BENÁTKY
Sníš v loktech lagun lazurových vod,
snů minulosti básni kamenná.
Vše spí zde. Chrámy, palác dožecí
i modř, jež jižní vášní vznícená.
Jsou plny vrásek staré paláce,
jež přísně zrcadlí se v průplavech,
jichž smutnou vodou bloudí gondole,
s nichž vzlétá lásky smích či žalu vzdech.
Když zjitra slunce vjíždí nad obzor,
zář’ zlatorudá zpívá nadšením,
tu mroucí Benátky vždy na chvíli
se přiodějí rouchem dožecím.
*
Již na palác dožecí sněží měsíční svit.
A z průplavů soumraku slyšet biondettu znít.
Ruch nábřeží prchá. Most vzdechů sesul se v tmách.
Spí Benátky s věžemi, chrámy na lagunách.
A z rozvalin slávy, jež chmurně u moře sní,
jak ze hrobu výkřiky hodin výstražně zní.
118