POHÁDKA O SNIVÉ DUŠI.

POHÁDKA O SNIVÉ DUŠI.
Na březích velkých, modravých jezer, nad nimiž palmy skláněly listy v zlaceném vzduchu polibky slunce žírného jihu sálavých barev, jež touhou mřely v kyticích květin, v kyticích květin planoucích láskou, dýšících mdlými vůněmi vášně zvířené písní potulných bardů s kordem po boku, s kytarou v ruce, v sladké té říši hrdinských bájí, uprostřed lesku, moci a slávy, jak útlý kvítek vyrostla tiše, vzdálena sečí, poplašných křiků, vnořena v snění tajemných legend. Ten starý hrad, kde s otcem svým žila, jenž jako supí hnízdo se vznášel, ke skalní stěně přitulen v bázni, že smělá ruka drzého lovce napne svůj luk a srazí jej v propast, byl jejím světem. Zde žila klidně, čtouc v knihách žlutých o velkých recích, již zabít saně vyjeli sobě, získati panny pro svoje srdce hrdinským činem, ostřím svých mečů. Tu kdysi přijel z dalekých krajin neznámý minstrel na bílém koni, měl plavé vlasy, stříbrný palaš a přílbu zlatou, jak záblesk slunce, a modré oči jak jižní blankyt. 40 A kněžna plachá skryla se v síni za tmavou clonou, stínící okno, pod kterým jel, své zpívaje písně o divné touze, již vyjel hledat. A neshléd panny, jež touhou mřela – tak blízko jemu a v dálce přece – tou touhou, za níž vyjel si v dálku za sedm hor a sedmnáct moří... A zmizel zas... Zpěv jarý jeho jen z modrých hvozdů zaleh’ jí k sluchu, pak opět ticho nastalo věčné... A smutná panna sedala zase v komnatě chladné, čtouc v žlutých knihách o velkých recích, vyjevších sobě zabíti saně, střežící kdesi na konci světa zakletou pannu, práhnoucí láskou po smělém reku s plavými vlasy, modrými zraky...