BLUDNÝ BALVAN.

BLUDNÝ BALVAN.
Můj celý život jen byl vrchů, dolin sen...
Bludný balvan. Kde skála, na níž mohu odpočinout? Kol strmé stěny sinavící běli a koryta, jež plna hrotů skalních v tmách bystřinami hučí v širou propast, a čas od času zamávnutí křídel velkého orla cítím nad svou hlavou, jenž třímá v drápech slunce purpurové... A tajemno tu jako na dně moře; svou touhu moci o cos’ roztříštiti a v chaosu své vlastní síly zhynout... Kde místo, na němž mohu odpočinout?... Prales. Chrám veliký se klene k modré výši a vypravuje svoje divy vichrům, když dují z dálky, vyvracejí jedle a staré pně jak vykotlané zuby. Čís’ obří ruka zvedá svoje žezlo a sklání je do údolí, kde chaty jak kuřata se v uděšení tulí ke skalní masse vyvřevší ze země. A hvězdy, které z mojí hloubi svítí za večerů, kdy fantasií roje se kolem hemží v čarovném svém kruhu, 111 jsou myšlenky, jež příroda v mně budí, jež plní vše a stále ve mně rostou, neb jediné já pravdu cítím z všeho o trvání a věčném navracení... Slunce. Tak vysoko jsem, že již výše neznám. A myslím stále o významu všeho a cítím všeho souvislost a krásu. Pod mými křídly plují utěšeně planety – světy svojí přesnou drahou... Proč nepřijdeš ke mně, když sobě zoufáš?... Rozbouřený živel. Jsem v tvorstvu, všeho prasíla a rozmach, jsem neklid, Babel věčné Harmonie, kdo ve mně číst zná, poznal smysl všeho – mne děsí se, já miluji však všechno, vždy nepochopen a vše pochopuje, jsem prvopočátek a budu konec, a Země, jež květ nejkrasší můj byla se z mojí krve z temnot narodila. Propast. Já nejsem duše, nejsem také hmota, jsem velký jícen živící se temnem. A časy jdou a nic mne nevyplní, vše nicota je – já jsem symbol její! Aeony. Znáš stvoření taj? Zda je ti to známo? Zři v svoje nitro, 112 pohleď kolem sebe. Sám o sobě jsi svojím vlastním světem, svým stvořitelem, svojím vlastním tvůrcem. Když nebylo nic, ty již byl jsi tady, až kdosi Velký pak ve plášti hvězdném tě vzbudil k bytí, k vědomí a duši a mrštil tebou jako souhvězdími ve vesmír kamsi v propast nekonečnou a dal ti tvořittvořit, jak on kdysi tvořiltvořil, a vnukl tobě dar své tvůrčí síly... Pěšina. Slyš! Tam, kde bílé květinky se tají, jak hvězdičky se třpytí v nebi zemském, a jalovec kde roste, slavík tluče... To stačí ti ke štěstí pozemskému... Ozvěna. Co harmonie všeho ona věčná?... Kde píseň lásky tvorstva nekonečná!?... Kde Osudu je neměnného meta?... Kde počátek je, konec všeho světa?... Bystřina. Svůj zpívám zpěv o věčném navracení... Jsme atomy, jež dávají vznik novým, a smrt je žitím jako život smrtí, a nechápáno obojí a klamné 113 v svém vnějším zdání, však kdo zrak má vidí jich skrytý smysl v transformaci věčné... Sluje. Snad poštěstí se a ty zbloudíš dále než v odvěkého propast bezútěšnou v svém hledání, jež cílem každé touhy. Mořské oko. Ti, kteří ke mně jdou po strmých cestách,cestách a jimž jsem démon snu a prohloubení, v té výši, která domovinou větrů a hlubokého v sobě přemítání, se navzájem v svých zracích obrážíme, my věčně blízcí, věčně vzdalující, toužící dolů, věčně k výši hnáni a naposledy v sobě překonáni. Sopka. Ó vření, vření, obrovité vření a nikde tvaru pro ně k nalezení!... Ledovec. Jsem myšlenka, jež nad tebou se vznáší v svém chladu, ústa velká, nad vše čnící, k nimž měsíc, slunce chodí odpočinout na svojí pouti vesmírovým mořem. Jsem věčné „tuším“ nikým nezbadané, v mém lesku leží obrovité vody a strmé věže chrámů světa božstev. Vesmír. Mé celé nitro v jednom lesku plane, ze zářícího skláním zářící se, 114 blažený, který ve svět blaho vlévá, to je můj zákon, moje předurčení, já plavec jsem, jenž měří hloubku výší, a moje říše říší ducha sluje, odvěká říše duše vykoupení. Údolí. Je ve mně mír a mírem existuji, jsem cestou tvou, ač každý nedojde mne neb cesty ke mně výšinami spějí a roklinami, moři, ledovcemi, kdo ve mně je, zná tajný smysl všeho, jsem odlesk věčné nitra harmonie. Jak krásné je to v klíně domoviny... *
V údolí klidném blízko horské chaty bloudivý balvan leží obemšený ve tichém v sobě samém obrážení, kol něho pase pastýř stádo svoje a píská si na fujaru svou píseň o mořských okách, orlech, skalách věčných, jež strmí chladně pyšně jako Osud nad údolí, jež zelená se tichým a nekonečným mírem protrpění. Oprava: Str. 55., 5. řádka zdola, čti místo „by“ – bych.
115 SBÍRKA „SNY A BOLESTI“ BYLA VYDÁNA NÁKLADEM AUTOROVÝM A VYTIŠTĚNA V POČTU 400 VÝTISKŮ V TISKÁRNĚ ALOISE LAPÁČKA V PRAZE V.
E: jf; 2004 [116]