrčí dál... Vížka kapličky noří se z kopců a žitnišť... A v slunci sní kraje... Ve voze zívají dvě dlouhé dámy, modrý šlář jedné ve vánku hraje. A nebe je blankytně jasné jak chrpa... Jak hudba snů ptačí zpěv klokotá z háje. Z šindelů stříšky... Luk barvy... a vršky... a modrý šlář dámy jak prapor tím vlaje...
ZA HUMNY.
Na hrázi za humny plno je dětí, pod hrází vyrůstá vysoká tráva, válí se, sklouzají, s návrší letí, hošíci snědí a děvčátka plavá. Jablka blýskají ve spleti snětí, jablka kulatá, červená, smavá. Volavka nad stromy k rybníku letí, křídloma lenivě ve vzduchu mává. Nad hrází kopec ve moruších stojí, v zahrádkách stulena směje se chýš, rumpity, pumpity, duše!... Teď hošík holčičku v náruč strh’ svojí, válí se za křiku okolo hruše, níže a níže a níž... 70
VYCHÁZKA DO HOR.
Krajina hornatá... Černavé bory... černavá jezera... údolí klidná se stříbrem bystřin... A hory a hory... Sem tam se mihne dědinka vlídná. Zvuk zvonců kravek... Bič zapráskal kdesi... Silnicí v jedlích pár volků vůz vleče... Kos hvízdá... Slyš!... Voní a šumí kol lesy. Na stráni trávu děvčátko seče... Vzduch jasný a vlažný a plný mdlých vůní. Nade mnou hory a pode mnou chýše... Jdu... Kouřím svůj doutník... stezkou nad tůní a srdce mé zpívá ve hvozdech tiše...
SVÁTEČNÍ DEN.
Kraje v pestrém rouše skví se, drahokamy blyští, svítí, ručej jako poblázněná po svahu se ke vsi řítí, slunce stříbrňáky hází... stromy stromům vyprávějí, hvozd jak kostel kyne, ptáci na mši hlučně vyzvánějí. V trávě kráčím stezkou žitem, písničku si v duchu zpívám, ke stromkům se vroucně tulím, květy hladím, broučky líbám, jsem tak blažen, v slunce záři, spokojen a roztoužený, jak bych probudil se z mrákot na růžových ňadrech ženy... 71
CHCI UMŘÍT V KVĚTECH.
Přál bych si jen umříti v den, kdy léto dýchá vůněmi a světly do oken... A zeleň plá a svítí tak, cypřiše teskné, topoly šumějí do oblak... A odkuds’ zdáli, nevíš, víš, mdlé tóny houslí zahrady ti znějí blíž a blíž... A ty jsi šťasten, šťasten tak, jak cypřišem bys’ byl, jenž šumí do oblak... A tóny houslí, tóny mdlé se snáší níž a níž... ty umíráš, se usmíváš... smrt ani necítíš...
V ZANÍCENÍ.
Letní krajiny! Kdy v dálce vrchů lem se snoubí v úsměvech a světlech s azurem a vzduch pln nadějí, kontury vesnice se štíhlou zvonicí, ty sady, aleje, břeh květy bující se v řece shlížejí, tu cítím v moje sny jak prší slunce jas a kvetou nivy mé a zrá mých polí klas a voní sklizněmi, a pro mé objetí svět malým zdá se být, chci tolik zpívati a tolik, tolik žít jak nikdo na zemi. 72
PÍSEŇ KRVE.
Je čistý letní, rozzářený den a azur žhavý, jdu vzkvetlou nivou barvou rozechvěn a vůní trávy. Tak volně žít! Z údolí slyšet sem je zpívat ptáky. A listí jiskří, voní čerstvá zem a hoří máky. A v hrudi mojimojí srdce vychladlé se rozehřívá, to srdce teskné, tolik, tolik mdlé si píseň zpívá. Jen slunce, slunce cítím v žilách svých a žhne v mém zraku; ó, ženo, spleť mi věnec na skráních ze žhavých máků!!
CHCI PÍSNĚ, KVĚTY...
Chci písně, květy, slunce jas, chci život zářící, chci vypít pohár ke dnu vráz vínem se perlící. Chci jednou život okusit, jej zcela mít, v něm zcela být, v zápasech, slasti, bolesti, jen jednou cele rozkvésti, ó, chci se zpít! 73 A chci se všemu, všemu vzdát, své nitro otevřít, chci smát se, plně smát se, smát, vše stesky přehlušit a v touze spiati celý svět, rozkvésti v květ, pět písně, pět, ze retů ženy sílu ssát, svou duši, srdce vyzpívat, ó, chci tak žít! 74
MELANCHOLIE.
Zádumčivá píseň zpívá: že sen každý konce mívá, touha tklivá v posled zbývá.
[75] NEZNÁMÉMU PŘÍTELI.
[76] SMUTEK ODKVĚTU.
V má křišťálová zrcadla podzimní mlha napadla. Já marně vzbouzel jejich lesk, mně vstříc vždy hleděl dávný stesk.
JEŠTĚ JEDNOU.
