V ČLUNU
V měsíčné chvíli
v lodici sedím,
lovím sny – rybky stříbrně lesklé.
Pod člunem plynou v minulost vlny,
blíží se nové.
V hlubinu hledím,
pohřížen v sebe:
Rusalky smavé vynořují se,
svádí a prosí, nosí své šperky
do mého klína,
lekníny, perly, barevné škeble,
vnadíce sladce:
„Vidíš-li čárné poklady naše,
vidíš-li naše lichotné údy,
chceš mít náš palác v hlubině snící?
Dáme ti všechno,
s námi pojď dolů..“
V lodici sedím, ztrnule vážný.
Oblaka vlají, hvězdy zář’ srší,
putují k zemi..
Na vlnách, stranou – pod kšticí vrby –
smutná má duše.
117
Pobledlá žena,
podobající se Ofelii,
s šíleným vlasem,
po proudu pluje,
skříženy ruce na květech ňader,
zavřeny oči,
oddané, snivě tázavé oči..
Úplněk lkavý oblévá září
uvadlé spanilé líce.
– – – – – – – –
Půlnoc.. Jdou vlny pod tichým člunem,
blíží se nové,
unášejíce do temné dálky
pobledlou ženu
s šíleným vlasem,
zavřeným zrakem.
118