NÁLADA PŘÍTMÍ.
Sedím na pohovce v síni,
snové zas táhnou mou hlavou,
slyším tak podivnou píseň,
5
sladkou a tichou a lkavou,
jako když na podzim vítr
šelestí zežloutlou travou...
V modravém šeru své síně
slyším tak podivné zvuky,
podobné houslovým tónům
v doteku nervósní ruky.
A vůně, měsíc a večer,
vill střechy před okny mými,
pak shluky akátů bílých,
dýšící parfumy mdlými.
Sním... Pluji v daleké kraje,
v kraje své mladosti tklivé...
Vidím zas hvozdy, mé hvozdy
dumavé, šeré a snivé...
Vidím zas labutě moje,
jak zvolna k zámku se šinou
po hládi modravé vody
pod lunou žlutou a sinou...
A z komnat line se hudba,
tak zvláštní, tichá a tklivá,
a žalný ženský alt v dáli
k ní odkuds’ z neznáma zpívá...
To zpěv mé mladosti trudné,
jejž tak rád slýchal jsem kdysi,
až umlk’ jedenkrát navždy
ten hlas mi neznámý, čísi...
A teď... Zas zvučí mi zdáli,
tak slabě... V temnu zas zmírá –
6
Procítám... Střechy zřím oknem
a kol mne noc mdlá a širá.