Ještě jednou chtěl bych tak zaletět si do oblak. V cypřišové aleji procházet se s Nadějí. Naslouchat jak k měsíci stoupá fontán kvílící. Ještě jednou chtěl bych tak zablouditi do oblak...
SNĚNÍ.
Moje hlava tesklivá někdy večer blouznívá o květině modré, která vůni sladkou rozchvívá. Vůni sladkou, opojnou jako něžná srdce jsou, něžná srdce sensitivů oklamaných žití hrou. 77
PODZIMNÍ ŠERO.
Již šero mdlé, mdlé, zamlklé na město se snáší, na město se snáší v mhách rozplizlé. A vítr lká tak z daleka jak pohřbené touhy, jak pohřbené touhy člověka. Park opuštěn mi do oken svit žlutavý hází, svít žlutavý hází jak zašlý sen. U okna sním nad žitím svým: dech zimy mnou vane, dech zimy mnou vane jak parkem tím...
ŽLUTÉ LISTÍ...
Žluté listí v alejích hořká vůně vane z nich; krajina jak pastel v šedi závojem mlh teskně hledí, 78 slunce rudé zapadá, zádumčivá nálada zpívá v tónech mollových. Smutno venku, v srdci chlad, podzim dýše ze zahrad, takou divnou dýše vůní po níž lidská srdce stůní, jako mrtvá láska z mládí, již jste měli kdysi rádi a jíž marno vzpomínat. Ticho, šero v ulicích, chladný vítr vane z nich, osvětlená okna svítí, divné city v nitru nítí po klidu a polibcích, po štěstí a objetích, po všem, co mi cizé v žití...
JESEŇ.
Tichý podzim zamyšlený jako teskné, marné stáří, a ty květy zvadlé v sadech jako věnce na oltáři. Suché paže rozpínají stromy chudé, ustarané k slunci, jež jak monstranc’ plane kadidlem mlh zadýchané. 79 Roztesknělý vítr kvílí zádumčivé litanie... Srdce steskem rozhoupané v hrudi prudce jak zvon bije.
ODKVĚT.
Je podzim všude kol a teskno po kraji a mlha bílá stromy obetkává. Na cestě rudé listí voní hořce mdle. Má duše snivá, tesknivá a plavá... Svou cestou kráčím, smutný poutník, do dáli. A v duši zpěv mi léta dosud tiše zpívá. Tak je mi divně, teskně nevýslovně, jak tomu, smrt kdo svojí tuší, bývá.
Ó PODZIM...
Ó podzim mně vždycky tak blízek byl a bolest mou nejednou utišil... Ty západy jeho a smutek niv, vše zvadlé a mdlé, co žhnulo dřív... A vítr, který tak žalně lká... Ta oblaka jdoucí do daleka... Pach listí, jež u stezek zetlívá, a nálada krajiny tesklivá. Je cosi v tom stesku podzimním, co duši léčí vždy klidem svým, 80 takový blízký cit to zklamání, jenž před smrtí strach z nitra zahání.
JDOU VZPOMÍNKY...
Je krásná příroda, když v žluti zdá se pláti, a tiše, tichounce mdlý vítr v listí zpívá, a z parků vůně vlá tak nahořklá a snivá, že musíš na zašlá si léta vzpomínati. Jdou vzpomínky, jdou, mizí, jak oblaka se tratí, ta krásná oblaka, jež říjen vždycky mívá, tam v dálce neznámé, a teskno v duši splývá jak v záhon růží mdlých, jež západ v posled zlatí. A mlčí ptačí zpěv a listí ševel milý, a vody kalné jsou a mlhy luhem pílí, jak by se ve rubáš kraj halil zmírající. Tu v nitru jítřejí se kruté staré rány, sny, touhy, naděje, jež v taji pochovány a které vzbudila mdlá vůně hořká, mdlící...
ROZPOMNĚNÍ.
Těch dnů si vzpomíná má snivá duše ráda, dnů bledých chvil, kdy byla čistá, mláda, neb dráždivým a sladkým voní dechem. Tu slyším v snu jak skály zvučí echem, jak šumí hvozdy, potoky jak pějí, a vítr kterak stená ve aleji... 81 A náhle cítím zrak jak kalí se mi... Tak v dlani skráň svou, zamyšlen a němý, mně zdá se, že má hlava v zadumání nad jakýms’ tělem drahým mi se sklání.
TAK RÁD BYCH NAŠEL...
Tak rád bych našel zapomnění, až večer klesne v duši tich, v těch krajích modrých, magických, jež trhlinou zří v moje snění. Povadlé růže v sněhu leží! A ustavičně padá sníh! Co rozvíjí se v rukou mých ve sklence vody narcis svěží. Sním! Anděl letí kolem tiše a v zracích mých se zrcadlí; mně zdá se teď, že měsíc mdlý mi otevírá modré říše...
SENTIMENTÁLNÍ PROCHÁZKY.
Zamlklé čtvrtě, zapadlé, jak blízké jste mojí duši se svojím smutkem, tichem svým, jež snění nevyruší.
PASTEL.
