TOUHA
V tůň noční jiskří světla vábivá
a v jejich třpytu odlesk ráje plá.
Ach, v kobce hrudi mé se ozývá
již zchřadlá touha žalem osleplá.
V dnů všední záři trpně usíná
v svém nerušeném tajném doupěti,
však v světlých nocích křídla rozpíná,
jak k nebesům by měla vzletěti.
Chce povznésti se k slunné oblasti,
pryč z nudných ulic, z bahna rušných měst,
až do blankytu, k Věčna propasti
a koupati se v pršce pestrých hvězd.
Chce zajásati v slasti nezměrné,
že živlu svému se zas navrací,
chce volně brázdit moře etherné,
jež nekonečnem slavně burácí.
Žel! planě dychtí ke hvězdám se vznést,
svá křídla skládá, trpí poznovu,
jak vězeň, zřící mříží dálku kvést,
jenž marně chce se zbavit okovů.
110