TOUHA PERUTÍ
Zda srdce mé se volně v blankyt vznese?
Jak ptáče, dosud v pochyby síť jaté
úzkostně volá.
Niv roucho jiskří drahokamy květin,
jak rozkošný ráj, který otvírá se
tázavým očím.
Mým tělem proudí slastné omámení,
jak čarodějně vábný úsměv května,
jdoucího krajem.
Ó, štědrá Vesno, jitřenko mé duše,
nech zajásat mé srdce zářným zpěvem
v zahradě žití.
7