Na všechny strany pohled rozvírá se... Návrší, luka, plochy hnědých polí. 82 Lipová alej ponenáhlu sklání se mírným svahem dolů do údolí. Pár nízkých domků... Staré městské valy... Za nimi obrys hradu vypíná se. Shluk budov, chrámů, mostů, parků, ulic. Jak měkký pastel obraz celý zdá se. A prostřed všeho řeka proplétá se... Když z rána věže, báně lesklé v zoři se jitřní třpytí, svítí, planou, září, se zdá, že město celé plamem hoří.
V ÚPALU SLUNCE.
V úpalu slunce stojí chmurné domy, jež vrhají na dlažbu tmavé stíny; vzduch tetelí se horkem mdlý a líný, v zámeckém parku šíří vůni stromy. Chvílemi kočár zarachotí kdesi... Křik dětí z dvora... Kolovrátku steny... Naproti zívá kostel otevřený... Na okně kanár ve snu zatikne si... Však večer v tklivém zvonů rozzvučení kol domy, chrámy, paláce se mění a netušených tvarů nabývají, jak by se ze snů těžkých probudily a středověký dávný život žily, jenž zaklet v jejich starých zdech se tají. 83
STARÉ DVORY.
Ta beznadějnost starých smutných domů, jich zahrad zeleň mdlá a šedivá, a tesknota těch arkádových dvorků, kam z okna se snad nikdo nedívá!... Tam zapadne jen jako ve snách slunce, a tráva roste po dláždění všem. Je pustý dům a besídky a cesty a pustý park je, pustý, tklivý, něm... Tak ticho tu jak v klášterní je chodbě... Zvšad dýše mír a elegický chlad... Jdeš po špičkách ze síně v síň, jdeš zlehka, bys neprobudil spících stínů snad...
NÁLADA ZA SOUMRAKU.
Dům k domu malebně se ve údolí řadí. Prejzové střechy... báň... věž na věži... v tom sady... Klikaté ulice... výklenky... balustrády... a v dáli pod mostem stříbrná řeka pádí... Vše má svou náladu a k snění duši svádí... Ten starý kolorit a staveb divných řady, klid náměstí, jež sní o zvucích serenady, když večer do ulic se mrtvých plíží kradí. V tom slunce zapadlo, slyš, zvuk tam, z jiné strany, teď ze všech koutů, hle, zvonice rozelkány nad městem počaly svůj koncert melodický... 84 Noc klesá... Bání shluk... střech... palác na paláci, jak vzrůstá noc, se v temna propast zvolna ztrácí: teď, hle, hrad s dómem v mrak tam trčí gigantický!
TOŤ ČTVRT JE POCHMURNÁ...
Toť čtvrt je pochmurná, kde ulice se tmějí jak staré průplavy vždy pozdě za večera, portály zamlklé a střechy, okna šerá a staré parky, jež jak mrtvy vyhlížejí. A pachy minula se linou odevšady jak z relikviáře, jejž otevřel kdos zticha po létech za šera, když podzim okny dýchá a v nitru teskno je a smutny venku sady. A vše tak milé je a plno krásy tklivé, ty domy s arkýři a chrámy zádumčivé, kde světla voskovic se zkomíravě třesou; a tichem velebným pak, které ukládá se nad koutem šerým tím, jenž usínati zdá se, jak minulosti stesk se zvuky zvonů nesou.
VEČERNÍ PROMENÁDA.
Sem alejí kaštanů táhne se cesta... Je ticho tu... V břečťanech domek sní v houští... Sem nezní zvuk piana, hřmot vozů z města... Přes zídku na cestu hloch plody své spouští. 85 Když večer se schyluje, lampář vždy tady pak rozžehne lucernu... Ze zahrad voní mdle kytice chrysanthem... Teskno kol všady... A chvilkou je slyšeti, jak v městě zvoní... Na chodníku plno je trávy a mechu... Kdos zpívá... Teď netopýr přelétl v spěchu... Po obloze hvězdy se pomalu rojí... Sem chodím vždy s ženou svou za mdlého šera, a zdá se mi, jak bych se setkal s ní včera a zašel sem, bych jí řek’ o lásce svojí...
PŘI ZÁPADU.
V zákoutí tichém zapadlém, kde staré tmavé parky jsou, paláce šeré, kláštery, dům nuzný stojí přikrčen u schodů, jež na Petřín jdou. Jen smutní lidé chodí sem poslouchat v říjnu večerem znít píseň zvonů za vodou. V tom domku bydlí houslista, stár, slepý již a žitím mdlý, a hraje vždy na housle své, když západ stromy prosvítá, zpěv tklivý, dávno zapadlý: o ženě zvadlé v lásky dnech, o nesplněných slávy snech, o trpkém mládí hladovém, 86 o bídě, fatu zoufalém, o stařístáří pustém jako hrob a pláči dávných, zašlých dob.
S PETŘÍNA.
O kaštan podepřen dolů zřím ze šera Petřínské stráně. Jas slunce poslední rozlilo na střechy, věže a báně. Zmlkají zvonice v soumraku. Okénka budov se lesknou. Kvílivé hoboje z ostrovů chvilkami ke mně až stesknou. Lamp světla v hloubce se kmitají, den barvy stále víc tlumí; vše ztichlo, pobledlo, zapadlo – jen řeka tam dole kdes šumí...
