NÁLADA PŘÍTMÍ.

NÁLADA PŘÍTMÍ.
Sedím na pohovce v síni, snové zas táhnou mou hlavou, slyším tak podivnou píseň, 5 sladkou a tichou a lkavou, jako když na podzim vítr šelestí zežloutlou travou... V modravém šeru své síně slyším tak podivné zvuky, podobné houslovým tónům v doteku nervósní ruky. A vůně, měsíc a večer, vill střechy před okny mými, pak shluky akátů bílých, dýšící parfumy mdlými. Sním... Pluji v daleké kraje, v kraje své mladosti tklivé... Vidím zas hvozdy, mé hvozdy dumavé, šeré a snivé... Vidím zas labutě moje, jak zvolna k zámku se šinou po hládi modravé vody pod lunou žlutou a sinou... A z komnat line se hudba, tak zvláštní, tichá a tklivá, a žalný ženský alt v dáli k ní odkuds’ z neznáma zpívá... To zpěv mé mladosti trudné, jejž tak rád slýchal jsem kdysi, až umlk’ jedenkrát navždy ten hlas mi neznámý, čísi... A teď... Zas zvučí mi zdáli, tak slabě... V temnu zas zmírá – 6 Procítám... Střechy zřím oknem a kol mne noc mdlá a širá.