DUŠE
Jsou přísné duše jako mučedníci,
jichž tvář se chmuří s chrámu šedé fresky;
v hvězd věnci trůní, vážní, hloubající,
a v rukou drží desatera desky.
Jsou zbožné duše světci v pokušení,
jež chtíčů kruté důtky šlehy raní,
a pro něž v světě května kouzla není;
jim s kříže Kristus plane v pochyb tmáni.
Jsou zhořklé duše panství na severu,
kde v teskné sluji číhá lstivá Nuda,
a vlci hladem vyjí v mrazném šeru,
co zatím v ledu zmírá záře rudá.
Jsou snivé duše zámky nad jezerem,
kde z tůně hnízda ještěr tlamu zvedá,
když v loubí zlatých růží s podvečerem
se zjeví panna jako luna bledá.
Jsou zpurné duše jako draví ptáci,
již vlny vzduchu bouří perutěmi;
zrak jejich v mracích úsměv nížin ztrácí,
a jenom Smrt je srazí šípem k zemi.
141
Ó světci, pěvci, touhy mučedníci,
vy bludné duše zvláštních slastí, žalu,
ať jdete světem zmlklí, zpívající,
svou lačnou poutí k cíli ideálu,
váš krok se staví u bran věčných prahu,
v stop rudém sledu kvetou hvězdy vzňaté,
vy duše věštců, duše sebevrahů,
jež v divech Země znovu rozkvétáte!
142