K PŮLNOCI.
V tmu ulička se vine; svit kalný lampy siné kdes osvětluje vchod. Pod mostem sešlým léty proud lká... Střech silhouety se chmuří v hládi vod. 87 Hradčany... V stromech stráně... Ve svitu luny báně se jiskří... Nervosní krok chodce dlažbou zvučí... Zvuk hodin... Dvanáct... hučí... Pak mrtvo kol zas sní.
JE PODZIMNÍ NOC...
Je podzimní noc mlčící a světlo luny zářící se rozprostírá ulicí. Řad domů s loubím pojal sen... Jas luny sněží do oken i kostel jako posněžen. Na náměstíčku zapadlém sní opuštěný světec něm ve rouše bílém, třpytivém. Ni zvuku není slyšet znít – kol vládne bílý, přísný klid, v němž zdá se všechno mrtvo být. Jen občas zazní kroky sem: – muž s dívkou v šeptu milostném – pak opět ticho kolkolem. 88
VZPOMÍNKY Z CEST.
Obrazy míst vzdálených!... Co v snech svých jsem prožil v nich v chvílích klidných, odešlých!...
NORIMBERK.
Jak starý zašlý dřevoryt se zjevilo mně... Hrad, věž, štít na štítu, chrámy, loubí kryt, tak mohl jsem je denně zřít. Útulek duší lačnících po kouzlu věcí zapadlých. Mně připadalo, že tu jsem od dávných let již domovem. Pak cestou svou jsem dál zas jel... Však dojem z duše nezmizel... A vždy, když vzpomenu těch chvil, mně zdá se, že jsem v báji byl.
BRUGGY.
Malebná stará, divná stavení... sad... kostel... klášter s nízkou věžicí. Jen občas jak stín černý bekyně se mihne pustou, němou ulicí. A všude parky, můstky, průplavy, na nichž se zjeví někdy labuť mdlá, se šinoucí po vodě pomalé, jež vlasy řas je všecka zarostlá. 89 Je klid tu jako v městě zakletém... Teď slyš... zvon... druhý... náhle zvonů sněm své rozezpíval Ave Maria... Pak mrtvý klid zas vládne nad městem.
PAŘÍŽ.
Toť všeho divá změt je, vkusu, nevkusu a chicu, sprostoty, popěvek z Montmartru a píseň z Opery, toť vůně absinthu a láska grisetty, toť Louvre, Tabarin-Bal, panství kokety, pak Notre Dame a Morgue...
HROB CHOPINA.
Kříž na kříži... keř... hrobky zříš... A vůkol ticho, smutek jen – Toť Père Lachaise je... Mrtvá říš, kde Paříž dřímá věčný sen. Jdeš cestami... A dumáš, sníš... Pojednou staneš zaražen: Zvetšelá hrobka... v zadu kříž a v předu portrét... obemšen. Ten portrét... Chopin!... Nadpis zříš, a hlava tvá se chýlí níž a šeptá toho jméno, 90 jenž tady sladký sen svůj sní, co srdce rozechvěno nervósní hudbou zlehka zní...
BENÁTKY.
Sníš na lagunách zelenavých vod, ty minulosti básni kamenná, tvé věže, chrámy, palác dožecí, tvá modř, jež žárem jihu vznícena. Ó, tichý smutku starých paláců, jež v kanálech svou hrdost shlíží kol, na jejichž vodách plují gondoly, z nichž zvučí písně sladkých barcarol. Když z rána slunce vzchází nad obzor a rozleje svou záři nade vším, tu zdá se vždy, že město zahoří jak kdysi zase v rouše dožecím.
GRUŽ.
Shluk pinií, cypřiší pne se do vzduchu, jenž horkem se třese. Oleandry modré a rudé u malebných domků žhnou všude. Kol pahorky porostlé spoře. Ostrov... Háj... Daleké moře, kde rackové křikem svým děsí a parníků hvizd zasteskne si... 91
RESIGNACE.
Co kdysi pro nás zbyde, ženo? Kde touhy, žár, kde snové krásní?! Jen hrstka prachu... Řada básní, nad nimiž v podjesenní večer mdlé srdce sobě někdy zasní.
NAŠE CESTA.
Nebe modré jako snění, kvetoucí sad bílý celý, kráčím se svou ženou v dálku, zpátky zříme roztesknělí. Slunce v barvách květin hýří, vůkol na sta tuch zas raší, a ty dálky stále vábí, stále k sobě duši naši. V hrudi vlní se nám moře, a ta dál tak svůdně plaje... Za námi říš tichých snění a před námi drsné kraje.
TICHO JE...
Ticho je v síni mé, ticho a klid. Sedím a přemýšlím, co může být. Napínám do dáli duševní zrak. Co bylo, nebude, lépe je tak. 92 Prožil jsem mládí své v modravých snech. Přede mnou žití boj, Zaza mnou dnů vzdech. Mdlá hlava čísi se sklání ku mé. Hlavo má, hlavinko, samotni jsme. Samotni, sami tak ve světě tom, tak jako v pustině kvetoucí strom. Do dálky naslouchám, do dálky zřím. Zdaž něco uvidím, zdaž něco zvím? Všechno mi zmizelo, všechno to tam, ještě že písně mé, písně, vás mám! Sedím a přemýšlím, co může být... Ticho je v síni mé, ticho a klid...
