SYN ZEMĚ
Na stružkách času tlí nach mého dnění;
u kříže v poli blíká kahan snění.
Jak v Africe to a jak přece blízko;
v skle obzoru již bledneš, dětství vísko.
Pak ťaly spáry divokého města;
z ran vyprýštila do vesmíru cesta.
I vzplanul zápol s živly o člověka;
mým srdcem tekla veškerenstva řeka
a její bouřná vlna zas mne vmetla
v klín břehu, na němž kvetou země světla.
Tam vypátral jsem v trosek chrámu taji
v tvář povětroně vrytou světa báji
29