ZKLAMÁNÍ
To bylo schodiště příkré a točité,
jež chmurně vedlo mne do země hlouběji,
jen kahan v ruce mé třásl se v noci té,
och, šel jsem vypátrat ložisko nadějí.
A strážní skřítkové přede mnou prchali
do tajných úkrytů, temnotou zalitých,
když zvědav klepal jsem kladivem do skály,
zpět zazněl tlumeně ozvěnou šklebný smích.
To bylo schodiště příkré a točité:
Že jsem přec’ u krbu nezůstal raději,
vždyť vím, že řeknu si na konci chodby té:
„Ach, marná námaha. Není již nadějí!“
84