KONEC SNŮ...
V náš život monotonní, jenž plyne den za dnem, 93 své modré světlo roní vždy měsíc večerem. A my tak žijem spolu, pohádka uvadá – radostí něco, bolu, ostatek záhada... My dva a nikdo jiný!... A v dáli život hřmí. Ticho je u nás; stíny se ve světnici tmí. Jen občas slyšet bývá ze sadu žití sem, jak fontán tiše zpívá o mládí povadlém...
VÝČITKY...
Jakou bolest, jaký žal život můj ti uchystal. Místo růží v cestu ti samé hloží nasypal. Proč jsi nešla o dům dál, mrtvo, ticho, smutno tu, kdo sem vešel toho jal v pouta věčný, hořký žal. Viď, netušila’s toho as, že tak brzo zbělá vlas 94 u toho, jejž tolik let s touhou očekávala’s. A léta kráčí věčností... Zda klid se někdy uhostí v té chýši malé v břečťanech, a tváře vzplanou radostí? Ach, co jsem vše již protrpěl!... Můj život v růžích krásný hrob, nad nímž se skláníš – nad úběl bělostný žalný archanděl!
MÁM TĚ RÁD...
Mám tě rád, či nemám rád? ptám se sebe nastokrát... Hned jsi blízka, v daleku, kdo rozumí člověku? Hned si myslím, že tě znám a zatím se klamu sám. Tolikrát se rozejdem, stejnými se nesejdem. Věčně různí, věčně sví, nikdo pravdy nevyzví. Muž nechápe ženy svět, žena nechce rozumět. 95 Muž a žena různý svět, jejž nikdo sloučit nedoved. Tak medituji častokrát: mám tě rád, či nemám rád?...
KRISE.
Tvé vlasy tknuly se dnes mojích skrání, a ruce hledaly se v bázni zas, divný pocit strachu přepad nás tak záhadně a z nenadání... Nevím proč. A jak. Ve tichu mdlém jsme seděli jak ve snu, oněmělí, naše ruce pohnutím se chvěly v neurčitém šeru modravém. Tolik jsme si chtěli vyprávět o štěstí a našem milování, však kalný zrak a oněmělý ret, a jak by srdce proměněno v led, jsme neplakali ani...
TRUCHLIVÁ PÍSEŇ.
Zavři svoje bledé zraky, jsou tak tklivé, umdlené čekáním a utrpením, od slz hořkých zamžené. 96 Není klidu v mojí duši, není klidu v hlavě mé, tůň pode mnou, tůň nade mnou, vpředu břehy vzdálené. Jako bludný Hollanďan jsem věčně štvaný mořem běd, čekaje na vykoupení láskou tvojí sedm let. Sedm dlouhých, trapných roků v prsou oheň, v hlavě tíž, věda, že mé vykoupení svojí smrtí zaplatíš. Zavři svoje bledé zraky, jsou tak snivé, znavené neštěstím a odříkáním, zklamáním a naříkáním zkalené.
EPISODA.
Víš ještě? V parku seděli jsme kdysi zamlklí, kol nás se zvolna šourali dva starci choří, mdlí. Tušili román pikantní, jenž smutný konec má, když na šíj jsem tě políbil spustili chachacha. 97 Dnes večer, když jsme seděli u krbu zamlklí, mně zdálo se, že odkuds’ z tmy jich krutý smích zas zní.
ZA SOUMRAKU.
Smráká se, stmívá se... Ticho do dálek. Kdos’ prones’ jméno. Tak podivně, děsivě hlas ten tě zalek’, má ženo! Prchnouti odtud a prchnouti všemu, začíti znova... Utéci trýzním a zklamání zlému, jež hořkost chová. A vzdáti se všemu, co touží a hoří a smysly mámí. To tělo je bídné, to tělo, jež choří a klne s námi. Ó, moci se odpoutat od trpka chvílí, jež za námi straší, a nevidět nic, než budoucnost klidnou a duši naši...
BALLADA O NAŠINAŠÍ LÁSCE.
Krajina teskná zapadlá a rybníků v ní zrcadla... 98 A vrby sklání větve své nad hládí vody špinavé. Zde u vrb dlíme dlouhý čas... Čekáme, že snad kolem nás kdys život půjde smavý tu v paprscích sledních zásvitu. A stále čekáme tu jen. A Život je přec stále Sen... A hlavy těžší, bílý vlas. Což život nezajde sem as?..as?... Tolik jsme po něm toužili, tolik tuch v prsou ožili, až zde jsme u vod usedli zklamáni, tišší, smutní, mdlí... Snad půjde život kolem nás, však možná pozdě bude as: vlas bílý zcela, srdce mdlé a tělo touhou uchřadlé...
PROSBA.
