PUTUJÍCÍ OBLAKA
V zrcadle vidím: tvář má je bledá.
Srdce mé mlčí, útěchy nedá.
Vichřice prchla. Blankyt se jasní.
Přijdou snad dnové tiší a krásní?
Přinesou slunce, smavý déšť štěstí,
aby moh’ záhon radosti vzkvésti?
Oblaka čárná, nad světem jdete,
poutníci věční, očím mým rcete:
Vichřice prchla. Nebe se jasní.
Budou to dnové tiší a krásní?
91