ZÁVĚJE
Jsou nyní mhavé dny a cesty zaváty;
mé dlaně k modlitbě jsou zbožně sepiaty.
Je šero, nevlídno teď v kraji sšeřeném,
již písně odlétly a zvonů smích je něm’.
Spí v klíně údolí, ve sněhu zbloudilé,
mé jaré naděje a vášně zpozdilé.
Stín trpké výčitky se plíží myslí mou.
Jsou cesty zaváty a mrtvou krajinou,
slyš! chvílí půlnoční ve hrobě závějí
mé zvony pohřbené jak ve snu zaznějí.
32