Ne, nehněvej se na mne, moje ženo, že trpěti ti u mně usouzeno. Já pro tvou bolest mám tě tím víc rád! Ne, nehněvej se, moje bledá ženo, čím stůňu, to již se mnou narozeno, je Osud můj, s nímž musím stále žít: věčně snít. 99 V mých zracích hoří zcela jiný svět, k němuž musím vždy se navracet, v něm je moje bytost zakotvena, pohlcena, roztavena. Nech mne snít!..snít!...
ELEGIE.
Měsíc vyšel v sadů tichu. Vyprávěl o zašlém hříchu. Chvíle dávné přišly zas, probudily mrtvé v nás. Nech ty chvíle znova ožít, čas je hlavu v dlaně složit, naslouchati chvílím těm, jež nám pějí rekviem. Je v nich mnoho prožitého, dobrého i mnoho zlého, co jsme našli, prožili, cestou žití ztratili.
TY VĚČNĚ STARÁ...
Ty věčně stará, věčně nová Ženo, co v tobě tuch a snů již utopeno! 100 Kdo vysvětlil, kdo pochopil kdys tebe? ti prchám, vracím se, mé peklo, nebe! Tvým kruhům čarovným, v nichž sedíš Ženo věčná, kdo může odolat, Pandoro nekonečná?!
VYZNÁNÍ.
Je nejkrásnější žena v illusiillusi, jež nedostižna je, jež touhou je a touhou zůstane, když srdci blízka je. Ta nejkrásnější, již jsi v dáli zřel a nikdy nezlíbal, jež přešla kolem tebe jako sen, jenž prchá vdál. To jediné je lásky pravý tvar veliký čistý, nehynoucí pak, v své střízlivosti vrahem skutečnost je vždycky však. Ó, vratkost věcí, které tady jsou, a věčnost snu, jenž zůstal nesplněn! Je nejkrásnější žena v illusiillusi, jež čistou touhou jen!..jen!... 101
V OSAMĚNÍ.
Tiše! Mé srdce, stonavé děcko usíná v náručí luny –
U mého lože sedí má matka a zpívá altovým hlasem píseň o bolesti mládí: „Nerozkvetly růže, které miloval...“
KDYŽ ZRODIL JSEM SE...
Když zrodil jsem se, k růžím zrak můj na stropě se vzpial, já vztahoval své ručky tak po nich, se usmíval. To dávno již... Po růžích pak jsem celý život ždál... Snad proto jsem si srdce své tak k smrti rozbodal.
NA KONCI MĚSTA...
Na konci města villa sní, obzory, stromy kolem... Tam jsem se z žití uchýlil se svojí ženou a bolem. Tu život tiše ubíhá jak řeky vlny líné... Do oken listí šumí ti; a člověk hyne, hyne... 102 Jen večer z blízkých nádraží hvizd vlaku zaheleká... To stará touha rozjíždí se kamsi do daleka...
TRUDNO JE...
Trudno je, trudno je na něco vzpomínat... Jaro tu s písněmi; ve květech skví se sad. Jaro tu s vůněmi jak po let dlouhý řad... Trudno je, trudno na něco vzpomínat... Srdce je blažené alespoň na chvíli, alespoň na chvíli vůně je opily, rozkoše máje, jež kolem se rozlily, do ran, jež křísí sese, balsámu nalily. Trudno je, trudno je na něco mysliti, vždyť již se brzičko svět v barvách rozsvítí, svět v barvách, naději, v novém svém ožití, vždyť je tak nádherné 103 plně se vyžíti... Trudno je, trudno je... Líp na nic mysliti!...
STARÝ POKOJ.
Dešť s nebe lije se celý den, a zvolna se začíná tmíti... Zbloudilý zásvit oknem vpad’, v hranolech lustru se třpytí. U okna zamlkle spinet sní... Sekretář... Ve váse kvítí... Sloupkové hodiny tikají... Oválné rámy svítí... Sedím tak v sebe ponořen. Teskno mi z celého žití! Chtěl bych jak starý pokoj ten o zašlých vůních sníti.
DÁVNO...
Dávno již, dávno je tomu, co se mi zoufati chtělo, nyní pod příkrovem stromů leží mé žíznící tělo. Dávny, ó dávny ty časy, kdy jsem snil o kouzlu máje, nyní mi zbělely vlasy, ruka má k výpadům mdlá je. 104 Jak se vše na světě mění! Jakobych z tmavého hrobu vystoupil na světlo denní v neznámou jakousi dobu...
TAK ŽIVOTEM JDU...
Tak životem jdu rozrušen a sním o kousku klidu jen... O kousku klidu bez bolu, bez krutých niter zápolu... Však klid jak zaklet pod zemí... Jej nalézti, ach, nelze mi... A hlava bolí, těžká, mdlá – což zoufalství již propadla?... Tak krásný, milý dneska den!... A přec se cítím rozrušen. Bez zájmu nějak pro vše kol. Jak byl bych stvořen jen pro bol. A pro tu slávu truchlivou být sám a sám jen s duší svou...
JE VĚRU MARNO...
Je věru marno zapírat, že přicházejí dny, 105 kdy cítím se tak bezmocen, mdlý, bídný, nicotný. A vše mne rázem rozruší, co jindy uklidní, modř nebe, květy, zeleň trav i ptáci švitorní. A takovou mám touhu pak se žití vírem zpít, sám sobě prchnout, na věky na sebe zapomnít...
