SVĚTLÁRNA
Duše jako moře tají zhoubné tůně.
V květnu žití srdce ilusemi stůně:
zjeveními lásky, zjeveními štěstí;
obě cesty mohou do propasti vésti.
Světlárna jsem zrádná na pobřeží moře,
skalisk břitké dýky ověnčuje hoře;
leckteré již lodi cestu její spletla
na vrcholu věže zanícená světla.
Neklidné je moře, záhadné a širé,
jeho vlny víří u světlárny siré,
v které bydlí strážce, samotou jenž šílí.
Bludná loď, když k břehu v bouřné noci cílí,
neví, zdali hořet na světlárně zočí
světlo spásy nebo šíleného oči.
65