POCIT SAMOTY.
Jdou dlouhá léta, dlouhé dny, však neklid můj je bezedný. A stále nervů víření, ten neklid není k skončení... Tak žiji ve své samotě a spřádám sny o životě, pln lásky, nenávisti prost, té smutné Země smutný host, jenž velkou touhou nemocen v svém nitru trpí bezmocen, že věčně bude sám a sám a zpívat musí k srdce hrám... 106 Jdou dlouhá léta, dlouhé dny, však neklid můj je bezedný...
TAK ZA MÁLO...
Tak za málo, málo let změněn život, změněn svět, cítění, sny, touhy, vznět! Zapomeneš, jiné zvíš, zkušeností bědnou tíž hromadíš, ach, hromadíš... Hledáš, toužíš, zápasíš, spěješ k cíli – vposled zvíš, že jsi dál spíš nežli blíž... A tak bloudíš v neklid, klid, zpola zlomen, zpola zpit... Ach, nevidět nic, necítit! –
TIŠE, TAK TIŠE...
Tiše, tak tiše se smráká v své síňce s okny na stráně sedím a sním – voní růže a zdáli zní Anděl sem Páně. Tiše, tak tiše se smráká, šer na věže v údolí padá, 107 v mé hlavě se vzpomínky rojí, vzpomínky na léta mladá. Tiše, tak tiše se smráká, těžká má hlava se sklání, tolik mi smutno dnes, teskno tak k pláči, nevím proč ani. Tiše, tak tiše se smráká, cos v duši mé stlumeně stená, co se mnou se zrodilo na svět – bol hluboký, krutý, bez jména.
DO DÁLEK ŠEL JSEM SI...
Do dálek šel jsem si pro štěstí. Nedoved jsem je nalézti. Rostlo snad příliš vysoko, a já byl zrozen hluboko. Lákaly lesy, voněl luh... A v srdci mém bylo tolik tuch, že mnil jsem, že vzlétnu do oblak! Žel, marně jsem čekal na zázrak... Přešel let řad... Květ štěstí svad... A smutek zlý hořka v duši pad... Jen z daleka někdy ozývá se písnička lásky bláznivá. 108
STESK.
Tolik již žití je ztraceno, tak málo za to je vráceno. Trochu té touhy mučivé, trochu té vášně bláznivé, prchati stále ve sny, ven, být celý život opojen. Opojen krásou, duší, snem a splynout v jedno s nesměrnem!
VZKŘÍŠENÍ.
Mně divný nápěv myslí zněl o světě, kde nic nebolí... Sám ulicí jsem tichou šel za město kamsi do polí... A příroda venku ve květech a v jarním slunci jásala a v paprscích a písní stech své vzkříšení jasně hlásala. Cit divný jal mne chvíle té v tom záření, zpěvu a kvítí: proč člověk jen jednou rozkveterozkvete, a potom už nikdy víc v žití?... 109
KDYŽ ŽIVOT...
Když život náhle v nás se vzruší a jako moře uchvátí svou vlnou mozek náš i duši ve písně svojí závrati, když vposled hořký kal na retu nám odliv jeho zanechal, a v srdci našem rozchví se tu zas dávný stesk a hořký žal, tu nechce se nám plakat v tichu jak kdys a mlčky trpěti: ne, stopit chceme tváře v smíchu a v moře dmoucí hleděti a nelitovat krve mřivé, již prolil v boji každý z nás a čekati zas jako dříve až příliv v proud nás strhne zas...
Ó MOCI VŠECKO...
Ó moci všecko pochopit a spiati v svou hruď – to chtěl bych – byť za cenu žití, všem duším rozumět a ve všem tvorstvu býti a všemu teplo svojí krve dáti. A tvořit, tvořit, bez minula tíže, vše radostí a láskou prožhnout cele, sám sebe zapřít, býti tvorstvu blíže, mít jenom Vesmír sobě za přítele. To chtěl bych, v tom bych utonout chtěl zcela, dát čistší smysl všemu žití kolem 110 a zváti radostí, co dřív se zdálo bolem, být velkou náručí, jež svět by objat chtěla.
BLUDNÝ BALVAN.
Můj celý život jen byl vrchů, dolin sen...
Bludný balvan. Kde skála, na níž mohu odpočinout? Kol strmé stěny sinavící běli a koryta, jež plna hrotů skalních v tmách bystřinami hučí v širou propast, a čas od času zamávnutí křídel velkého orla cítím nad svou hlavou, jenž třímá v drápech slunce purpurové... A tajemno tu jako na dně moře; svou touhu moci o cos’ roztříštiti a v chaosu své vlastní síly zhynout... Kde místo, na němž mohu odpočinout?... Prales. Chrám veliký se klene k modré výši a vypravuje svoje divy vichrům, když dují z dálky, vyvracejí jedle a staré pně jak vykotlané zuby. Čís’ obří ruka zvedá svoje žezlo a sklání je do údolí, kde chaty jak kuřata se v uděšení tulí ke skalní masse vyvřevší ze země. A hvězdy, které z mojí hloubi svítí za večerů, kdy fantasií roje se kolem hemží v čarovném svém kruhu, 111 jsou myšlenky, jež příroda v mně budí, jež plní vše a stále ve mně rostou, neb jediné já pravdu cítím z všeho o trvání a věčném navracení... Slunce. Tak vysoko jsem, že již výše neznám. A myslím stále o významu všeho a cítím všeho souvislost a krásu. Pod mými křídly plují utěšeně planety – světy svojí přesnou drahou... Proč nepřijdeš ke mně, když sobě zoufáš?... Rozbouřený živel. Jsem v tvorstvu, všeho prasíla a rozmach, jsem neklid, Babel věčné Harmonie, kdo ve mně číst zná, poznal smysl všeho – mne děsí se, já miluji však všechno, vždy nepochopen a vše pochopuje, jsem prvopočátek a budu konec, a Země, jež květ nejkrasší můj byla se z mojí krve z temnot narodila. Propast. Já nejsem duše, nejsem také hmota, jsem velký jícen živící se temnem. A časy jdou a nic mne nevyplní, vše nicota je – já jsem symbol její! Aeony. Znáš stvoření taj? Zda je ti to známo? Zři v svoje nitro, 112 pohleď kolem sebe. Sám o sobě jsi svojím vlastním světem, svým stvořitelem, svojím vlastním tvůrcem. Když nebylo nic, ty již byl jsi tady, až kdosi Velký pak ve plášti hvězdném tě vzbudil k bytí, k vědomí a duši a mrštil tebou jako souhvězdími ve vesmír kamsi v propast nekonečnou a dal ti tvořittvořit, jak on kdysi tvořiltvořil, a vnukl tobě dar své tvůrčí síly... Pěšina. Slyš! Tam, kde bílé květinky se tají, jak hvězdičky se třpytí v nebi zemském, a jalovec kde roste, slavík tluče... To stačí ti ke štěstí pozemskému... Ozvěna. Co harmonie všeho ona věčná?... Kde píseň lásky tvorstva nekonečná!?... Kde Osudu je neměnného meta?... Kde počátek je, konec všeho světa?... Bystřina. Svůj zpívám zpěv o věčném navracení... Jsme atomy, jež dávají vznik novým, a smrt je žitím jako život smrtí, a nechápáno obojí a klamné 113 v svém vnějším zdání, však kdo zrak má vidí jich skrytý smysl v transformaci věčné... Sluje. Snad poštěstí se a ty zbloudíš dále než v odvěkého propast bezútěšnou v svém hledání, jež cílem každé touhy. Mořské oko. Ti, kteří ke mně jdou po strmých cestách,cestách a jimž jsem démon snu a prohloubení, v té výši, která domovinou větrů a hlubokého v sobě přemítání, se navzájem v svých zracích obrážíme, my věčně blízcí, věčně vzdalující, toužící dolů, věčně k výši hnáni a naposledy v sobě překonáni. Sopka. Ó vření, vření, obrovité vření a nikde tvaru pro ně k nalezení!... Ledovec. Jsem myšlenka, jež nad tebou se vznáší v svém chladu, ústa velká, nad vše čnící, k nimž měsíc, slunce chodí odpočinout na svojí pouti vesmírovým mořem. Jsem věčné „tuším“ nikým nezbadané, v mém lesku leží obrovité vody a strmé věže chrámů světa božstev. Vesmír. Mé celé nitro v jednom lesku plane, ze zářícího skláním zářící se, 114 blažený, který ve svět blaho vlévá, to je můj zákon, moje předurčení, já plavec jsem, jenž měří hloubku výší, a moje říše říší ducha sluje, odvěká říše duše vykoupení. Údolí. Je ve mně mír a mírem existuji, jsem cestou tvou, ač každý nedojde mne neb cesty ke mně výšinami spějí a roklinami, moři, ledovcemi, kdo ve mně je, zná tajný smysl všeho, jsem odlesk věčné nitra harmonie. Jak krásné je to v klíně domoviny... *
V údolí klidném blízko horské chaty bloudivý balvan leží obemšený ve tichém v sobě samém obrážení, kol něho pase pastýř stádo svoje a píská si na fujaru svou píseň o mořských okách, orlech, skalách věčných, jež strmí chladně pyšně jako Osud nad údolí, jež zelená se tichým a nekonečným mírem protrpění. Oprava: Str. 55., 5. řádka zdola, čti místo „by“ – bych.
115 SBÍRKA „SNY A BOLESTI“ BYLA VYDÁNA NÁKLADEM AUTOROVÝM A VYTIŠTĚNA V POČTU 400 VÝTISKŮ V TISKÁRNĚ ALOISE LAPÁČKA V PRAZE V.
E: jf; 2004 [116]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Springer, Josef; Lešehrad, Emanuel; Lapáček, Alois
(V komisi českého knihkupectví Jos. Springera v Praze. MCMVIII. - Sbírka „Sny a bolesti“ byla vydána nákladem autorovým a vytištěna v počtu 400 výtisků v tiskárně Aloise Lapáčka v Praze V.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 116

Autor motta: Lešehrad, Emanuel

Motto: Lešehrad, Emanuel